Jihoafrická republika - Dva týdny mezi Zuluy

Ahoj čtenáři,

Dneska je tu po dlouhé odmlce šťavnatý speciál, na rozdíl od historických okýnek je tohle spíš okýnko do intimního života autora. Nemám potřebu nikomu lhát ani si vymýšlet, protože za dva týdny v JARu jsme toho zažili opravdu dost. Lidi rádi říkají, že to je jedna z nejnebezpečnějších zemí na světě a bez průvodce by tam jel jenom blázen.

Mně se po bytě ale neválí statisíce a povídačkám úplně nikdy nevěřím, takže jsem se místo toho rozhodl, že tam pojedu na vlastní pěst. Osud tomu chtěl, že můj kamarád Adam zrovna dal výpověď v práci a během jednoho večera po pár pivech jsme se zapřisáhli, že tam poletíme spolu, půjčíme si auto, a provincii kwaZulu-Natal projezdíme skrz naskrz.

Provincie KZN patří v JARu k těm nejchudším, ale odehrálo se v ní spoustu důležitých střetnutí a není tam zdaleka tolik otravných západních zbohatlických turistů. Je tam spousta rezervací s divokou faunou, a je domovem Zuluů, historicky velmi zajímavého etnika, jejichž jazyku statisticky v JARu rozumí nejvíc obyvatel (JAR je trochu speciální případ, má 11 úředních jazyků).

A jak říkám, od lidí jsme slyšeli leccos - že tam je rasová válka, že nás hned zastřelí a okradou, že chytneme malárii a zemřeme strašlivou smrtí. A taky těch doporučení! NIKDY nestopujte, neberte stopaře, nechoďte v noci pěšky, nejezděte v noci do měst, nechoďte k cizím domů, nejezděte po vedlejších cestách, nepřibližujte se ke zvířatům blíž než na třicet metrů, držte se bělochů… A teď vám postupně popíšu, jak jsme porušili úplně každé z nich. :)

Dlouhá cesta do ráje

V nechvalně proslulém nejzapaštěnějším mekáči na Florenci to všechno začalo. Sešli jsme se tam před lidovou sedmihodinovou jízdou autobusem na letiště ve Frankfurtu a dali si burger od Přémy Forejta. Adam jako správnej Čech sbalil všechny ubrousky do krosny a pronesl „to se může hodit“. Ubrouskům jsme začali říkat Přéma, díky čemuž jsme pak měli pocit, že pan Forejt poletí duší s náma.

Ve Frankfurtu jsme šli 4 hodiny pěšky obtěžkaní na letiště, abychom si trochu zkrátili čekání. Pak už zbývalo počkat jen krásných 10 hodin, během kterých jsme moji krosnu narvali do té Adamovy, protože jsme Češi a ušetřili jsme tak pětikilo za jedno zavazadlo. Sice jsme kvůli tomu v Praze museli nechat všechny zbytečnosti a spoustu oblečení, ale co víc muž potřebuje k cestování 8000 km daleko, než tričko, šortky a pantofle NABAIJI.

Do Johannesburgu jsme doletěli asi 36 hodin po vyjetí z Prahy. Adam na záchodě neměl toaleťák a najednou slyší: „Sir! Sir!“ a černoch mu jeden postrčil pod dveřma a koukal na něj. Takže jsme hned poznali, že nás Afrika přivítala s otevřenou náručí.

Na letišti jsme si půjčili malé omlácené suzuki a vyjeli na dálnici směr Phuthaditjhaba, kde jsme měli přespání na první dvě noci. Po cca 100 kilometrech nás zastavi policajt v reflexní vestě, kterej chtěl vidět řidičák. Začali jsme hledat takový ty speciální mezinárodní potvrzení z magistrátu, ale policajt jen zběžně prohlédl Adamovu kartičku a řekl: „Co je tohle za zemi?“ „Čech republik“ „Bůh vám žehnej.“ A nechal nás jet. Ujeli jsme přes 300 km, v půlce se vystřídali, a asi 10× si spletli blinkry se stěračema, jak říděj na druhý straně.

Superstar z Phuthaditjhaby

Phuthaditjhaba je název pocházející z jazyka Sotho a znamená místo radosti. Leží skoro na hranicích s Lesothem a jak jsme rychle zjistili, nežijí tam vůbec žádní běloši. A zřejmě tam žádnej nebyl jak je rok dlouhej. Děti na nás mávají, holky se otáčí tak, jak jsem to nikdy nezažil a chlapi z aut troubí a ukazujou palec nahoru. Turisti sem očividně nezabloudí a je to škoda, protože to byl hned ryzí zážitek.

