Historický okýnko, který nikoho nezajímá - Paraguayská válka, nejkrvavější koflikt Jižní Ameriky

Ahoj čtenáři,

Po dlouhé pauze se vrací historická série, kterou máte všichni tak rádi. Mezitím můžu doporučit můj poslední článek z cesty do JARu :). Ale bez delších průtahů, jde se na to, podíváme se na průběh války s tragickým koncem.

Situace v Jižní Americe před válkou

S postupným osamostatňováním jednotlivých států Jižní Ameriky od Španělska a Portugalska vyvstávaly na povrch spory o hranicích. Každý stát si nárokoval jiné území, staré rozdělení kontinentu mezi Španělskem a Portugalskem už moc neplatilo. Tehdy byla ještě Jižní Amerika z velké části neprozkoumaná, ale v 19. století už bylo vše jasnější.

Brazílie i Argentina se jako velké regionální mocnosti snažili ovládnout pánev u řeky Río de la Plata, rozkládající se na území samostatné Paraguaye a Uruguaye. Argentina byla vedená Juanem Manuelem de Rosas, který byl pro Brazílii a Paraguay společným nepřítelem.

Brazílie proto samostatnost Paraguaye v roce 1844 uznala a pomohla vyzbrojit její armádu a postavit opevnění.

Brazílie se také s Argentinou přetahovala o politický vliv v Uruguayi, a v letech 1851 a 1855 provedla dva vpády do země, při kterých zvítězila a pomohla zvítězit spřáteleným stranám.

V roce 1863 se Uruguayský generál Venancio Flores rozhodl provést převrat a zaútočit na vlastní zemi s armádou rebelů. Flores byl lídrem strany Colorado Party, která byla Argentinou otevřeně podporována, proto byl bohatě zásoben zbraněmi, municí a ještě mu přidali 2 000 mužů. V Uruguay vládl prezident Bernardo Berro, jehož strana byla zase ve spojenectví s Paraguayí.

Prezident Paraguaye Francisco Solano López se argentinské vlády hned čile vyptával, co to má znamenat. Když se mu dostalo odpovědi, kde Argentina popírala jakékoliv zapojení do konfliktu, začal se připravovat na válku. V Paraguayi byla zavedena povinná vojenská služba a přes dalších šedesát tisíc mužů bylo povoláno do armády.

Brazílie se překvapivě postavila na stranu Florese a Argentiny, když se svým loďstvem vytvořila blokádu v uruguayských vodách. Požadovala po Uruguayi kompenzaci za škody způsobené brazilským farmářům při hraničních konfliktech.

Solano López se nabídl jako mediátor, snažil se situaci řešit dialogem, byl ale Brazilci odbytý. Brazílie s Argentinou podepsala smlouvu o spolupráci a Uruguay brzy čelila plnohodnotné invazi.

Paraguay notně protestovala a zástupci vlády si s Brazilci vyměnili několik ostrých zpráv. Brazílie ale hrozby Paraguaye považovala za pouze provokativní, proto je ignorovala a invaze brazilských vojsk oficiálně začala 12. října 1864.

Spojená armáda Florese a Brazílie snadno postupovala zemí, zabírala jedno město za druhým. Po šesti měsících byla Uruguay nucena kapitulovat v obleženém Montevideu. Všechny původní požadavky Brazílie byly uspokojeny novou dosazenou vládou pod vedením Florese a Uruguay se v nových rukách stala pro Brazilce loajálním spojencem.

Začátek války - paraguayská ofenziva

Ještě než ale Uruguay kapitulovala, Paraguay se po přerušení veškerých diplomatických styků s Brazílií rozhodla sama zaútočit. Prezident López tušil, že konflikt je stejně na obzoru, raději chtěl aspoň mít moment překvapení na své straně.

Paraguayská armáda na začátku války čítala okolo 70 000 mužů a 400 děl, 23 parníků a 5 menších lodí. Byla vyzbrojena zastaralými mušketami a karabinami a děla byla taktéž nevalné kvality. Důstojníci neměli pořádný výcvik a systém velení byl špatný, všechna rozhodnutí musel činit přímo sám López. Celková populace Paraguaye činila okolo 450 000 lidí.

Naproti tomu aliance Argentiny, Brazílie a Uruguaye (s novou vládou) měla celkovou populaci 11 milionů lidí. Jejich armády byly na začátku menší, ale mohly rekrutovat z řad obyčejné populace mnohem více nových vojáků.

