Článek
Ahoj čtenáři,
Po dvou dílech z milované matičky Evropy zase zabrušuju na jih Afriky, tentokrát ale do Botswany. Jde o velmi nedávnou historii, která je však velmi poučná a zajímavá, protože ukazuje, že i z „ničeho“ se dá vybudovat dobře operující svobodný stát.
Úvod
Než se Botswana stala svobodnou, spadala pod Velkou Británii a jmenovala se protektorát Bečuánsko. Území bylo zabráno v klidu, britská výprava o počtu 4 000 vojáků se v podstatě dokázala domluvit s lokálními vůdci, že přejdou pod ochranu koruny.
Ne, že by se jim snad tak moc chtělo, ale ze severu a západu na ně hladově koukali Němci a na jihu měli zase rozpínající se Búry, takže se rozhodli racionálně a přešli pod Brity bez boje.
V devadesátých letech 19. století se Cecil Rhodes (strašný člověk, mimochodem) snažil Bečuánsko připojit pod svou Jihoafrickou Britskou společnost. Tomu místní náčelníci a vůdci rezolutně odporovali, ale bývalo by se to možná i podařilo, kdyby se Británie nezačala pachtit a mít velké potíže ve Druhé Búrské válce.
Po vydřeném vítězství nad Búry a několikaletém pachtění se zformovala Jihoafrická unie a původně bylo v plánu k ní Bečuánsko postupně připojit. Spojené království ale začalo naslouchat přáním obyvatel Bečuánska, kteří se zásadně spojit nechtěli. Po nastolení apartheidu nacionalistickou vládou Jihoafrické unie v roce 1948 možnost spojení padla definitivně.
Osamostatněná Botswana vznikla ale až v roce 1966. A teď se konečně dostáváme k našemu dnešnímu hrdinovi a jeho životnímu příběhu.
Monument třech náčelníků, kteří se dohodli s Brity a ochránili zem před násilím, vlevo děd Seretse Khamy
Seretse Khama, potomek králů a zakázaná láska
Protagonista tohoto okýnka se narodil v roce 1921 do královské rodiny. Jeho otec byl králem kmene Bamangwato, umřel ale v roce 1925, kdy se tedy čtyřletý Seretse formálně stal jeho nástupcem. Jako regent vládl jeho strýc Tshekedi.
Jméno Seretse znamená ve volném překladu „jíl, který spojuje“, což se postupem času ukázalo jako velmi prorocké. Seretse projevoval od mládí akademické nadání, v Jižní Africe získal bakalářský titul. V roce 1944 se vypravil do daleké Anglie, kde rok studoval na Oxfordu a poté dokončil právnické vzdělání na přestižních Inns of Court.
V roce 1947 potkal svou osudovou lásku, Ruth Williams. Ruth pracovala jako úřednice pro firmu Lloyd's a byla samozřejmě čistokrevnou běloškou. Seretse se s ní potkal na tancovačce a údajně to byla láska na první pohled. Po pár pohádkových měsících se rozhodli, že se vezmou. Do manželského svazku vstoupili 30. září 1948.
Jenže v té době sňatek černocha z Afriky s běloškou bylo absolutní tabu. A to ani ne tak v Londýně, jako spíše v Africe samotné. Administrativní kapitál Bečuánska Mafeking byl ve skutečnosti na území Jižní Afriky. A tamní vláda byla naprosto rozhořčená, vyhrožovala Británii, že pokud neanuluje sňatek, zastaví exporty uranu a zlata.
Také strýc Tshekedi byl rozzuřený, Seretsemu spílal, že jeho manželka nikdy nebude kmenem uznána a vyčítal mu, že se ani neoženil v souladu s kmenovými tradicemi. Seretsemu nařídil okamžitě se vrátit do Afriky.
A Seretse se vrátil, ale svoji ženu vzal s sebou. Už nebyl malý kluk, který by strýce musel poslouchat na slovo, a po sérii setkáních rady nejdůležitějších členů kmene obhájil svůj vládcovský titul. Tshekedi přiznal svou prohru a dobrovolně se stáhl do ústraní.
Ruth se prokázala jako velmi citlivá a inteligentní, ženy z kmene jí přijaly dobře. Jejímu obrazu pomohlo, že se Seretsem dorazili na začátku období dešťů, což místní brali jako příznivé znamení a začali jí přezdívat „Rain Queen“.
Vyhoštění z vlastního domova
Domácí kmen tedy novomanžele přijal a Ruth v Bečuánsku rychle otěhotněla. Seretse byl v roce 1950 předvolán do Londýna vládními představiteli. Ruth na manžela naléhala, aby nejezdil, že jde určitě o past. A měla pravdu, tlaky ze strany JARu měly úspěch, především kvůli tomu, že Británie zoufale potřebovala levný africký uran při vývoji vlastních atomových bomb.
