Článek
Ahoj čtenáři,
Tenhle článek jsem si moc neplánoval, spíš to ze mě tady teď vyvěrává, tak se aspoň podělím o žblepty. Každý rok jezdíme s kámošema z dětství na týden na venkov na chalupu a já to mám jako věc, na kterou se pak celý rok těším.
Většina z nás jsou Budějčáci a z okolí, ale postupně, ať už na vejšky nebo do práce, přecházíme do Prahy. Všichni si říkáme skoro totéž, že je to v Praze horší a doma je prostě doma. A teď mě to nějak zarazilo, když jsem se nad tím zamyslel.
(Ne)dobrovolné stěhování a padání do pasti
Urbanizace je tu s náma už od počátků civilizace a zejména v posledním století v Česku nabrala rychlé obrátky. S rozvojem průmyslu a služeb se postupně lidé shlukují do větších a větších celků, a i dnes to je hlavní důvod pro stěhování do Prahy jakožto centra téměř všeho.
Na vysokou jsem tam rezolutně odmítal jít, protože nesnáším velká města. Jenže i mě temné síly vtáhly, když jsem zjistil, že doma prostě neseženu tak dobře placenou práci, pokud vůbec nějakou ve svém oboru najdu.
No, co se dá dělat, musel jsem si najít malej byt na pronájem, který se vůbec nemůže rovnat domovskému hnízdu, na které jsem byl zvyklý. A tak musí žít většina naplavenin, protože bydlení je prostě příliš drahý.
Takže jako spousty mých vrstevníků jsem byl „nucen“ se přestěhovat do horšího prostředí za větší ceny, jenom kvůli penězům. A říkal jsem si, oťukám se rok nebo dva a pak se vrátím do jižních Čech a najdu práci i v menším městě.
Jenže osud zakročil a musel jsem kvůli holce z ciziny zůstat v Praze, kde mohla studovat vysokou v angličtině. A najednou se člověk ocitne zahrabanej někde, kde vůbec nechce být. A já si představuju, že to tak má hodně z nás. Říkáme si, že to není napořád, ale najednou zjišťujeme, že není tak snadná věc se sebrat a odejít. A můžeme na místě, kde se nám nelíbí, zkejsnout na 5, 10, 15 let, i na celý zbytek života.
Proč nemám rád velká města
Můj vztah k velkým městům obecně je negativní, nejen k Praze. Zrovna předevčírem jsem se o tom s kamarádem bavil a říkal, že viděl zajímavej rozhovor. Pán přistěhovaný do New Yorku za prací tam říkal, že všichni spěchají, nikdo se neprochází jen tak, všichni jdou rychle a účelně za prací nebo schůzkami.
To třeba v Praze zas tolik nevnímám, ale takové ty rysy hmyzího chování jsou i tady. Když bezdomovec řve na celou ulici nebo metro, nikoho to ani nerozhodí. Když jsem viděl umírat člověka a záchranáře marně snažící se ho oživit na Jindřišský, většina kolemjdoucích se nad tím ani nepozastavila. Co nepozastavila, skoro se na to ani nepodívala! To mně normální nepřijde.
Nejen, že je všechno drahý, ale navíc se to zmenšuje. Rostoucí poptávka a nedostatečná nabídka bydlení má za následek, že se nové byty směšně zmenšují a jejich ceny a ceny nájmů přesto rostou do nebes. Teď nebudu řešit, jestli je to kvůli tomu, že je u nás těžké získat povolení nebo kvůli něčímu lakomství, to pro tenhle článek není podstatné. Hlavní je to, že za chvíli v Praze bude 75 % lidí tímhle tempem žít v králíkárnách a ještě budou rádi.
Laskavost a ochota se ve velkých městech vytrácí, pro podniky jste chodící peníze a pro ostatní obyvatele překážka, která jim v tramvaji sedí na místě. Přitom lidé z velkých měst nejsou inherentně zlejší nebo horší, jenom prostě život v anonymitě velkoměsta má na duši apatický vliv, to mi nikdo nevyvrátí. Viz efekt přihlížejícího a bla bla bla atd.
Rodilí Pražáci v Platónově jeskyni
Taková věc, kterou jsem tak sám nechtěně vypozoroval (takže to může být úplná blbost!) je, že rodilí Pražáci si tyhle skutečnosti vůbec neuvědomují.
Ono je náhodou dobrá věc, když máte rádi místo, kde jste se narodili, o tom žádná. Ale zavírat oči nad všemi chybami taky není dobrá věc. Spoustu Pražáků Vám bude říkat, že ničemu nerozumíte, když se Vám v Praze nebude líbit. Že tam je všechno, akce, koncerty, nejlepší restaurace a zábava.
Na lidi, co přijedou v neznačkovém oblečení se kouká jako na vidláky, kteří nechápou, co to je civilizace. Já zase jako vidlák nechápu, že někomu přijde normální se mačkat 40 minut v narvané tramvaji jak brouk pytlik cestou do práce každý den tam a zpátky. Nepřijde mi normální, aby byt o 50 m2 stál 7 milionů. Nepřijde mi normální, že si to feťáci na Palmovce nebo na hlaváku stříkají pod širým nebem.
Ale rodilým to těžko vysvětlíte ze svého pohledu. Mnoho z nich v té jeskyni spokojeně ty stíny na zdi sleduje a o jiném životě nemají ani ponětí, natož mít chuť ho vyzkoušet.
Ale abych jen nehejtoval, viděl jsem i spoustu horších měst. Co se týče třeba zeleně nebo čistoty, je na tom Praha úplně zlatě oproti třeba Londýnu, Paříži nebo nedejbože Joburgu.
Změna musí začít v nás
Možná nejlepší dlouhodobá cesta, jak tenhle trend stěhování do drahoty za životem v krysím závodě zlomit je bojovat proti tomu každý za sebe. Teď jsem snad nějak procitnul a mám odhodlání se z pasti Prahy dostat. I kdybych měl vzít hůře placenou práci a nebo dojíždět hodinu i víc, raději si první bydlení pořídím pěkně na venkově. I kdyby mi to ještě chvíli zabralo, je důležité se tomu aktivně věnovat.
Můžeme se třeba snažit o větší prosazování práce z dálky, v pracích, kde je to možné. Úplná většina pracovních míst v kancelářích se dá dělat plně z domova (že to není pro každého je separátní téma a uznávám to).
Moji prapředkové žili dříve na Šumavě třeba 150 let a já bych je rád napodobil, i kdyby na jiném místě. Hlavní je pro mě blízkost v přírodě a klid, který ve městě chybí. To ticho má velkou cenu. Když bude víc lidí odmítat stěhovat se do Prahy, třeba firmy začnou přesouvat víc poboček a míst do regionálních měst. Kdo ví..
Já jen vím, že krásu přírody se můžeme maximálně snažit napodobit, ale přesunout se blíže k ní se můžeme snažit všichni, kdo po tom toužíme. Kdykoliv jsem někde na vsi, cítím se tam víc komfortně. Komu se v Praze fakt líbí, nic proti tomu nemám, každej jsme nějakej. Ale pro mě je to jako žít v zajetí. A z toho mi teda fakt skřípou kolečka.
Mějte se famfárově!
Lil Tic