Nicméně, López se stejně na začátku cítil, že by mohl zvítězit. Paraguay válku začala 14. prosince 1864 útokem na brazilskou provincií Mato Grosso. Několik tisíc mužů bylo přeplaveno přes řeku a chabé posádky měst v Mato Grosso jim nemohly dlouho vzdorovat. Hlavní město regionu Cuiabá vpád přestálo, Brazilci se v něm opevnili a López ho nepovažoval za strategicky nutný dobít. Paraguay už tak zabrala zlaté a diamantové doly v provincii, které byly důležitější.

Brazílie poslala 3 000 mužů vedených Manuelem Pedrem Dragem, kteří museli urazit více než 2 000 kilometrů náročným terénem. Paraguayci se postupně stahovali z několika pozic, Brazilci je pronásledovali až na jejich vlastní území, ale byli zahnáni zpátky kavalerií.

I přes určité úspěchy Brazílie, zejména osvobození města Corumbá v roce 1867, byla provincie až do konce války téměř celá v rukou Paraguaye.

V lednu 1865 se Paraguay pokoušela domluvit s Argentinou o povolení pro 20 000 vojáků překročit její území, za účelem pomoci pro v té době stále ještě chabě vzdorující spřátelenou Uruguay. Argentina rezolutně odmítla, a Paraguay se nešťastně rozhodla, že vyhlásí po Brazílii válku i Argentině.

V dubnu 1865 Paraguay vyslala 3 000 vojáků po řece Paraná na argentinský přístav Corrientes. Generál Wenceslao (třeba měl české předky!) Robles město snadno zabral, nechal v něm polovinu mužů a se zbytkem se vydal dále po břehu. K němu se připojilo dalších 12 000 Paraguayců a společně zabrali pár dalších měst.

Trojitá aliance

Když se Argentinci doslechli o deklaraci války, byli pobouřeni. Prezident Bartolomé Mitre před rozhořčenými davy v Buenos Aires prohlásil:

„Moji drazí krajané, slibuji vám; za tři dny budeme v kasárnách, za tři týdny na frontě. A za tři měsíce v Asunciónu!“

Argentina deklaraci války v ten samý den opětovala. Navíc došlo v Buenos Aires k podepsání dohody o Trojité alianci mezi Argentinou, Brazílií a Uruguayí. Prezident Bartolomé se stal vrchním velitelem spojeneckých sil. Najednou se tak dvě největší mocnosti v oblasti spojily a stály poprvé na stejné straně.

První úspěch aliance zaznamenala 11. června 1865, když na řece Paraná Brazilci rozdrtili paraguayskou flotilu. Po tuhých bojích dokázali potopit 11 lodí se ztrátou svojí jediné, čímž získali definitivní převahu na vodě a zabránili permanentnímu zabrání argentinského území.

Venancio Flores dostál svému slovu a prokázal se jako zdatný spojenec Brazílie, když v Uruguayi zastavil postup 3 200 Paraguayců, které porazil s poměrem ztrát zhruba 1:4.

Další kontingent Paraguaye byl obležen v městečku Uruguaiana, kde jednotky všech tří zemí aliance Paraguayce obklíčili. 18. září 1865 se Paraguyaci ve městě raději vzdali bez boje, protože viděli, že situace je neřešitelná.

Spojenecká protiofenziva

Paraguayci byli brzi vyhnání i z Corrientes a San Cosme, posledních argentinských území, která ještě kontrolovali. Alianční síly čítaly ke konči roku 1865 již okolo 40 000 pěšáků a 15 000 jezdců a připravovaly se na vpád do Paraguaye.

V dubnu roku 1866 armády spojenců překročily řeku Paraná, Lópezovy pokusy je odrazit rovnou u hranic dopadly všechny neúspěšně. López se rozhodl je zkusit zastavit hlavní silou u Tuyutí, bažiny v blízkosti řeky Paraná.

U Tuyutí se odehrála jedna z nejkrvavějších bitev celé jihoamerické historie, Lópezův generál José Diaz s 25 000 muži proti spojeneckým 35 000. Paraguyaci bojovali udatně a bývalo se jim možná i mohlo podařit vyhrát, kdyby na místě nebyla brazilská artilerie, která bitvu definitivně rozhodla. Spojenci přišli o skoro 6 000 vojáků a José Diaz ztratil v bitvě polovinu všech bojovníků.

Paraguay zaznamenala dílčí vítězství u Boquerónu a Sauce, kde na obou místech dohromady ztratili jen 2 000 mužů a pobili přes 6 000. Jenže Brazilci s Argentinci nedlouho poté v září roku 1866 dobyli významnou pozici u Curuzú, pevnosti s důležitou pozicí, která padla po námořním bombardování a vylodění Brazilců.