Okolo cest se pálí odpadky, díry plné vody se objíždí rychlostí 15 km/h a všude okolo jsou krásné skalnaté hory. U hlavní silnice visí billboard s geniální reklamou na KFC, která říká jen „MMMMMMMMMMMM - if it is not MMMMMMMMMMM, we will make it so.“

Paní v Lapaleholo guest house nás přivítala vtípkem - 5 minut na Adama hrála, že nezaplatil. Později jsme zjistili, že si z nás jihoafričani rádi nevinně střílí. První noc jsme vysíleně padli a spali asi 14 hodin.

Další den jsme se vydali do národního parku Golden Gate, kde jsme si ušli 5 hodin v nadmořské výšce cca 2000-2500 m.n.m. Adam zase nezapřel rodnou zem a dal to všechno v sandálech. Tady přišel první kontakt se zvěří, na horské pláni bylo spoustu antilop, zeber a několik pakoňů. Sešli jsme trochu ze stezky, abychom si je vyfotili, ale stejně to bylo všechno dost daleko.

Příroda i výhledy super, ale ten skutečnej zážitek přišel až večer. Vedle Lapalehola u našich sousedů probíhala house party, na kterou jsem se rozhodl nás pozvat. Přes plot jsem viděl chlápka, tak jsem na něj dvakrát houknul. Zeptal jsem se, jestli můžeme plot přeskočit a na chvíli zajít. Odpověděl, ať ho nechám vyčůrat. Ale potom se otočil, viděl, že jsme běloši a jeho tvář se rozjasnila.

Přeskočili jsme plot i místo na čůrání a byli jsme tam. Seběhlo se hned všech 20 účastníků veselky a překotně se ptali, odkud jsme se tu vzali a proč jsme v Phuthaditjhabě. Když jsem zmínil, že nemám rád Angličany, drsně vypadající dvoumetrovej černoch mi vtiskl do dlaně balíček trávy zdarma. Tu jsem s díky odmítl, ale přátelství bylo na světě.

Adam si s majitelkou baráčku zahrál kulečník a věnoval jí český gumídky, mezitím nám přinesli alkohol a Milano (ten, co nás tam přivedl) mi nakukal, že ona dívka je jeho ženou. Moc jsem tomu nechtěl věřit, protože v množství jejich zubů panovala značná disparita, a skutečně, když jsem se jí pak zeptal, tak se jen zasmála a řekla, že nesmíme taky každýmu všechno věřit.

Ten dvoumetrovej chlap nepoužíval svoje jméno, místo toho si říkal Superstar. Po chvíli nám řekl, že nás veme na lepší místo a my tak porušili už dvě zásady - nechoďte k cizím domů a nejezděte s cizíma autem. Vzal nás do baru Back 2 Front, kterej se nacházel v zákoutí městečka.

Levný pitíčko teklo proudem, hrálo amapiano (jejich vlastní druh hudby - bezvadný) a kolem nás se množili zvědavci. Superstar byl trochu místní celebrita, každýho znal a se všema nás seznamoval. Adam byl ale hodně unavenej, protože se v horách trochu užehnul, takže jsme ho asi v 9 zavezli zpátky na guest house. Superstar už měl dvě piva, ale tam se policajtům strčí dvě stovky a dělají, že to nevidí, takže tak jezdí každej.

Potom mě vzal zpátky, protože u mě stále byla chuť poznávat kulturu. Brzy se kolem mě začala obtáčet děvčata, a jedna zvlášť pěkná se pořád chtěla objímat a tančit a kdo ví co ještě. Potíž byla, že na to celé koukal její kluk, z čehož jsem nebyl úplně v klidu.

Ten to ale nějak zvláštně procesoval, všichni říkali, že to je v pohodě, on mi za tu noc 30× podal ruku, 10× ukázal palec nahoru a jen jednou se zničehonic zeptal: „WHAT DO YOU WANT?“ Já jsem říkal, že nic nechci, ale asi mi to moc nevěřil, protože mi druhej den ta holka psala, že na ní pak v noci řval, že je stock sa lekgowa (štětka pro bílý).

Takže nevím, jestli jsem nebyl blízko nebezpečí, ale nic se mi nestalo a celý bar se bavil tímto nečekaným představením. Když jsme se Superstarem v noci odjížděli, přišla ke mně paní, s kterou jsem během večera nepromluvil ani slovo a řekla, že jsem pro ní největší zklamání. Když jsem se zeptal proč, řekla jen „because you didn't fuck me“.

Tím nechci být zbytečně na začátek článku vulgární, ale jen to docela dobře ilustruje, že černoši se na nás určitě nekoukali jako na nepřátelskou rasu, jak to s oblibou podávají média a politici. A že kdyby byl někdo zoufalej a potřeboval manželku, tak ať si pro ni zajede na jih, ochotných nápadnic bude dost.

