Článek
Ahoj čtenáři,
Pomíjivost života je neúprosná a to nejcennější, co nám z minulosti zůstává, jsou vzpomínky. Proto ve volné návaznosti na minulý článek, kdy křesťanská Svatá liga dokázala zvítězit nad Osmany na moři, dnes zavzpomínáme na statečnost Evropanů o zhruba 110 let později. Tentokrát Osmanská říše nedělá bububu na moři, nýbrž přímo v srdci Evropy.
Úvod a předcházející situace v Evropě
Osmanská říše byla v roce 1571 u Lepanta klíčově zdržena v postupu přes Středozemní moře, kde už nikdy nezískala potřebnou sílu a převahu. Místo toho své rozpínavé ambice realizovala ve východní Evropě, kde dokázala uzurpovat pod svou kontrolu prakticky celý Balkán a Maďarsko.
Území spadalo přímo pod její kontrolu, v některých případech šlo o podřízené útvary (kus Uher, Transylvánie, Valašsko, Krymský Chanát a kus Ukrajiny). Hlavní klenot, na který měli Turci upřené své zraky, byla Vídeň, pro svou významnou strategickou pozici. Pokud by Osmané dokázali podmanit si ji, měli by kompletní kontrolu nad Dunajem a obchodními cestami do střední Evropy.
Mezi Svatou říší římskou a Maďary to vřelo. Císař Leopold I. velmi silně potlačoval protestantismus, čehož Osmané využívali k rozdmýchávání ohně. Zbrojili nekatolické menšiny a podporovali Imricha Tökölyho, krále (titul jemu přiřknutý samotnými Osmany) Horních Uher, kterému přislíbili, že „Vídeňské království“ připadne v případě dobytí do jeho rukou.
V letech 1681-82 proběhlo několik šarvátek mezi Tökölym a Svatou říší římskou. Vpády habsburků na území Uher posloužily velkovezírovi Karovi Mustafovi Pašovi jako hlavní argument k přesvědčení sultána Mehmeda IV. k rozhýbání velké osmanské armády. Válka byla oficiálně Osmany vyhlášena 6. srpna 1682, po 20 letech vrtkavého míru.
Osmanská říše a vazalská území v roce 1683
Příprava křesťanů na válku
Osmanská armáda nemohla hned po vyhlášení války rovnou pochodovat, protože by začala obléhání v zimě. Habsburkové tak měli dostatek času se rozumně připravit na to, co se blížilo. Leopold měl dost prostoru mobilizovat armádu, a především uzavřít klíčová spojenectví, s Polskem, Benátkami a papežem Inocencem XI.
Polský král Jan III. Sobieski uzavřel s Leopoldem defenzivní pakt v roce 1683 ve Varšavě. Oba panovníci si navzájem přislíbili vojenskou pomoc, pokud bude Osmany napadena Vídeň nebo Krakov.
Kara Mustafa Paša vydal rozkaz k pochodu 31. března 1683. K Osmanům se brzy připojili Thököly a transylvánský princ Mihály Apafi. Část armády oblehla město Győr. Zbytek, čítající okolo 150 000 mužů, se vydal směrem Vídeň. Tam se k nim navíc připojilo dalších 40 000 krymských tatarů. Turecký postup byl nečekaně rychlý a zhatil Habsburské plány, Leopold počítal s tím, že se armády střetnou právě u Győru.
Leopold a jeho spojenec Karel V. Lotrinský se z Vídně urychleně stáhli, a město najednou bránila posádka 15 000 mužů pod vedením hraběte Ernsta Rüdigera. Když se Jan III. Sobieski doslechl, že Vídeň je v obležení, dodržel svůj slib a jal se mobilizovat pomocnou sílu.
I tak se ale brzy vyskytly interní rozepře, Sobieski odmítal platit náklady vynaložené na pochod k Vídni, Habsburkové museli zaplatit většinu žoldů a nákladů.
Obléhání Vídně
Velkou bitvu předcházelo obléhání Vídně obrovskou osmanskou armádou, které začalo 14. července. Sobieski vyrazil z Polska celkem rychle, ale i tak jeho postup začal až o měsíc později.
Kara Mustafa Paša tradičně nabídl hraběti Rüdigerovi možnost kapitulace. Rüdiger okamžitě odmítl, protože slyšel o případech, kdy Osmané i po dobrovolné kapitulaci populaci měst a vesnic vyvraždili. Vídeňští nechali při svých přípravách zbořit všechny domky okolo hradeb, aby Osmané museli na město postupovat přes širou pláň, kde by byli zranitelní.