López viděl, že válka se už nedá vyhrát a pozval tedy Florese s Mitrem jakožto zástupce spojeneckých sil na mírová jednání v Yataití. Jenže během konference došlo k vyhroceným hádkám, jelikož López absolutně odmítal přijmout spojenecké požadavky. Spojenci seznali, že válka neskončí, dokud Paraguayská vláda v čele s Lópezem nebude odstraněna.

Vpád do srdce Paraguaye a spojenecká krize

Brzy po neúspěšné mírové konferenci začali spojenci postupovat dál do území Paraguaye. Rozhodli se zaútočit na obrannou linii u Curupayty, kde chtěli soupeře definitivně rozprášit.

José Diaz ale u Curupayty zaznamenal obrovský úspěch, a očistil se tak z předchozí porážky. Spojencům se vůbec nedařilo prolomit defenzivní postavení Paraguayců, a Diaz jich pobil přes 8 000. Sám ztratil jen kolem 250 mužů.

Spojenečtí lídři se po tomto fiasku strašlivě rozhádali, obviňovali jeden druhého. Flores si sebral svoje saky paky a odklidil se zpět do Uruguaye, kde byl navíc další rok zavražděn svými oponenty.

Brazílie měla tahanice ve vedení armády, kde o kontrolu soupeřili progresivisté a konzervativci. Brazilská vláda proto rozhodla, že armádu předá pod kontrolu jednoho muže, aby se rozpory zklidnily.

Armádu dostal svěřenou Luís Alves de Lima e Silva, vévoda Caxiaský. Ten nakonec dostal pod kontrolu i zbytek spojeneckých sil, a našel armádu v zuboženém stavu, týranou nemocemi. Chopil se pilně práce, zařídil pro vojáky nové zbraně, nasadil pořádné tréninkové režimy, zavedl hygienická opatření, aby ukončil epidemie nemocí.

Dostat armádu do kýženého stavu mu trvalo skoro celý rok, během kterého spojenci omezili své operace jen na malé šarvátky a ostřelování. López jejich neaktivitu využil k znovuzabrání pevnosti Humaitá.

Obléhání pevnosti Humaitá

Vévoda Caxiaský se rozhodl pevnost oblehnout a pomalu donutit Paraguayce ke kapitulaci. Při obléhání aktivně spojenci využívali horkovzdušné balony ke sběru informací. Prezident Mitre se vrátil po delší absenci z Argentiny a Brazilce doplnil svými silami. Pevnost byla v létě roku 1867 zcela oblklíčena a odstřihnuta od zbytku Paraguaye.

López se obklíčení pokusil prorazit u druhé bitvy u Tuyutí, ale spojenci opět snadno zvítězili a Lópeze to stálo skoro 3 000 vojáků.

Paraguay už silně pociťovala ztráty vojáků ve všech bitvách od začátku války, které čítaly něco přes 60 000 vojáků. López byl nucen zavést rozšířenou brannou povinnost a rekrutovat dalších 60 000 bojovníků z řad dětí a otroků.

López zavedl válečnou tyranii, každý podezřelý ze vzdávání se a nedůvěry v úspěch Paraguayců byl popraven nebo aspoň tvrdě potrestán, López dokonce nechal popravit dva vlastní bratry a dva švagry. Mnoho nových vojáků ani nemělo uniformu nebo boty.

V únoru roku 1868 Brazilci dokázali získat plnou kontrolu nad řekou Paraguay u pevnosti, díky čemuž úplně zaškrtili poslední zásobovací linie Paraguayců. Humaitá po dlouhém obléhání padla 25. července 1868. Většině bojovníků se ale podařilo z pevnosti včas evakuovat, nekapitulovali.

Pád Asunciónu

López své bojovníky přeskupil u hlavního města, před kterým vystavil obrannou linii s více než 12 000 vojáky. Spoléhal se na těžko prostupný bažinatý terén, díky kterému doufal v zastavení spojenecké pokračující ofenzivy.

Vévoda Caxiaský ale něco podobného předvídal. Místo, aby se snažil za každou cenu postoupit přes defenzivu na Asunción, nechal opodál postavit cestu přes bažinatou krajinu a ze severovýchodu se dostal Lópezovým silám do zad.

Paraguayci znovu nabídli tuhý odpor, i v sevření z obou stran, a odehrálo se hned několik krvavých potyček, než „Železný vévoda“, jak se mu začalo přezdívat, se svými Brazilci zvítězil. Asunción byl pak v podstatě nechráněný a byl snadno zabrán.

