Dost špatná matka

Často slýchávám, že jsem špatná matka. Pokaždé z jiného důvodu, ale vždy v doprovodu s „dobře míněnými“ radami: musím trávit víc času s dítětem, to zase musí být víc času ve škole, kupuji mu málo hraček, příliš ho rozmazluji, jsem až moc času v práci, příliš na něm lpím, nesmím ho vzít do Indie, ale nesmím ho nechat v Evropě… V tomto myšlenkovém pochodu mi trochu chybí logika.

Naopak se také často dovídám, že můj způsob výchovy je inspirující, revoluční, úžasný – jak skvělé je, že mu dávám tolik svobody, jak úžasné je, že tak brzy poznává celý svět… Kolik lidí, tolik názorů.

Bohužel respektování odlišných názorů a úctyplnou toleranci převyšuje spíše posuzování a obviňování matek. Pomalu se z toho stává národní sport. Z čeho všeho lze obvinit matku? Možností je bezpočet a začínají již v těhotenství:

Neexistuje nic snadnějšího než obvinit matku. Vyberte si cokoli z toho, co dělá, a začněte jí vysvětlovat, že má dělat opak.

Netvrdím, že neexistují matky, které opravdu ubližují svým dětem. Ale já zde nehovořím o násilí. Ani fyzickém, ani psychologickém. Mluvím o matkách, jako jsem já sama. O matkách, které se snaží udělat to nejlepší, aby vyvážily spoustu protichůdných požadavků. Dělají při tom chyby a mají odvahu dělat i něco „podle sebe“ bez ohledu na kritiku.

Matky, které se občas cítí mateřstvím požehnané a občas svázané… Kterým občas rve srdce odcházet od dítěte do práce, ale občas utíkají, jako kdyby jim narostla křídla.

Matky, které chtějí to nejlepší, ale často nezbytně skončí s pocitem viny.

Nevěřím, že existuje jakýsi univerzální návod na dobré mateřství. Každé dítě, žena, rodina, mají individuální požadavky, podmínky, povahy a dobře míněné rady, které se neustále sypou na matky ze všech stran jako toxický déšť, pochází často od lidí, jejichž život se liší naprosto zásadním způsobem od života dané „špatné matky“ – a tedy logicky nejsou ani moc platné.

To, co funguje pro mne, nebude fungovat všem ostatním. Což neznamená, že jedna z nás má nárok na „pravdu“.

Věřím, že je důležité najít to, co je pravdivé pro mne. A nejčastěji to bude v rozporu s dobrými radami… Někdo se vždy najde.

Kdysi po porodu jsme s manželem podstoupili největší experiment svého života. Rozhodli jsme se, že nebudeme číst žádné příručky a nebudeme nikoho poslouchat, prostě jen budeme dělat to, co cítíme, že je správné, a zároveň se řídit selským rozumem. A zjistili jsme, že naštěstí cítíme vždy to samé, což nám dávalo jistotu a jakési potvrzení toho, že to, co děláme, je v pořádku. Co pro mne osobně bylo nejdůležitější, je tato naše vzájemná podpora. Vždy, jak před okolím, tak před dítětem, jsme zastávali stejný názor a podporovali jeden druhého. Paradoxně se nás potom názory „cizích“ lidí téměř nijak nedotýkaly a věřím, že i náš syn díky tomu vyrůstá v jistotě, že rodiče jsou spojenci a mají se rádi.

Mimochodem si nemyslím, že bychom dělali cokoli „extrémního“, ale odlišnost přístupu vyvolává často kritiku i u zdánlivě „nekonfliktních“ věcí, jako je vození dítěte v kočárku. Dle mnoha mých kamarádek je to totiž „neosobní“ a „nekontaktní“, však zároveň dle prarodičů jsem kočárek nevyužívala dost. Samozřejmě ostřejší témata jsou místo porodu, očkování nebo práce a mateřství.

Množství kritiky a/nebo lítosti, co jsem schytala za to, že jsem nikdy nešla na mateřskou, by stačilo na tlustou knihu. Ale to, že mně to naprosto vyhovovalo, a že jsem dítě měla zpočátku vždy u sebe v práci (tedy žádná separace), nikoho nezajímalo.

Jsem hluboce vděčná zkušené porodní asistentce (ke které mám hluboký respekt i v oblasti porodu) za její slova:

„Nikdo jiný ti nedá odpověď. Protože ty ji máš v sobě. A jen ty ji máš.“

Protože nikdo jiný nebude znát moje dítě tak, jak ho znám já. Ani moje podmínky, moje radosti a strasti.

Já taky ne vždy souhlasím s volbou jiných matek. Spoustu věcí bych dělala jinak. Ale právě díky mnoholeté praxi duly jsem se naučila jednu věc – podpořit matku za každou cenu v její volbě (a pomoci jí samozřejmě k informované a svobodné volbě), nikoli jí nabízet svou pravdu.