Rüdiger měl k dispozici 370 děl, cca 2.5krát více, než Kara Mustafa Paša. Ten se rozhodl pro pomalé obléhání, nechtěl město vzít přímým útokem, pravděpodobně se obával přílišných ztrát a chtěl získat bohatství města nedotčené. Osmanští vojáci vykopávali příkopy a tunely, pod hradby nastražovali sudy střelného prachu s úmyslem je odbouchnout.
Víděnští se snažili zdržovat, seč mohli, ke vnější palisádě přiráželi velké stromy, aby zlepšili stabilitu, čímž Osmany zdrželi o několik týdnů. Situace byla ale tragická, Osmané kompletně zablokovali veškeré zásobování a město začalo rychle hladovět. Rüdiger nařídil zastřelit každého, kdo usnul na stráži, posádka začínala být zoufalá.
Karel V. Lotrinský dokázal porazit nečekaně na otevřeném poli Thökölyho kontingent několik kilometrů od Vídně, což bylo první menší vítězství pro křesťany. Na začátku září dorazil Sobieski se svými Poláky do města Tulln, 30 km od Vídně. Tam se křesťané seskupili. Přítomni byli kromě císařské armády a Poláků také Bavoři, Bádenští, Sasové a vojáci z dalších německých států. Francouzi (jak už to v historii bývá) se rozhodli nepomoct, místo toho Ludvík XIV. zabral v tom chaosu Alsasko.
Vrchním velitelem křesťanské armády byl ustanoven Sobieski, který měl se svými elitními husary zkušenosti z dřívějších střetů s Osmanskou říší. Celá armáda čítala něco mezi 70-80 000 muži, proti téměř dvojnásobné přesile.
Armáda se ale stále seskupovala a Vídeň byla v nesnázích. Osmanští ženisté odpálili velké kusy vnějších hradeb a připravovali se na vniknutí do srdce Vídně. K tomu ale nikdy nedošlo, Vídeň se díky statečnosti posádky a dostatečné palebné síle zvládla udržet až do příchodu záchranné armády.
Osmané rozhodně nepřestáli obléhání bez ztráty kytičky. Když Sobieski dorazil, jejich armáda už měla značné ztráty (i díky špatné morálce vedoucí k dezercím a řádění nemocí v táborech). Odhaduje se, že v den bitvy byly počty vojáků na obou stranách o dost vyrovnanější, možná s převahou 10-20 000 na straně Osmanů.
Vídeň pod osmanským obléháním, obraz Franse Geffelse
Čas bitvy, triumf okřídlených husarů
Armáda křesťanů postupovala díky dobrému vedení rychle a měla plán Osmany sevřít v kleštích. Vídenští dokázali infiltrovat Turky díky diplomatovi Jerzymu Franciszkovi Kulczyckému, který plynně ovládal jazyk a dokázal Sobieského armádu informovat, že Vídeň je připravená zaútočit z druhé strany, až přijde čas.
Kara Mustafa Paša svěřil hlídání zátylku armády krymskému chánovi a jeho kavalerii čítající okolo 40 000 mužů. Chán ale odmítal riskovat své muže, když mu bylo nařízeno zaútočit na Sobieského při překračování Dunaje na rudimentárních rychlomostech. Stejně tak Valaši a Transylvánci se do boje příliš nehrnuli.
12. září ve 4 hodiny ráno tedy Osmané zaútočili sami, se svou hlavní silou, na stále ještě neseskupenou armádu nové Svaté ligy. Němci byli první, s kým se střetli. Karel V. Lotrinský přispěchal na pomoc s císařským vojskem. Když přišlo poledne, Osmané byli zatlačeni zpět a křesťané dokázali zabrat opevněné vesnice Nussdorf a Heiligenstadt.
Valašský princ Șerban Cantacuzino Osmany navíc zradil, podobně jako Řekové u Lepanta. Byl sám křesťanem a s ligou tajně sympatizoval, proto opustil svou pozici na Dunaji, čímž odkryl levé křídlo Kary Mustafy. Ten se snažil šetřit si své nejlepší jednotky, janičáře a sipahi (elitní kavalerie), zároveň při bojích s Němci a císařským vojskem se stále snažil na druhé straně zabrat Vídeň.
Odpoledne se rozjely boje i na pravém křídle Osmanů, kde dorazila polská pěchota. Poláci díky soustředení Osmanů na poslední pokusy o proražení vnitřních hradeb dokázali zabrat vesnici Gersthof, která dobře posloužila jako základna pro přicházející kavalerii.
Osmanská armáda byla najednou téměř obklíčená, a odkrytá zleva kvůli Șerbanovi, který už boj opustil. Karel V. Lotrinský i Jan Sobieski se rozhodli k přímému útoku téměř v jednu chvíli.
Němci byli blíže, ale odpor elitních janičářů byl velmi tuhý. Nedařilo se jim získávat příliš půdy pod nohama, postup byl pomalý. I tak ale neztráceli morálku a bojovali o každý metr. Turecká centrální pozice byla v ohrožení.