Superstar se mě ptal, jestli jsem věřící a jak to máme u nás. Řekl jsem, že já věřící jsem, ale v Evropě lidi víru ztrácejí. „Never lose faith.“ Obecně mě překvapilo, že za křesťana se považoval skoro každý černoch, ale podobně jako já nechodí do kostela a církevní instituce je moc nezajímají.

Pietermaritzburg

PMB je hlavní město kwaZulu-Natalu a leželo na vhodném místě pro pokračování naší cesty, takže se stalo druhou zastávkou. Už to na nás bylo trochu moc velký, zdaleka ne tak zajímavý jako první stanice, ale něco jsme si tam našli. Byli jsme se podívat na vodopády v Howicku a do botanický zahrady, která byla skoro až divokým lesem.

Tolik významných zážitků jsme tu neměli, ale něčeho jsme si tu přecijen všimli. Homosexualita je v JARu narozdíl od většiny zemí v Africe formálně v naprostém pořádku a dokonce mají i manželství pro všechny. Rozhodlo se o něm ale dost atypicky, když se tam rušil Apartheid, soudy rozhodly, že musí být v nové ústavě explicitně řečeno, že všichni jsou si rovni nezávisle na čemkoliv a proto manželství pro všechny muselo být povoleno.

Ale v praxi se toho společnost silně straní a gayové jsou tu ostrakizovaní. Normální lidé to v JARu stoprocentně skrývají (stejně jako dříve i u nás), otevřeně se k homosexualitě hlásí jen ti nejodpornější feťáci, ze kterých máte fakt strach, že od nich něco chytíte. Často bez zubů, špinaví a vypadají jako bezdomovci. Shlukují se do skupinek a všichni vás před nimi varují, snaží se vás osahávat, když jdete kolem.

Taky jsme tentokrát přespávali v bělošské čtvrti a musím říct, že mi běloši v JARu moc k srdci nepřirostli. Na černochy koukají strašně svrchovaně, zavírají se za elektrické ploty a pro ně vlastně ten Apartheid vůbec neskončil. Mohl bych o tom psát u každého města, kde jsme byli, ale ti černoši jim opravdu nemají v zájmu ublížit.

V čem je problém je to, že ANC je fakt populistická strana plná korupce, a uznávám, že tam je strach ze zabavování majetků a rozkrádání na místě, ale obyčejní černoši nastavují vlídnou tvář mnohem víc, než běloši. A na ANC nadávají opravdu všichni, tak uvidíme, jestli se to někdy v brzké době otočí.

Z PMB jsme celkem rychle vyrazili do hlavního lákadla v KZN - Svaté Lucie. Abych to zakončil i tady na pozitivní notu, mekáč se tu nachází na Burger street.

Hroši, sloni a jihoafrická plzeň

Dalších 400 km na cestě, už jsme v tom pravém srdci někdejšího Zulského království. Svojí batolecí zulštinou okouzluju zaměstnance pump a obchodů, kterým to připadá roztomilé. Vždycky si ověří dvě tři otázky, jestli jsem se naučil víc než pozdravit a poděkovat.

Odpoledne přijíždíme do Svaté Lucie, což je malé městečko mezi dvěma vyhlášenými rezervacemi s divokou zvěří. Tady je turistů docela dost, ale všechno jsou bohatí zápaďáci ve velkých skupinkách s džípy a průvodci.

Poprvé v životě jsem viděl Indický oceán, šli jsme se jen lehce projít na pláž. Vypadal popravdě celkem špinavě, ale i tak jsme se vykoupali a západ slunce u něj byl přepychovej. K večeru jsme zašli do obchodu s alkoholem, prohlédnout co všechno se tu prodává. K našemu překvapení na nás vykoukl pilsner, tzn. pivo vyráběné naším stylem.

Adam na parkovišti nadšeně vysvětloval zaměstnanci, že to pochází z naší malé zemičky (a na jakém kontinentu se zemička nachází). Týpek byl taky nadšenej a říkal, že tohohle pilsnera má moc rád.

V chatce později Adam konstatoval, že mu asi neměl říkat, že to je pivo od nás, protože to bylo úplně eklhaft. Oni tady lidi občas lžou, aby vám udělali radost, takový ty lži, který neublíží, protože my nemohli věřit, že by to někomu opravdu chutnalo.

Nicméně následující dva dny přišlo to hlavní - iSimangaliso wetlands park a Hluhluwe-iMfolozi park. V obou jsme strávili celý den, od rána do šesti večer, v šest už zapadá slunce a všichni musí parky opustit, jinak by se platily obří pokuty.

iSimangiliso bylo první na řadě, park je to nádherný, se spoustou jezer, říček a vodních lotosů. Hned u vjezdu jsme viděli divoká prasata, o sto metrů dál vykoukly impaly a zebry. Hrochy jsme viděli taky, ale jen z velké dálky, což je možná dobře. Přes poledne zvířata zalézají chladit se do stínu, ale odpoledne jsme jich viděli fakt mraky.

