Za vším hledej ženu. Lze vůbec přebrat chlapa?

S větou „přebrala mi chlapa“ mám hned několik problémů. Jednak si myslím, že muži si vybírají své ženy, že mají možnost volby i zodpovědnost za své chování. Dále nevěřím na kouzelnou moc ženy očarovat muže proti jeho vůli.

A do třetice – fascinuje mě, že pro některé ženy je zřejmě jednodušší obvinit jinou ženu než si přiznat, že „on si vybral jinou“, nebo „on mě podvedl/zradil“.

Také se mi to stalo a je to bolestivé zjištění. Ale přijde mi to jako mnohem zdravější a upřímnější způsob chování než si říct: „Je to její chyba. Kdyby nebylo jí, jsme šťastní.“ Doopravdy? A nebyla by to jen otázka času, než by si našel jinou?

Není to jen iluze, kterou si pomáháme, abychom si nemusely přiznat, že náš vztah už skončil? Že někdo, koho miluji, chce být raději s někým jiným?

Neříkám, že neetické ženské chování neexistuje. Určitě ano. A občas mohou ženské intriky a pomluvy ublížit mnohem víc než rána pěstí. Ale to není důvod přehazovat zodpovědnost z chlapa na jeho „novou“ ženu.

Ženy proti ženám

V nádherné knize „Woman’s Inhumanity to Woman“ od Phyllis Chesler, kterou vřele doporučuji, jsou uvedené velice zajímavé výzkumy a teorie o původu ženské psychologické agrese vůči dalším ženám. V zásadě se dají shrnout takto:

„Když je žena spokojená sama se sebou a se svým životem, má minimální tendenci ubližovat dalším ženám.“

A logicky to funguje i naopak, tedy ženy, které jsou mistryně psychologického teroru, zpravidla nemají moc rády samy sebe a mají o sobě a svém životě nedobré mínění. Tedy jsme zpět u kořene všech kořenů: u sebelásky, ať už to zní jakkoliv pateticky.

Sebeláska tedy není jen jakousi „sobeckou“ rozmazleností, je to základní předpoklad, abych mohla fungovat jako zdravý člen své komunity, abych mohla být funkční ve vztazích, v práci, s dětmi. Jak můžu mít ráda někoho jiného, když nemám ráda sebe?

Možná, že když náš pocit vlastní hodnoty nebude závislý na neustálém potvrzování láskou muže, nebude pro nás potom tak těžké tohoto muže pustit, až se rozhodne odejít, aniž bychom tím ztratily základy své sebehodnoty. Možná potom nebude tak těžké si říct, že je to jen přechod do další etapy. On si může najít někoho, kdo lépe odpovídá tomu, co zrovna teď potřebuje, a já také. Že odmítnutí není důkazem mé „méněcennosti“.

Pokud vnímáme délku vztahu jako měřítko úspěchu, tak je to těžké. Ale pokud si dovolíme připustit, že vztahy občas končí a je to v pořádku (není to „porážka“ ani „selhání“, ale jen konec naší společné cesty), potom můžeme rozchod oslavit s poděkováním a těšit se, co přinese další fáze cesty.

A pokud se přestaneme tak moc bát „konce“, tak třeba budeme mít větší schopnost žít v pravdě. Co je vlastně lež? Většinou je motivovaná strachem – že když řeknu pravdu, vztah skončí.

Věřím, že pravdivost je známkou úcty. Míra bolesti, pocitu zrady a schopnosti situaci přijmout pak závisí naprosto jasně na tom, zda všichni o všem vědí (a mohou se svobodně rozhodnout, zda ze situace odejít, nebo v ní zůstat). Když tam není lež, tak v tom není ani PODVOD. Na lež jsem alergická. Věřím, že to jde jinak.

Potkat muže, kterého jsem milovala, s jinou ženou, vidět, jak jsou spolu šťastní, může bolet. Jsme lidé, tudíž nejsme dokonalí. Zvlášť když jsme zranění. Zároveň je možné cítit i radost. Radost, protože vztah nekončí jen tak, je to vždy příležitost jít dál.

Věřím, že když se naučíme přijímat a mít rády samy sebe tak, abychom nepotřebovaly „ujištění“ o své hodnotě skrze vztah, je možné (doufám) žít i jinak, přemýšlet jinak.

Tedy na závěr. Svobodná vůle může být náročná disciplína. Neetické chování další ženy může naštvat a zklamat, ale nikdy by nemělo zastínit bolavou pravdu, že pro nevěru se vždy musí rozhodnout i ten druhý.