80 let od největší masové vraždy Čechoslováků. V plynové komoře v Osvětimi zněla česká hymna

Od října 1942 do října 1944 směřovaly do táborové sekce BIIB umístěné v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau transporty z terezínského ghetta. Mezi zářím 1943 až květnem 1944 putovali terezínští vězni židovského původu přímo do tzv. Terezínského rodinného tábora, který nacisté zlikvidovali počátkem července 1944. Během 10 měsíců existence prošlo tímto rodinným táborem zhruba 17 500 mužů, žen a dětí. Čísla bohužel říkají, že pouze 1200 z nich mělo to štěstí a přežilo Osvětim i další tábory, do kterých byli později transportováni.

V září 1943 přijelo transportem z terezínského ghetta do Osvětimi zhruba 5 tisíc vězňů, kteří zpravidla patřili k občanům tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. V prosinci 1943 a v květnu 1944 bylo transportováno do terezínského rodinného tábora v Osvětimi z terezínského ghetta dalších 12 500 lidí. Zatímco v prvních transportech byla většina Čechoslováků židovského původu, v pozdějších pocházela zhruba polovina vězňů z Nizozemska, Rakouska a Německa.

Vězni, kteří přijeli z terezínského ghetta, měli v dokumentech zkratku SB (Sonderbehandlung neboli zvláštní zacházení) s šestiměsíční „karanténou“. Tato zkratka znamenala označení pro popravu bez rozsudku, v Osvětimi zpravidla smrt v plynových komorách. Většinu vězňů z Terezínského rodinného tábora tak následně nacisté zavraždili po uplynutí „ochranné“ lhůty trvající šest měsíců v osvětimských plynových komorách.

Název „rodinný tábor“ rozhodně neznamenal, že by rodiny mohly žít na území koncentračního tábora společně. Muži a chlapci bydleli v sudých barácích a ženy spolu s dětmi v lichých barácích – rodiny však nebyly rozděleny v Osvětimi napříč různými sekcemi. Název rodinný tábor nebyl oficiální, používali jej spíš vězni a esesmani.

Vězňům nacisté po jejich příjezdu z terezínského ghetta dovolili, aby si mohli nechat svá zavazadla. Lidé věznění v Terezínském rodinném táboře dále mohli nosit civilní oblečení a nebyly jim oholeny hlavy. Stejně jako ostatním vězňům v Osvětimi jim však byla vytetována táborová čísla. Museli rovněž dodržovat táborový řád, i když v uvolněnější podobě. To znamená, že neprocházeli pravidelnými selekcemi, po kterých by ti nemocnější museli okamžitě zamířit do plynových komor.

Nacisté si s vězněnými muži, ženami a dětmi v terezínském rodinném táboře hráli i tak, že čas od času mohli psát svým blízkým dopisy nebo přijímat balíčky. Toto „privilegium“ bylo pro vězně držené v jiných částech koncentračního tábora Osvětim nemožné. O „vhodný“ obsah dopisů se samozřejmě starala táborová cenzura.

Věznění lidé museli vykonávat nejrůznější práce spojené hlavně s dokončením stavby rodinného tábora. A nejen to. V jednom z baráků byla tkalcovna, v níž ženy šily zbrojní pásy z textilního odpadu. Další vězni hloubili odvodňovací příkopy a řada z nich pracovala i mimo rodinný tábor. Spousta hodin náročné práce, nejrůznější druhy šikany, nemoci a permanentní hlad byly příčinou vysoké úmrtnosti, která nebyla o nic nižší než v ostatních částech Osvětimi.

Děti z terezínského rodinného tábora mohly přes den pobývat v dětském bloku, který se nacházel v jedné z kasáren představující jakousi školu nebo dětský klub. Tento dětský blok vznikl zejména díky iniciativě židovského pedagoga a sportovce, energického a kreativního třicátníka Fredyho Hirsche, který se věnoval dětem již dříve v terezínském ghettu a následně v Terezínském rodinném táboře v Osvětimi. Děti se v dětském bloku učily písničky a básničky, věnovaly se ručním pracem a měly zde také vyučování jako ve škole. Starší chlapci mohli dokonce vydávat svůj časopis. Za zmínku rovněž stojí, že stěny uvnitř baráku byly zdobeny obrázky Sněhurky a sedmi trpaslíků, Eskymáků, květin a pohádkových postav.

V dětském bloku vznikla i jednoduchá scéna určená pro dětská představení, pro nejmenší děti zde byly loutky na loutkové divadlo. Na přelomu let 1943 a  1944 děti z dětského bloku nacvičily a předvedly představení Sněhurka a sedm trpaslíků, na které se dostavili i příslušníci SS včetně doktora Mengeleho. Ten dětem nadšeně tleskal, nechával si je posazovat na kolena a chtěl, aby jej oslovovaly „strýčku“.