Hlavně na vedlejších cestách to bylo výborný, tam průvodci s turistama vůbec nejezdí a zvířat je tam mnohem víc, často jsme vylézali z auta, abychom si je pěkně nafotili a natočili. JAR je svobodná země, kde vám nic nezakazují, jen všude stojí cedulky, že když umřete, můžete si za to sami.

Hrál jsem si na Davida Attenborougha a fotil z co největší blízkosti, plížil se v keřích a obdivoval krásu Afriky. Nejzajímavější z celého parku bylo asi tohle velké stádo buvolů u vody, které mě nechalo nakonec přijít na tak 30 metrů.

Hluhluwe-iMfolozi byl ale ještě lepší. Jsou to vlastně dvě rezervace v jednom, o Hluhluwe nám u brány řekli, že tam není tolik zvířat, tak jsme ho projeli docela bleskově a radši chtěli většinu dne strávit v iMfolozi.

Tam bylo spoustu prasat, zeber, buvolů a paviánů hned na začátku, ale my jsme samozřejmě už měli za cíl vidět i ty vzácnější zvířata. Na hlavní cestě před mostem u řeky stálo asi 5 aut, takže jsme věděli, že tam něco musí být.

Vylezli jsme z auta, a jakýsi pan důležitý z Anglie nám začal hubovat, ať zalezeme zpátky, že teď se dívá on. V autě měl 3 šejky v nemožných hadrech, kteří si fotili scénu na zlatých telefonech. Samozřejmě nám to bylo jedno, tak jsme se šli podívat - a hele, slon! Pil vodu z řeky a občas se s ní chobotem pokropil pro ochlazení. Byl ale tak daleko, že naše fotky byly úplně nepoužitelný a rozmazaný. Ale dalo nám to velkou naději…

Abychom se vyhnuli dalším nepříjemným turistům se stříbrnou lžičkou zaraženou v prdeli, vydali jsme se na vedlejší prašnou cestu, kam průvodci vůbec nejezdí. Jeli jsme možná 30 minut, zajeli jsme do takového skoro až lesa, kde se stromky a keře tlačily do naší cesty a škrábaly nám o auto.

Porost byl dost hustý a těžko mezi něj bylo vidět, vjíždíme do zatáčky.. a je tam. Slon stál možná 15 metrů před náma. A najednou zezadu přišel další, takže jsme nemohli nikam jet. Postupně se vynořovali další, papali listí a koukali na nás. Možná hodinu jsme tam jen seděli, protože kdykoliv Adam zkusil o metr popojet, sloní šerif udělal dva kroky k nám a rozmluvil nám to.

Nebo případně zatroubil, což byl teda z takové blízky strašlivě hlasitý zvuk, ze kterého se zarážela krev v žilách. Ale samozřejmě nám nic neudělali, my jsme je neprovokovali a oni na nás po chvíli ani moc nekoukali a normálně pokračovali ve svých aktivitách. Jeden ale vždycky hlídal, jestli neděláme něco podezřelého.

Já jsem se nakonec odvážil i vylézt z auta, abych si je vyfotil z pouhých pár metrů, jeden slon s jedním klem ode mě stál pouhé dva metry. Taky se mi podařilo natočit, jak se koupají v blátě, ale najednou jsem se zbytečně lekl, protože jsem myslel, že jeden z nich jde výhružně ke mně (přitom jsem mu byl buřt, ale v tu chvíli mi to nepřišlo), a utíkal jsem zpátky do auta jako Tom a Jerry, Adam se mi strašně smál. Video sem dát bohužel nejde, ale aspoň pár fotek můžu. :)

Když nás pak pustili, odhadem jsem napočítal stádo o zhruba 80-100 jedincích, včetně miminek. Mláďata ale matky hlídaly a nebylo na ně moc dobře vidět, protože byla schovaná hlouběji ve stromech.

Posléze, když jsme zase vídali zebry nebo impaly, tak nás to už vůbec nevytrhlo. Ale ještě to nebyl konec překvapení. Když jsme zastavili, aby se Adam mohl vyčůrat, rozhlížel jsem se kolem a najednou vidím, že se na to kouká nosorožec! Bylo jich tam víc, a všichni měli upilované rohy, aby na ně nechodili pytláci.

V parku jsme byli až do 17:58, abychom využili veškerý dostupný čas, byl to opravdu silný zážitek a asi těžko už někdy půjdu koukat na zvířata do zoo. Zvířata jsou nádherná a sloni jsou majestátní, já jsem doteď viděl jen ty indické, kteří se velikostí s těmihle nemůžou měřit.