Říká se, že křesťanská pěchota začala hromadně jásat, když viděla, jak se z lesa za tureckou hlavní armádou vynořuje Sobieski se svými slavnými okřídlenými husary. Když Kara Mustafa Paša spatřil, jak se polská kavalerie formuje na kopci před lesem, evakuoval se do vzdálenějšího jižního tábořiště. Osmanská morálka tak značně utrpěla, a bylo jasné, že teď už je nikdo nespasí.
Sobieski rozdělil svou jízdu do čtyř rovnoměrných kontingentů a sám vedl jeden z nich, z přední linie. 18 000 jezdců složených z polských husarů, Němců a litevských Tatarů se s duněním kopyt rozjelo zničit poslední osmanský odpor. Šlo o vůbec největší přímý útok kavalerie v dějinách.
Sobieski rozbil turecké linie na první dobrou. Kdo nebyl zabit při nájezdu, ten utíkal, kdo neutíkal ten se plazil pryč. Husaři zamířili rovnou k Pašovu velitelství, nevěděli, že stihl utéct. Dokonce i naprosto vyčerpaní vídenští se už připojili k boji, když viděli, že vítězství je na dosah.
Po 2-3 hodinách bylo po všem a Osmané byli dočista vyhlazeni. Sobieski si jako správný borec při příchodu do města za ovací zaparafrázoval slavné Veni, Vidi, Vici od Julia Caesara. Prohlásil: „Venimus, vidimus, Deus vicit“ (Přišli jsme, viděli jsme, Bůh zvítězil).
Vítězný Jan III. Sobieski posílající zprávu papeži
Důsledky bitvy
Oproti Lepantu, které kdysi posloužilo spíše jako morální vítězství, dopady Bitvy u Vídně byly pro Osmanskou říši mnohem katastrofálnější. Prakticky celá velká armáda byla ztracena, kombinací dezerce, nemocí, zajetí a ztrát způsobených v bitvě a při obléhání. Sobieski ztratil z celé kombinované pouze okolo 4 000 mužů, 12 000 vídeňských pak padlo během obléhání.
Křesťané si navíc nakonec přišli na značnou kořist od rozprášených Osmanů, Sobieski sám to popsal v dopisu, který poslal po bitvě manželce.
Naše nabyté bohatství je neslýchané, stany, ovce, skot, velbloudi… je to vítězství, jaké ještě nikdo neznal. Nepřátelé jsou úplně zruinováni, vše je pro ně ztraceno. Musí utíkat o své holé životy, generál Rüdiger mě objal, políbil a nazval mne svým spasitelem.
Ernst Rüdiger nařídil ihned opravy vídeňského opevnění, Osmané ale už nikdy jejích bran nedosáhli. Kara Mustafa Paša byl za své absolutní selhání 25. prosince popraven četou janičářů - udušen hedvábným lanem taženým několika muži na obou stranách.
Ačkoliv spojená křesťanská armáda měla také své problémy (především hašteření o kořist a náboženské pře mezi protestantskými Němci a katolíky), Sobieski s Karlem V. Lotrinským společně projeli Uhry bleskovým tempem. Během 3 let bylo Maďarsko pevně pod Habsburskou kontrolou, v roce 1687 přibyla Transylvánie a roku 1688 padl Bělehrad.
Osmané se samozřejmě ještě vzpírali, ale roku 1699 byla válka ukončena podepsáním Karlovického míru, který utvrdil císařskou nadvládu nad Uhry. Bitva u Vídně značila konec největší osmanské rozpínavosti a od té doby to pro ně šlo postupně už jen z kopce.
Jan III. Sobieski, Obránce víry (the real MVP)
Závěr
Jan III. Sobieski se prokázal jako vynikající vůdce, který v nejdůležitější chvíli dodržel svůj slib a možná zachránil všechny naše předky před tureckou budoucností (a za to já mu jsem dost vděčnej). Papež Inocenc XI. zahrnul polskou bílou orlici do papežské standarty a Sobieskimu udělil čestný titul „Obránce víry“.
Na kopci Kahlenberg, kde polští husaři započali svou vítěznou jízdu, nechali Rakušané vystavit kostel na jejich památku.
Takže dnešní díl nám končí šťastně, a já doufám, že to pomůže k vylepšení obrazu Poláků v českých myslích. Sice od nich občas chodí šuntský jídlo a vtipně mluví, ale jsou podle mě velmi statečným národem, který se za sebe nikdy nebál bojovat, i když bylo občas předem prohráno. A u Vídně nám tu naši Evropu zachránili. Dycky liga!
Mějte se fanfárově!
Lil Tic
Zdroje:
The Siege of Vienna: The Last Great Trial Between Cross & Crescent - John Stoye, 2007