Děti z dětského bloku v terezínském rodinném táboře měly o něco kvalitnější jídlo – jedly polévku, čas od času dostaly porci marmelády nebo margarínu a také se pro ně dařilo dostávat potraviny z balíčků, které došly do tábora, ale nezastihly svého adresáta. Právě atmosféra uvnitř dětského bloku odvedla alespoň na chvíli vězněné děti od tragické reality, která panovala v koncentračním táboře Osvětim.

Proč terezínský rodinný tábor v Osvětimi vůbec vznikl? V zásadě jej nacisté připravili pro propagandistické využití. Němci si totiž byli vědomi toho, že zástupci Mezinárodního výboru Červeného kříže mohou požadovat důkaz, že Židé deportovaní z Terezína jsou naživu, v bezpečí a zdraví i v Osvětimi. Tato podivuhodná akce tak měla pravděpodobně maskovat genocidu Židů před vnějším světem a souvisela i s návštěvou komise Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně, pro niž terezínské velitelství SS nařídilo ghetto speciálně zkrášlit. Někteří historikové mají za to, že Terezínský rodinný tábor měl sloužit pro podobnou zmanipulovanou návštěvu Mezinárodního výboru Červeného kříže – tentokrát v Osvětimi.

Za tímto účelem v Auschwitz II-Birkenau v sektoru BIIb vytvořili tzv. Terezínský rodinný tábor. V jeho areálu instalovali 32 dřevěných koňských stájí (každá z nich byla určena pro 300 vězňů) s třípatrovými palandami a s dlouhými kamny, která vypadala jako komín, a šest sanitárních baráků s umývárnami a latrínami. Navzdory neutěšené skutečnosti byl Terezínský rodinný tábor uprostřed brutálního koncentračního tábora něco jako Potěmkinova vesnice.

Likvidaci Familienlager Theresienstadt neboli Terezínského rodinného tábora v Osvětimi uskutečnili nacisté celkem ve dvou etapách: v březnu a červenci 1944. V noci z 8. na 9. března 1944 se 3791 mužů, žen a dětí ze zářijových transportů dozvědělo, že je Němci převezou do „pracovního tábora Heydebreck“, který však neexistoval. Namísto toho je nacisté odvezli k plynovým komorám, kde je povraždili. Tato tragická noc, kterou přežilo pouze několik desítek lidí ze zářijových transportů z Terezína, byla největší jednorázovou masovou vraždou československých občanů za druhé světové války. Do krematoria II šli nejprve muži. Ženy, které byly odváženy do krematoria II, zpívaly při vstupu do plynových komor Internacionálu, Hatikvu a Kde domov můj.

Po smrti těchto vězňů terezínského rodinného tábora ze zářijových transportů jejich rodiny s bydlištěm v různých zemích nebo vězněné například i v terezínském ghettu dostaly pohlednice s datem 25. až 27. března 1944. Tyto pohlednice ve skutečnosti vznikly již koncem února až začátkem března 1944 – nacisté vězňům nařídili, aby na pohlednici napsali pozdější datum s vysvětlením, že tato psaní budou muset podstoupit cenzurní proceduru v Berlíně, a proto se jejich doručení zdrží.

Na tento podivný úkol zavzpomínal jeden z přeživších Alfred Milek, který byl deportovaný do Osvětimi v září 1943 v transportu z ghetta v Terezíně: „Koncem února 1944 nám úřady SS nařídily napsat pohlednice našim příbuzným nebo rodinám. Jedna věc nás překvapila. Byl konec února (20. nebo o něco později) a řekli nám, abychom napsali pozdější datum – 25. března 1944. Když jsme se jich zeptali, proč to děláme, řekli nám, že by formality spojené s přepravou trvaly velmi dlouho. Také nám říkali, že budeme převezeni do jiného města. Zmínili se o Heidebrecku, kam jsme měli jít do práce.“

(Pozn.: Okolnosti Hirschovy smrti nejsou zcela jasné, někteří přeživší, kteří jej osobně znali, verzi o sebevraždě vylučují.)

Počátkem července 1944, v důsledku provedené selekce, byly zhruba tři tisíce mužů, žen a dětí z terezínského rodinného tábora přeřazeny do jiných táborů. Zbývajících sedm tisíc vězňů včetně dětí nacisté během dvou nocí mezi 10. a 12. červencem 1944 zavraždili v plynových komorách. Familienlager Theresienstadt v Auschwitz II-Birkenau tak přestal existovat.

Likvidace Terezínského rodinného tábora v noci ze 7. na 8. března 1944 a následně během nocí mezi 10. a 12. červencem 1944 představuje největší hromadné vraždy československých občanů za druhé světové války. Čest jejich památce!

Zdroj: iRozhlas.cz, Holocaust.cz, Artsandculture.google.com, Novinky.cz, Cs.wikipedia.org