Ulundi a Isandlwana

Další plánovanou zastávkou bylo Ulundi, a to z historických důvodů. Ulundi je totiž bývalé hlavní město svobodného Zulského království, kde sídlil poslední svrchovaný král Cetshwayo, než jej Briti dobyli. O tomto konfliktu jsem už dříve psal článek, který rozhodně doporučuji přečíst, protože krásně ilustruje statečnost Zuluů proti technologicky úplně vzdálenému soupeři.

Cesta ze Svaté Lucie do Ulundi vedla skrz opravdu chudé oblasti. Miniaturní chatičky, špatně udržované cesty a krávy, kam se podíváš. Několikrát nás zastavovali mladí kluci, kteří chtěli buď jídlo nebo se vyfotit. Nebo jen tak pokecat. Anglicky uměli, ale ne tak dobře, jako jinde. Jídla jsme měli spoustu, nic extra, ale dávali jsme jim aspoň jabka, chleba a sejra.

Jeden, Thembelani, se s náma dlouho fotil a bavil a byl z nás úplně nadšený. Když nás viděl, stoupl si do cesty, abychom zastavili a zahvízdal přes kopec na svoje kámoše. První se přišoural tak cca. osmiletý chlapeček. Adam to trefně okomentoval: „Jak se hned přišel podívat, co se to tady děje!! Tady se toho asi moc neděje..“

Ulundi má pouhých 20 000 obyvatel, ale pořád je vidět, že šlo o důležité město. Má letiště, důležité budovy zulských úřadů a dvě KFC. Lidi tu zase byli bezvadní, zvali nás na pokec a na drink. Když jsme šli večer po městě, říkám Adamovi, že mám pocit, že jsme tu konečně přemostili ten Apartheid. Adam říká, že zároveň ten bejk 15 metrů před náma přemosťuje tu křižovatku, kterou chceme přejít.

Druhý den jsme šli do historického muzea, kde nám místní paní ukazovala zachovalé britské pušky, kulky, uniformy, zulské oštěpy a štíty z války. Bylo tam toho opravdu hodně, dokonce i deník britského vojáka, který popisoval vlastními slovy tažení. Můžu Vám s jistotou říct, že z deníku jsme pochopili, že tehdy Briti černochy ani nebrali jako lidi. Takže pro všechny, kteří mi tvrdili, jak se k nim chovali o tolik líp, než Búrové, dojděte si do Ulundi a sami si to přečtěte! Všechno to byla kampaň a propaganda.

Paní byla nadšená z mého nadšení, proto nás vzala i do uzavřené části za plotem, kde byly zrekonstruované chatrče, ve kterých kdysi Cetshwayo přebýval se svými mnoha manželkami, než to Briti rozbombardovali artilerií. Když viděla, kolik toho o jejich válce vím, vzala nás do ještě tajnější části, malé místnosti uvnitř zchátralé chatky, kde byl Cetshwayův náhrdelník ze zubů velkých zvířat, který nosil.

Taky tam byl obří stříbrný pohár, který mu po britském vítězství v Londýně věnovala sama královna Viktorie, jako znamení míru a nechyběla ani obří bible. Křesťanství se u Zuluů nakonec chytlo velmi dobře, to se nedá odepřít. Paní průvodkyně byla bezvadná, tak jsme jí dali štědré dýško a ona nám popřála šťastnou cestu na Isandlwanu.

Na tu jsem se těšil ještě víc, protože jak jsem psal v onom článku, na který jsem Vás nahoře odkázal, u Isandlwany utrpěla britská armáda nejvíce ponižující porážku v celé své historii. Pokud jste líní jako já, a další článek číst nechcete, ve zkratce - arogantní lord Chelmsford si myslel, že dobýt Zulské království bude procházka růžovou zahradou.

Nechal svou armádu pochodovat v období dešťů na Ulundi v několika konvojích. Briti se zasekávali, neušli ani půlku cesty a Chelmsford se u svého hlavního kontingentu ani nenamáhal stavět opevnění ve svém táboře. Zuluové Brity zaskočili, když urazili během pár dní desítky mil v hustých deštích, a jednoho rána na planině pod osamělou skálou (Isandlwana) se najednou zhruba 1 500 Angličanů ocitlo v obklíčení ze všech stran.

Zuluové bojovali téměř nazí, s krátkými oštěpy a štíty z kravských kůží, zatímco britská armáda byla vyzbrojena nejmodernějšími puškami své doby. Jelikož ale neměli rozestavěné opevnění a nebyli připravení na útok, dokázali je Zuluové pobít téměř do posledního muže. Během bitvy prokazatelně proběhlo zatmění slunce, během kterého byla bitva završena. Jeden z mála přeživších Angličanů to ve svých zápiscích popisoval tak, že se najednou setmělo a všichni měli pocit, že je Bůh opustil. Když se zase rozsvítilo, skoro všichni v táboře byli už mrtví.

