Bojíme se vulvy?

Jak je v současnosti vnímáno téma ženského pohlaví? Překvapivě mnoho žen se na něj v životě nepodívá a stále větší počet si jej nechává upravit pomocí plastické chirurgie, aby vypadalo jaksi „normálně“.

Překvapuje mě, že i přes povrchní přijetí vulvy a vagíny* jako společenského tématu většina žen své pocity, sexuální prožitky, či pochyby kolem pohlavní oblasti, nemá komu svěřit. Mnoho žen už má odvahu se na ni podívat do zrcadla a dokonce i přijmout její „jiný“ tvar jako normální. Ještě stále však ženy tuto oblast často považují za špinavou. Pilně ji myjí pomocí voňavých sprchových gelů (což nemusí být to nejlepší pro zdravou bakteriální flóru) a nerady o ní mluví.

Největší mýtus vůbec je ten, že vulva (a vagína) se používá hlavně za účelem uspokojení muže. Překvapivě málo žen sex vnímá jako něco pro sebe, jako radostný, smyslný prožitek, ale naopak často jako manželskou povinnost nebo nevyhnutelnou část partnerského vztahu.

Myslela jsem si, že toto je přežitek minulého století, ale bohužel stále vidím, že mnoho žen není schopno si svou vulvu i vagínu užívat hlavně pro potěšení sebe samých. V mírnější formě se toto projevuje jako neschopnost otevřeně a s láskou vyjadřovat své potřeby a následná neuspokojenost.

Neznám zatím jazyk, kde by nejhorší nadávkou nebylo zrovna slovo pro vulvu či vagínu. V angličtině je to „cunt“, v ruštině „manda“ či „pizda“ apod. Proč se z vagíny stala univerzální nadávka krásně rozebírá Naomi Wolf ve své knize „Vagina“. Za sebe bych v kostce řekla, že se jí bojíme, stejně jako jsme se dlouho bály ženské sexuality v její autentické podobě.

Před sto lety byl ženský orgasmus ještě považován za projev psychické choroby. Nejspíš právě proto, že když žena prožívá sexualitu jako zdroj potěšení, stává se tím nebezpečnou pro sociální řád založený na její věrnosti rodině.

Tyto normy se samozřejmě mění a dnes jsme už v jiné době, ale hanba, nepatřičnost a špína spojená s ženským sexuálním prožitkem (sexuálně aktivní žena i dnes riskuje nálepku „děvka!“), a tedy i s jejími pohlavními orgány přetrvává v různých „jemnějších“ formách dodnes.

Mně osobně se slovo „vagína“ líbí (i když ne jeho etymologický základ – „pochva“). Anglické slovo „vulva“ mi zní smyslně a sametově. Mám ráda i moderní slovo „jóni“ – i když je na mne možná příliš „duchovní“.

Začala jsem malovat vagíny na hedvábí, abych znázornila jejich různorodost a trochu nabourala mýtus, že existuje „normální“ či „dokonalý“ tvar vagíny.

Z toho vznikly šperky, které zároveň zdůrazňují podobu mezi vagínou a callou – květem. Mimochodem, květy jsou v zásadě též sexuální orgány.

Šperky jsou jemné, smyslné, svůdné, na hranici mezi slušností a provokací a uctívají dokonalost ženských pohlavních orgánů v jejich plné kráse. Jsou doplněny jemnými polodrahokamy pro podtržení jejich elegance.

Myslím si, že když v páru vnímáme ženské (ale i mužské!) pohlavní orgány jako cosi krásného, plného živosti a smyslnosti a přistupujeme k nim s úctou, podporujeme tak vzájemné sebepřijetí, zdravé sebevědomí a lásku k vlastnímu tělu. Což je základem pro naplněný, odvážný, hravý sexuální život, ale i radostný život obecně. Myslím si, že zrovna přijetí svého těla a láska k němu – včetně vulvy a vagíny, samozřejmě – je pro ženu základem spokojenosti se sebou samotnou, tvořivosti a následně i úspěchu.

Šperky jóni ve tvaru cally (přívěsky i náušnice) je možné objednat na e-shopu Ecstatic.

*Pojďme rozseknout nekonečnou debatu o vulvách a vagínách. V textu se na ženské pohlaví nahlíží jako na celek, proto je řeč o obojím. O vulvě i o vagíně. Nicméně, aby v tom bylo jasno.Vulva je vnější, viditelná část ženského pohlavního ústrojí (venušin pahorek, kapuce a žalud klitorisu, malé a velké stydké pysky, ústí močové trubice, poševní předsíň a vaginální otvor). Vagína je pak vnitřní část, která propojuje vulvu a děložní čípek.