Seretse byl tlačen, aby se vzdal svého trůnu, čemuž vytrvale vzdoroval. Anglická vláda ho proto potrestala pětiletým exilem z Bečuánska. Seretse poslal manželce telegram: „Kmen i já obelstěni britskou vládou. Jsem vyhoštěn z celého protektorátu. S láskou Seretse.“
Ruth byla zdrcená, a navíc neuměla jazyk domorodců a přítomní běloši se jí vyhýbali a pohrdali jí. Většinu času tak trávila s malinkou dcerou a dvěma kočkami, v úplném osamění. Proto se v roce 1951 vydala i s dcerou za Seretsem do Anglie, aby aspoň v exilu mohli žít společně.
Britská veřejnost stála dost jednoznačně na straně manželů Khamů, protože Brity čílilo, že Británii může diktovat podmínky JAR, vinili politiky z nedostatku integrity. I otec Ruth odpustil, že mu frnkla z domova a Seretseho přijal.
Sám Churchill se Seretseho zastával a jeho exil označoval za nedůstojný, ale jen dokud byl v opozici. Jakmile jeho kabinet zvítězil ve volbách v roce 1951, zákaz nechal platný. V Bečuánsku se domorodci začínali hromadně bouřit a volali po Seretseho návratu, což přinutilo vládu k hlasování. To Seretse bohužel velmi těsně prohrál a na několik let upadl do těžkých depresí.
Dva budoucí prezidenti Botswany, Quett Masire a Seretse Khama, na jednání v Londýně
Návrat domů a start od začátku
Jeho lidé to ale nevzdali. Vedli vytrvalou kampaň za jeho vpuštění domů a v roce 1956 se jim to konečně podařilo. Poslali telegram královně Alžbětě II., prosili o laskavost. Královně už vláda vzdorovat nemohla, a tak se Seretse s Ruth mohli konečně vrátit domů. Mělo to ale i tak háček, Seretse se přecijen musel výměnou vzdát svého nároku na trůn.
Seretse tedy začal život prostého farmáře s dobytkem, ale rozhodl se na to jít z jiné strany. Přidal se ke tribální radě, pracoval jako tajemník. Politické prostředí mu vyhovovalo, díky svému vzdělání dělal svou práci výborně. V roce 1961 se rozhodl založit vlastní politické uskupení, Bečuánskou Demokratickou Stranu.
Jeho dřívější popularita a srdcervoucí příběh o vyhoštění mu zajistily okamžitou podporu. V roce 1965 v prvních svobodných volbách v Bečuánsku rozdrtil obvyklé socialistické a pan-africké strany. Stal se předsedou vlády Bečuánska a vedl politiku s jedním hlavním cílem - osamostatnění země. Jako nové hlavní město posloužilo Gaborone, ležící na hranicích Bečuánska a JARu.
V roce 1966 se mu podařilo se osamostatnit, a tak poprvé spatřila světlo světa Botswana. Seretse byl ihned zvolen do funkce prezidenta (křeslo poté dvakrát po sobě snadno obhájil). Alžběta II. Seretseho vyznamenala Řádem Britského impéria, a dokonce dostal rytířský titul. Kromě titulu si z Británie s Ruth přivezli i 3 nové syny - Iana a dvojčata Anthonyho a Tshekediho (přecijen nám Seretse na strýčka v dobrém vzpomínal!).
Sir Seretse Khama podepisuje deklaraci nezávislosti Botswany, vlevo Ruth Williams
Prezident Botswany
Sir Seretse Khama měl před sebou velmi obtížnou situaci. Héraklovo čištění Augiášových chlévů bylo proti situaci v Botswaně nic. Země byla třetí nejchudší na světě, s pouhými směšnými 12 kilometry dlážděných cest. V celé Botswaně bylo jen 22 vysokoškolsky vzdělaných a 100 středoškolsky vzdělaných lidí.
Khama ale věděl, co je nutné. Soustředil se na budování exportní ekonomiky, využívajíc skoro netknutých přírodních zdrojů v zemi. Na Botswance se navíc usmálo obří štěstí, když pouhý rok po získání samostatnosti bylo objeveno mnoho oblastí bohatých na diamanty.
Většina afrických zemí dodnes ztroskotává na korupci absurdních rozměrů, Botswana měla ale štěstí. Seretse nejen, že nekradl, ale od začátku korupci aktivně potíral a zavedl zákony na její přísné potlačování.
Trh řídil v zásadách laissez-faire, nechával pracovat přirozenou nabídku a poptávku. Zvýšil osobní svobody a těžařským firmám zaručil nízké a stabilní daně. Korupci a neplacení daní se vyhýbal i velice nízkými daněmi z příjmu, které lidem nevadilo platit.
To, za co mu bylo dřívě spíláno, mu bylo obrovským pomocníkem - Ruth. Jako pár z dvou odlišných světů a kultur, který skvěle fungoval, ukazovali zemi, že mír mezi bělochy a černochy je možný. Botswana se oproti snad každé jiné jihoafrické zemi vyhnula segregaci a rozdmýchávání nenávisti mezi oběma rasami.