Isandlwana měla taky své malé centrum pro návštěvníky, ale mně se nejvíc líbila samotná planina pod horou, kde proběhla bitva. Horu jsem nadšeně poznal už snad z 40 kilometrové dálky, je opravdu ikonická. Na planině si Angličané vztyčili desítky pomníků, aby jim to nebylo tak líto a dokonce se tam prý dodnes válí kulky z bitvy.

Jak je pro JAR typické, nic není zakázáno, mohli jsme se tam volně procházet i si na horu částečně vylézt. Není vysoká, je to spíše kopeček, ale až nahoru to nejde, protože je to pak holá strmá skála.

Isandlwana má úžasný genius loci a jestli se náhodou do JARu vrátím, chtěl bych se tam podívat ještě jednou.

U skřítka z Ladysmithu

Dostáváme se k vyvrcholení naší cesty, k tomu nejlepšímu. Od Ladysmithu jsme už tolik nečekali, viděli jsme slony, viděli jsme bojiště, s místními lidmi jsme už strávili několik večerů, tak jsme se pomalu připravovali na cestu do Johannesburgu a pak domů.

Když jsme navečer přijeli, zjistili jsme, že naše přespání je v nějakém starším koloniálním obrovském domě, u kterého bych se nedivil, kdyby kdysi patřil nějakému britskému guvernérovi. V tom nás uvítal snad méně než 150 cm vysoký Ind, který vypadal jako skřítek z pohádky.

Ze skřítka se ale brzy vyklubal rasista (u Indů v JARu strašně typické), kterej nám zakazoval chodit do města a bavit se s černochama. Furt říkal, ať držíme s bílýma a s Indama, v jeho hlavě se taky považoval za bílýho. Chlubil se nám, že má doma 20 zbraní a jezdí jenom autem a taxíkem a nikdy nechodí pěšky.

Posílal nás furt na večeři do indický restaurace a všechno 10× opakoval. Adam to vzal za tým a hodinu ho poslouchal a všechno odkejvával, zatímco jsem nosil z auta a vybaloval naše věci.

Samozřejmě víme, že rasističtí skřítci se neposlouchají a šli jsme pěšky do baru. Adam podotkl, že tu dneska jsou jen samý starý ženský, a měl pravdu. Ale bylo to jen proto, že jsme šli hodně brzo, abychom se zbavili našeho nového indického přítele. Brzo potom dovalily davy a bar byl narvaný k prasknutí.

Bylo to všechno venku, jen zakrytý střechou, hráli svoje amapiano a grilovalo se, velká akce. Čtyři klobásy za v přepočtu 30 korun mi budou chybět. Všechny oči byly na nás, jak už jsem říkal, běloši se se Zuluy prostě nemíchají a do jejich podniků nechodí. Ale všichni byli rádi, že jsme k nim přišli, a jako všude se hrozně divili, že jsme z Evropy. Často ale ani nevěděli, kde Evropa je, spoustukrát jsme museli ukazovat mapičku.

Byl tu ale problém - Adam byl hrozně unavený. V jednom z parků ho štípla včela a měl dost nepříjemnou alergickou reakci, a prášky, které jsme na to měli, ho uspávaly.

Tak jsme chtě nechtě řekli, že ho musíme vzít zpátky dovnitř, aby se z toho vyspal. Na ulici jsme potkali Bruce, místního rappera. Byl ale strašně rozumnej a uvědomělej, dlouho jsme se s ním bavili a šel s náma na náš hotel. Tam jsme se dohodli, že místo Adama půjde se mnou on. Byl hrozně vděčnej, že jsem zaplatil 40 korun za vstup a koupil mu pivo.

Říkám Bruci, co budeme dělat. Bruce říká, že je tu spousta hezkých holek, že se mu líbí támhlety dvě. Ale pak jsem zjistil, že je ve skutečnosti strašně stydlivej, až to bylo roztomilý. Já jsem se s jednou z dívek začal bavit (samozřejmě to není moc fér, tady stačilo být bílej a hned je zájem), ale i když jsem se snažil Bruce zapojit do řeči s její kamarádkou, byl tak uťápnutej, že mi řekl, že se radši bude jen dívat na mě, že mu to stačí. Tak jsem mu koupil další pivo a byl jsem rád, že je rád.