Železný vévoda poslal na Štědrý den Lópezovi psaní, ve kterém ho žádal o kapitulaci. López se ale stále odmítal smířit s prohrou a znovu uprchl. Vévodu už tížilo stáří a špatné zdraví, během jednoho projevu dokonce omdlel, proto se byl nucen stáhnout z vedení a odebral se do Montevidea a posléze zpět do Brazílie, kde poslední dva roky života v klidu dožil.

Argentinci a hrstka Uruguayců se k Brazilcům v hlavním městě brzy připojila, a zhruba 30 000 vojáků se jalo plenit, co se dalo. Téměř každá budova ve městě byla obrána o veškeré cennosti, včetně všech evropských diplomatických kanceláří a ambasád.

Spojenci na čas dosadili loutkovou vládu, která s nimi podepsala pro spojence výhodný mír, ale López byl stále na útěku. Nenávist k Brazílii a Argentině navíc zapřičinila, že loutková vláda se nedala držet pohromadě, stále docházelo k převratům.

López dirigoval trpkou guerillovou válku z hor v blízkosti Asunciónu. Paraguayská morálka klesala každým dnem, ale přesto přepadávali spojence, kde se dalo. López ještě více zpřísnil svá nařizení, každý měl povolení zastřelit kohokoliv, kdo se chtěl vzdát, i vojín důstojníka.

Paraguayci se nedokázali vzepřít a proto bojovali až do trpkého konce. López byl neustále pronásledován a nakonec byl dopaden v posledním paraguayském táboře u Cerro Corá. Pouhých 400 Paraguayců stálo proti 2 600 Brazilcům. 90% z nich skončilo mrtvých, Brazilci neztratili jediného muže.

I samotný López byl konečně zajat a odveden od posledních přeživších ze své armády. Generál José Antônio Correia da Câmara projevil nečekanou milost, naposledy nabídl Lópezovi možnost života za bezpodmínečnou kapitulaci. López, těžce zraněný, se na něj pokusil zaútočit šavlí, přičemž řval: „Umřu se svou zemí!“ Byl okamžitě zastřelen, a s jeho smrtí válka konečně skončila.

Důsledky války

Cena války pro spojence byla značná, ale s důsledky pro Paraguay se to vůbec nedalo srovnávat. Historické prameny se rozcházejí, ty starší tvrdí, že Paraguay ztratila až 90% své populace.

Modernější odhady jsou sice mírnější, ale pořád šokující. Odhaduje se, že v Paraguayi před válkou žilo okolo 450 000 lidí, po válce jich zůstalo jen 150 000. Navíc zhruba jen 28 000 z přeživších byli muži. S celkovou ztrátou okolo 66% populace se tak jedná o možná vůbec nejkrvavější velký konflikt v moderních dějinách.

Mnoho občanů a vojáků samozřejmě padlo i vlivem nemocí, které válku provázely, hlavně na choleru. Ženy byly v Paraguayi během války nuceny přebrat veškerou zemědělskou práci a nevalný průmysl, později López dokonce nechával formovat i ženské bataliony.

Paraguay přišla definitivně o 140 000 kilometrů čtverečních ze svého území, neboli zhruba o tehdejší čtvrtinu. Země byla dlouhá desetiletí ekonomicky naprosto paralyzována a nemohla se vyvíjet zdaleka tak rychle jako její sousedi. Dluhy Brazílii a Argentině musela splácet až do roku 1943, kdy brazilská vláda zbytek dluhů prominula.

Brazílie spadla kvůli válce na 10 let do ekonomického deficitu, ale vyšla z ní jako jasná první velmoc v Jižní Americe. Válka také posílila republikánské tendence, armáda se ukázala jako perfektně schopná operovat i bez vedení od císaře, a císař Pedro II. byl v roce 1889 sesazen a Brazílie se stala prezidentskou republikou.

Argentina během války zažívala četné revoluce proti vládě, ale nakonec se vládě podařilo všechny revolty utišit a ustanovit silný národní stát, kde měla armáda velký vliv a sílu.

Uruguay byla válkou dotčená méně, ztratila 5 000 mužů a po válce se podařilo liberálním Colorados získat kontrolu nad zemí až do roku 1958.

Závěr

Nemám asi nic chytráckého, co bych k tématu dodal. Jedná se ale o méně známý, ale velice významný a krvavý konflikt, který formoval dějiny jihoamerických mocností. Je zajímavý i tím, že v něm byla úplná absence zahraničních vlivů, ať už z Evropy nebo USA, mladé státy si to rozdávaly jeden s druhým. A důsledky byly tak strašné, že si aspoň můžeme zase jednou říct, že válka je vůl.

Mějte se fanfárově!

Lil Tic

Zdroje:

The Paraguayan War - Terry D. Hooker, 2008