Při sestavování veřejných služeb se Seretse držel meritokracie, odmítal pro nově samostatné africké státy typické dosazování černochů za každou cenu. Cizincům bělošského původu dával důležitá místa, natáhl do země potřebné vědomosti ze zahraničí. Své lidi pak nabádal, aby se od cizinců učili a mohli jednou vzít otěže do vlastních rukou.
Stát podporoval nové průzkumy a platil těžařským firmám náklady, protože export minerálů byl jeho nejvýnosnějším příjmem. Botswana měla po dvě desetiletí nejrychlejší tempo růstu ekonomiky na světě. Podařilo se i dojednat celní unii s JARem, která usnadňovala spolupráci ve zlatých a diamantových dolech.
V sedmdesátých letech minulého století se Botswaně pravidelně dařilo dosahovat přebytku státního rozpočtu (něco, o čem my dneska si posledních pár let můžeme jenom nechat zdát). V roce 1976 ustanovili vlastní měnu, Botswanská Pula nahradila Jihoafrický rand.
V sedmdesátých letech se také kromě těžařského a agrikulturního průmyslu vláda soustředila na rozvoj zahraničních investic a turismu. Botswana má podobně jako JAR mnoho velkých exotických zvířat, která jsou pro turisty atraktivní.
Kvůli soustředěnosti na rozvoj průmyslu nezbývalo moc peněz na armádu, pořádek v zemi držel malý policejní útvar. Po stále častějších problémech s jihoafrickými a rhodeskými silami se v zemi roku 1977 zřídila vlastní profesionální armáda. Khama si dával dobrý pozor, aby v jeho zemi nedělaly bordel zahraniční militantní skupiny.
Smrt a odkaz
Sir Seretse Khama i Ruth se díky ekonomickému zázraku a reformaci společnosti do moderní podoby těšili značné oblibě. Seretse své křeslo vždy snadno obhájil, a pokaždé vládl se silnou majoritou.
Býval by zřejmě vyhrával dál, ale jeho zdraví rapidně chřadlo. Už v roce 1960 v Anglii mu byla diagnostikována cukrovka a měl problémy se srdcem. V Johannesburgu mu museli voperovat kardiostimulátor. V roce 1980, zrovna když byl v Londýně, se ukázalo že má rakovinu slinivky břišní.
Léčba nebyla možná, a tak se vrátil co nejrychleji domů. Zemřel poklidně ve spánku 13. července 1980, za přítomnosti milované Ruth. Čtyřicet tisíc lidí mu přišlo vzdát hold na státním pohřbu, tělo pochovali na královském hřbitově v Serowe, kde se narodil.
Ruth ho o mnoho let přežila, ale když v roce 2002 také skonala, pohřbili ji vedle Seretseho. Po manželově smrti žila poklidným životem na farmě, věnovala se hlavně dětem. Botswanci ji vzdávali čest titulem královny matky. Jejich syn Ian byl prezidentem v letech 2008-2018 a Tshekedi byl členem parlamentu v letech 2008-2023.
Botswana nejen že byla od Seretseho správně „najetá“, ale hlavně své lidi naučil, jak na to jít správně. Proto pokračovala dále relativně dobrým tempem a dodnes se těší o mnoho lepší životní úrovni než většina států v Africe, které mají mnohem příznivější geografické podmínky. Na Seretseho je tedy v Botswaně vzpomínáno s láskou, kterou si rozhodně zaslouží.
Závěr
Ještě pro zajímavost, Botswana se například v roce 2021 umístila na světovém demokratickém indexu na 30. místě, přesně o jedno místo pod námi!
Jejich HDP na hlavu dosahuje okolo 8 000 dolarů. Ve světovém žebříčku mají 87. místo, což je lepší než například JAR, Severní Makedonie, Thajsko, Ukrajina nebo Moldavsko. Ne, že by tyhle země byly zrovna pohádkově bohaté, ale už je vidět, že Botswana může šlapat na paty posledním z Evropy. Na to, že jich nejsou ani tři miliony si řídí tu svou poušť moc dobře.
Pořád mají své problémy, HIV a velkou závislost na těžařském průmyslu, ale snaží se je aktivně řešit. A já jim přeju jen to nejlepší, protože to je oproti okolním státům bezpečná země, která se snad nemusí bát o svou budoucnost, že nebudou mít co jíst. Třeba se i tam někdy podívám.
A ze Seretseho příběhu si můžeme odnést, že i jediný vzdělaný a rozumný člověk může udělat hodně, když ho ostatní jsou ochotní poslouchat. A také je obdivné to, jak boural tabu na obou stranách a vždy se svou ženou stáli při sobě, což se jemu i Botswaně nakonec tisíckrát zúročilo. S morální integritou nejdál došel.
Mějte se fanfárově!
Lil Tic
Zdroje:
Seretse Khama, a Personal Appreciation - Willie Henderson, 1990