Slovo dalo slovo a brzy jsme mířili na náš hotel. Bruce se někde ztratil takže s námi nešel. Na hotelu v koupelně jsem klasicky zakašlal (vždycky po alkoholu) a na whatsappu se mi rozsvítila zpráva od Adama: „Má tady ještě někdo jinej reflux nebo ses vrátil?“

Říkám, že jsem se vrátil, ale je tu menší problém, mám tu jedno strašidýlko… Adam mi řekl: „Ty si debil.“ Musel jsem mu dát za pravdu, že se to nehodí a ten Ind by jí třeba mohl zastřelit, tak jsem jí koupil taxíka domů. Dala mi číslo a říkala, ať zajedu druhý den k nim.

Když šel Adam ráno kouřit, viděl podivnou scénu. Před hotelem se Ind bavil s Brucem. Ukázalo se, že Bruce, když se odztratil a zjistil, že už v baru nejsem, tak šel k našemu hotelu, aby se ujistil, jestli jsem v pořádku, protože to Adamovi slíbil, že na mě dohlídne!

A vzhledem k tomu, že tam Ind měl bránu s vysokým napětím, nemohl nijak dovnitř, takže tam celou noc až do devíti do rána venku čekal. To nám přišlo tak hezký, že jsme se mu pořád omlouvali, že měl strach a vzali jsme ho aspoň na oběd. Ale Bruce byl fakt bezvadnej, vyměnili jsme si kontakt a vím, koho příště navštívím.

Jak žijí Zuluové

Druhý den jsem šel za holkou z baru, která se jmenovala v překladu Skromnost - to zní v češtině strašně, ale skoro každý Zulu má jméno, které něco znamená (většinou Král, Úspěch, Krásná, Láska atd.).

Tady jsem poznal skutečnou Afriku. Jeli jsme daleko za město, kde se žilo v oněch minichatičkách. Každý příbytek byl jeden maličký pokoj, menší než garsonka v Praze, místo střechy jen vlnitý plech. Dvě holky bydlely spolu, nejlepší kamarádky, kámoška Wendy byla taky úplně v pohodě. Nejdřív jsme šli na večeři, kde se mi holky smály, že chci jíst příborem.

Tak jsem se vrátil do dětství a jedl taky rukama. Nutno říct, že Zuluové jsou až posedlí čistotou, ke každému jídlu mají několik misek s vodou, ve kterých si myjí ruce a koupou se každé ráno i večer. Ale také jsou cítit úplně jinak než my, hrozně dlouho mi trvalo si na jejich pižmo zvyknout - ne že by smrdělo, ale je to prostě úplně jiné, asi to nedokážu moc vysvětlit.

Holky mi říkaly, že jejich chatka by stála 30-40 tisíc korun a nájem platí 900 měsíčně. Wifi stojí stejně jako nájem, proto ji nikdo z místních nemá, místo toho si kupují balíčky dat, když na to mají. Stejně tak elektřina se kupuje nárazově, nikoliv pravidelně.

Záchod mělo asi 10 obydlí společný venku, v noci holky musí do kyblíku, všichni se koupou v lavorech, tekoucí voda je také společná pro několik obydlí najednou.

Vevnitř měly holky jen jednu postel, která zabírala skoro celou místnost a společnou skříň. K tomu jednu zásuvku, aby si mohly nabíjet prastaré mobily a starou televizi, takovou jako ty, které míváme po babičkách. Ale byly šťastné s tím, co mají, o životě mi obě vyprávěly, dokonce chodily obě na vysokou.

Na vysokou tam chodí překvapivě dost lidí, samozřejmě nemají tak velkou celkovou dobu studia, jako je u nás, ale i tak to je pozitivní. Otázka je, co přesně se na těch školách všechno učí, ale už ten zájem o vzdělání je samotný důležitý.

Nějaký stud tam moc nebyl, asi si nedokážu představit, že by holky u nás, co někoho sotva znají se najednou svlíkly a lehly na postel, jako by se nechumelilo. A ještě si dělaly srandu, že se stydim já nebo jestli chci spát oblečenej.

Byl to další krásnej zážitek, kterej taky určitě nezíská každej turista, takže jsem moc rád, jak to dopadlo. S holkama jsme se rozloučili a popřáli do do života hodně štěstí, ještě mi vysvětlily, že kdybych si je chtěl vzít, musím za každou dát 12 krav rodině.

Tohle je zulská tradice, která se dodnes dodržuje, a je jedno jestli je dívka z bohatých, či chudých poměrů. Ověřil jsem si to u kolegy z Johannesburgu, který je taky Zulu, a i on skutečně za svojí ženu musel těch 12 krav dát. Ale v JARu to není taková pálka, vyjde to asi na 100 tisíc korun.

Dračí hory a Tugela falls

Pokud si říkáte, kde byl tenhle den Adam - čekal na mě v Dračích horách, v hotelu, který jsme měli už zaplacený předem. Jsem rád, že s ním byla vždycky dohoda a spíš byl pobavený z mého malého výletu. Dostopoval jsem do Harrismithu (kousek od našeho hotelu, tam mě pak vzal Adam), vezl mě Sanele, bohatší týpek pracující pro britský korporát.

