Článek
Buďme k dětem fér
Veřejná debata, zda je v pořádku zveřejňovat fotky našich dětí na sociálních sítích, je stále v plném proudu. Vidím tam hned několik rovin. Sdílení fotek dětí, které jsou ještě příliš malé, aby si uvědomovaly dopady tohoto počínání, není vůči nim úplně fér. Věřím, že dítě by mělo mít možnost samo rozhodovat o své digitální stopě a identitě, kterou si tak tvoří. Na rozdíl od fotek v albech babičky, u nichž mnoho z nás zažilo, jak je s hrdostí ukazovala našemu partnerovi při první návštěvě, digitální fotky mohou žít svým vlastním životem a skončit na velmi nepředvídatelných místech.
Bezpečí především
Kromě soukromí a možnosti rozhodnout si o své identitě je důležité i bezpečí. Otázku sexuálních predátorů a zneužití zmapoval např. Vít Klusák ve svém filmu V síti. Obávám se, že řada rodičů tuto možnost výrazně podhodnocuje. Kromě sexuálního predátorství může dítě na sociálních sítích čelit i šikaně a nerealistickým představám o tom, co všechno by mělo dokázat, jak by mělo vypadat, nebo že není dost dobré. Což může způsobit demotivaci a depresi. Bohužel výzkumy jasně ukazují, že děti, které intenzivně využívají sociální sítě, mají v extrémním případě mnohem větší náchylnost k sebepoškozování, či dokonce sebevraždě.
Dalším z potenciálně velmi toxických vlivů jsou dezinformace, se kterými se děti skrze sociální sítě setkávají. Nebezpečná jsou např. facebooková videa, jimž děti často věří, protože ještě nemají dostatečnou schopnost vyhodnotit hodnověrnost a kvalitu zdroje.
Křehká rovnováha
Jak velký bychom jako rodiče měli mít přehled o tom, co naši potomci kde sdílí, je pak poměrně ožehavý problém, ke kterému musí každá rodina zaujmout vlastní stanovisko. Chceme dětem dopřát soukromí, ale zároveň o ně máme starost. Najít mezi oběma póly určitou rovnováhu není jen tak a bude hodně záležet na konkrétní situaci. Vnímám jako stěžejní, že budeme s dětmi o této problematice mluvit, vysvětlovat potenciální nebezpečí a upřímně s nimi probírat, co všechno se může stát. Minimálně by měly vědět, že existují lidé, co mají špatné úmysly, jak může být jejich fotka zneužita, kam se mohou dostat sdílené informace a proč nevěřit všemu, s čím se na internetu setkají.
Skenovat aktivity našich dětí a mít podrobný dohled nad tím, co a kde sdílejí, si přeje málokdo. Je ale důležité nastavit si jasná pravidla (např. omezený počet hodin denně na jakýchkoliv digitálních zařízeních a na sociálních sítích obzvláště). Vůbec bych se nebála tvrdých time breaků, kdy se obrazovka sama vypne. Užitečné může být i udělat si čas od času společnou analýzu, v níž zhodnotíme, kde dítě svůj čas online tráví a jestli je dobré využívat ho zrovna tímto způsobem.
Co tedy sdílet?
Soukromí dětí ve smyslu digitální identity mohou ovlivnit i aktivity rodičů. To je především otázka etiky a toho, jestli máme skutečně právo svým dětem do života takto zasahovat. U sdílení fotek ze společných aktivit je vždy možné udělat to tak, aby nebyla vidět tvář dítěte a tudíž nebylo na fotce rozpoznatelné. Zde samozřejmě záleží na míře exponovanosti rodičů. Rodiny, které jsou exponované více, logicky soukromí a rozpoznatelnost svého dítěte budou řešit více.
V každém případě bych byla určitě opatrná na fotky, které zahrnují dětskou nahotu, ale i humorné situace, co mohou být dnes vtipné, ale do budoucna se pro dítě mohou stát zdrojem ostudy. U starších dětí bych určitě sdílela pouze s jejich svolením a konzultovala jejich názor. Je to tedy o oboustranné úctě a možná i o uvědomění si, že přesunutí více aktivit do offline prostoru, do skutečných setkání, může být jak pro dospělé, tak i pro děti důležitou a lepší cestou, jak si zkvalitnit život.
