Továrna na miminka: zářná budoucnost, nebo noční můra?

Koncem roku 2022 bylo zveřejněno videa konceptu Ecto Life1). Dystopická scéna ukazuje továrnu na děti s produkcí až 30 000 jedinců ročně. Realizaci podobné technologie momentálně odborníci považují za vzdálenou. Nicméně diskuzi koncept otevírá již dnes.

Jako jeden z prvních přišel s myšlenkou umělého těhotenství v roce 1923 biolog J.B.S. Haldane. Spatřoval v něm osvobození žen od nutnosti těhotenství. Oddělení sexu a reprodukce by podle něj drasticky změnilo nerovnováhu sil ve společnosti.

V roce 1970 jeho tezi rozvinula feministka Shulamith Firestoneová v knize The Dialectic of Sex2), kde tvrdila, že jediným způsobem, jak dosáhnout skutečné rovnosti mužů a žen, je outsourcovat těhotenství strojům. Podobně britská feministka Dora Russellová tvrdila, že umělé těhotenství může pomoci ženám opustit tradiční mateřskou roli.

Naopak Vera Brittainová varovala před možným zneužitím technologie, například k „laboratornímu pěstování dětí z nejlepšího materiálu“. Podobnou obavu vyjádřil také irský vědec John Bernal. Ačkoliv věřil, že „strojové těhotenství“ je nevyhnutelné, měl strach, že ho utlačovatelské síly využijí k rozdělení lidstva na „pozměněné a neupravené“ podskupiny3).

V dnešní době pro umělé dělohy hovoří především problémy s plodností, se kterými se potýká mnoho párů. Tato technologie by mohla fungovat i jako pomoc stejnopohlavním párům. Některé ženy mohou těhotenství vnímat jako oběť, již musí podstoupit, chtějí-li mít dítě. Možnost outsourcovat část tohoto procesu pro ně může být přitažlivá. Je pravděpodobné, že tímto způsobem by se i vyrovnaly příležitosti žen na trhu práce.

Období těhotenství a porodu však stále mnoho žen považuje za jedno z nejdůležitějších a nejcennějších. Ne každá žena chce o tuto „práci“ přijít.

Umělé dělohy jako řešení klesající porodnost také absolutně opomíjí fakt, že se lidé dobrovolně vzdávají možnosti mít děti z mnoha jiných důvodů (např. strachu z klimatické změny, nejisté mezinárodní situace, či obav z budoucnosti dalších generací). Porodnost také primárně neklesá kvůli neschopnosti či nechuti žen otěhotnět a rodit, ale kvůli tomu, že si rodiče nemohou dovolit péči o dítě po porodu. A to bohužel továrna na miminka nevyřeší.

Samozřejmě je zde také otázka peněz a moci. Pokud by se většina reprodukce přesunula do technologických podmínek, ten, kdo by je ovládal, by získal tak silnou pozici, jakou zatím historie nepamatuje.

Už v dnešní době je IVF poměrně drahá záležitost, která prohlubuje nerovnosti. Jak by vypadala technologie umělého těhotenství po finanční stránce a jak bychom si poradili s jeho mocenskou dynamikou? Dokud jsme jako lidé schopni si své děti (ve většině případů) samostatně počít a porodit, zachováváme si určitou autonomii a nezávislost. Ve chvíli, kdy potřebujeme souhlas a spolupráci technologické instituce (nebo soukromé firmy či politické strany), dostáváme se do potenciálně minového pole.

Dále si pokládám otázku, zda tento trend myšlení nevede ke stavu, kdy je vyzdvihována kariéra a péče o děti včetně těhotenství a porodu je snižována na cosi podřadného. Nezakládá se vlastně argumentace osvobození žen od těhotenství na totálním znehodnocení péče a pečujících kapacit, ať už ženy či muže, kdy je placená práce vždy nadřazenou prioritou?

Není to nakonec vše jen další varianta nedůvěry vůči ženě? Pokud něco dělá žena, tak je to rizikové a chybové, naopak stroj to udělá „bezrizikově“. Jeden z hlavních argumentů pro využití technologie umělé dělohy hlásá, že nejen žena bude osvobozena od těhotenství, ale i dítě v děloze bude osvobozeno od přešlapů vlastní matky, a tudíž chráněno před nedokonalostí ženské povahy.

Dále je namístě otázka, zda technologie někdy dokáže zcela napodobit mateřskou péči. Příkladem je například kolébka, která svítí, houpe se a dělá zvuky tak, aby napodobovala lidskou náruč. Asi všechny matky z praxe ví, že takové vychytávky sice mohou pomoci, ale v žádném případě plný efekt mateřské náruče nenahradí. On ani takový sex s gumovou pannou není tak naplňující jako milování se s člověkem, s nímž máme hlubokou citovou vazbu.

Asi nejkontroverznějších nabídkou potenciálních umělých děloh je možnost genetické předvolby. Právě touhou po geneticky dokonalých občanech se nejvíce proslavila nacistická říše. V tomto případě bychom dle slov marketéra mohli být časem schopni zvolit nejen barvu očí a vlasů miminka, ale také třeba jeho pohlaví či charakterové rysy. Otázkou zůstává, zda se právě tímto směrem chceme jako lidstvo vůbec ubírat, nebo jestli jsme ochotni ponechat si špetku pokory vůči zázraku reprodukce a vzniku nového života.

V knize Tajemný život novorozence (The Secret Life of the Unborn Child)4) uvádí Dr. Thomas Verny, že to, zda se nenarozené dítě vnímá jako šťastné nebo smutné, chtěné nebo nechtěné a svět jako bezpečný nebo vyvolávající úzkost, částečně závisí na informacích, které dostává právě v děloze. Pakliže prenatální psychologie jako obor sílí a přináší důkazy, jak moc velký vliv mají v těhotenství i drobné události, nabízí se otázka, jaký vliv na budoucí jedince může mít devět měsíců strávených v anonymním technicistním prostředí.

V současnosti stále platí, že většinu pečujících prací kolem miminek vykonávají ženy. Pokud dnes muži opouštějí své děti, ať již narozené nebo ještě nenarozené, jaký by měli mít vztah k miminku vyrobenému v tovární jednotce?

Dnešní žena, která v půlce těhotenství zůstane sama, dítě donosí, porodí a ve většině případů si k němu nakonec nějakou formu vztahu najde. Co se stane, když se v takové situaci ocitne s továrním embryem v sedmém měsíci? Co se pak stane s takovým továrním embryem? Budou o něj rodiče nuceni pečovat? Nebo bude spláchnuto do kompostovací jámy, či odevzdáno do ústavu?

Již dnes se napříč státy řeší, co s narozenými dětmi, o které se nemá kdo postarat. Cesta ven by mohla být skrze finance na podporu těhotných žen, aby ty, které porodit chtějí, tak mohly učinit beze strachu, s respektem a měly k výchově svých potomků důstojné podmínky.

Dalším řešením by mohla být i větší snaha zaopatřit děti, které nemají, kdo by se o ně postaral, a zkvalitnit péči, kterou nejen v prvních letech života dostanou. S tím souvisí i systémové usnadnění adopce a pěstounské péče pro všechny rodiny, včetně LGBTQ+.

Investice by také mohly směřovat k dostatku porodních asistentek, jež se mohou kvalitně věnovat ženám těhotným, rodícím i těm po porodu a věnovat též pozornost tomu, abychom se těhotenství a porodu zbytečně nebály a chápaly je jako potenciálně posilující a katarzní prožitky.

Řekla bych, že na poli reprodukce jsou zkrátka větší priority. Místo dokonalé konfigurace dítětem pro ženu, která by těhotná být mohla, ale nechce, by se inovace měly zaměřit třeba na péči o předčasně narozené děti.

Vývoj nových technologií s sebou nese vždy klady i rizika. Dovedu si představit situaci, kdy umělá děloha může být život zachraňujícím řešením. De facto lepší inkubátor, který by dokázal poskytnout větší příležitost pro zdravý vývoj předčasně narozených dětí, se ostatně považuje za technologicky reálný v poměrně krátkém časovém horizontu. Není mu však třeba říkat „děloha“ (s potenciálem náhrady mateřské role), ale inkubátor (technologie pouze komplementární).

Nedělám si iluze, že ve vizi umělých děloh nechybí tradiční dávka misogynie. I v nejvíc násilném historickém kontextu muži vždy ženy potřebovali k vytvoření potomstva. Jak by mohla vypadat nenávist vůči ženám ve světě, kde k reprodukci už nejsou nutné?

„Normalita totální mechanizace těla se realizuje v hlavách v salámové taktice. Svět bez matek uvolňuje cestu patriarchátu. Misogynní vykořisťování ženského těla není „umělou dělohou“ zrušeno, ale ještě více prohloubeno,“ tvrdí třeba Gabriele Uhlmannová.

Doufám, že i ve futuristickém světě, kde by se část populace uchýlila k využití podobných technologií, zůstane zachována úcta k ženám, které se rozhodnou přivést dítě na svět přirozenou cestou. Tato volba by nikdy neměla být vnímána jako alternativní „úchylka biomatek“, ale vždy jako legitimní a respektovaná možnost, která přináší mnoho benefitů.

1) Hashem Al-Ghaili - EctoLife: The World’s First Artificial Womb Facility: https:// www.youtube.com/watch?v=O2RIvJ1U7RE

2, FIRESTONE, Shulamith. The dialectic of sex: the case for feminist revolution. 9. print. New York : Bantam Books, 1979. ISBN 0-553-12814-0.

3, V této souvislosti se nabízí kniha The Island (Ostrov) Aldouse Huxleyho (HUXLEY, Aldous. Island. Harper Perennial Classics, 2002. ISBN 9780060085490), která popisuje společnost bez emočních vazeb, přísně rozdělenou na třídy na základě epigenetické úpravy jedinců již během jejich „strojové výroby“.

4, VERNY, Thomas R. a KELLY, John. Tajný život nenarozeného dítěte. Praha: Bohemica Books, [2024]. ISBN 978-80-909024-6-6.