Ptal jsem se ho, co znamená jeho jméno. Ukázalo se, že to znamená „Už dost“, protože byl asi sedmé dítě a jeho matka se rozhodla, že víc už nechce. Sanele byl ale skvělej, vzdělanej chlap, musel jsem mu odpřisáhnout, že jestli se vrátím, dám mu vědět, aby mohl na počest porazit krávu, že chtěl vždycky mít slavnost s bílým.

Dračí hory jsou krásné a dobře se po nich chodí, po vyšlapaných cestičkách a ve velice příjemných teplotách. My jsme se šli podívat hlavně na Tugela falls, což jsou oficiálně nově nejvyšší vodopády na světě, přeměřené expedicí z České republiky! Bylo ale dost sucho a vodopády prý jindy bývají více rozvodněné. I tak to ale byly krásné výlety a zase jiný druh přírody.

Tady se už nic zásadního nestalo, jenom jedna úsměvná příroda z hotelu. Objednali jsme si naše nové oblíbené pití belgravia a barmanka se pozastavila a zasmála, že to si tady žádný turista nedává, že to je místní pití. Chvíli jsem se s ní bavil, Adam šel na záchod a pak se ke mně s hrůzou vrátil.

„Dane, pozor, chtěj se s náma bavit turisti, ale radši se neptej odkud jsou…“ Takže jsem se samozřejmě ptal.

„Francouzi?“ „Horší.“

„Briti?“ „Horší.“

„Rusové?“ „Lepší.“

„Slováci?“ „Teď nevim jestli říct lepší nebo horší - jsou to Němci.“

Rozjaření a připití Němci se v tu chvíli navalili k baru a hrozně se s náma chtěli angažovat, ale my fakt nechtěli poslouchat v JARu, jak někdo z Mnichova jezdí na Lipno. Tak jim jen říkám sorry, we had enough. A Adam klasicky šeptem dodal: „Už jsme měli dost ve třicátým devátým..“

Navíc jsme už byli na konci naší cesty a oni na začátku, plní očekávání. Nechtěli jsme jim to kazit a ani by na to nebyli zvědaví, kdybychom jim popravdě řekli, že JAR asi nejde skutečně poznat zpoza oken džípů turistických průvodců.

Závěr

Poslední část cesty byla jen jízda zpět do Johannesburgu, kde jsme dostali i pokutu za překročení rychlosti. Adam se ptal, jestli dostane nějaký potvrzení, ale policajt řekl „Dejte mi 300 randů a jeďte.“ Tři stovky zmizely v jeho kapse, my mohli beztrestně jet a všichni byli spokojení. Takhle nějak tam ta policie nefunguje. Možná proto si všichni běloši radši platí soukromé agentury.

Ale já to stejně moc neberu, není to ani zdaleka tak nebezpečné, jak nám říkali. Nemůžu tedy hovořit o velkých městech, protože jsme tam nestrávili žádný čas, v Johannesburgu jsme jen jednu noc přespali, nechali si umýt auto, než jsme ho vrátili a nasedli na letadlo domů. Ale co se týče menších měst, můžu s klidem říct, že jsem se cítil úplně v pohodě a v bezpečí, i když jsem byl s Adamem jediný běloch na 50 kilometrů.

Několikrát jsme se o tom s místními bavili, a žádný obyčejný člověk se nechce „mstít za kolonialismus“, jak se toho běloši v JARu obávají. Kdyby si spolu víc lidí dokázalo sednout u jednoho stolu i přes svoje rozdíly, byl by ten svět krásnej. Ale kvůli tomu já tu nejsem, abych něco kázal, já jsem Vám chtěl jen aspoň trochu předat svoje zážitky.

Příroda dechberoucí, lidé vřelí a vtipní, jídlo dobré a levné a zážitky, které si budu nosit v srdci už napořád. Doufám, že se tam zase jednou vrátím. A díky komentujícím za inspiraci a pošťouchnutí, abych se tam podíval!!

Všem dobrodružným povahám JAR srdečně doporučuji, nemusíte zabrušovat do takových extrémů, co my, ale půjčit si auto a svobodně jezdit na vlastní pěst je tam skvělé. A samozřejmě jsem vděčný hlavně Adamovi, že tam letěl bez váhání se mnou a vždycky jsme se spolu rozumně domluvili a ani jednou se během cesty nepohádali.

Teď už proběhl návrat do běžného života a s ním se snad vrátí i pravidelný Historický Okýnka, který nikoho nezajímaj.

Pár extra fotek na závěr - nechtěl jsem tím přehltit text: