Článek
Od záhadné smrti hraběnky Wilhelminy Larischové uplynulo letos 22. listopadu přesně 80 let. Dodnes není jasné, jakým způsobem tato mladá a krásná žena, jež je pohřbena na zámku Valeč na Karlovarsku, zemřela. Ohledně okolností její předčasné smrti existují hned tři verze. Jedna tragická, druhá nešťastná a třetí velmi temná, která je podle přesvědčení rodiny Larischovy ta nejpravděpodobnější.
Pocházela z Kopic ve Slezsku, její babičkou byla „slezská Popelka“
Wilhelmina Larischová, rozená Schaffgotschová, přišla na svět 20. ledna 1919 na zámku v Kopicích ve Slezsku. Byla nejstarší ze šesti sourozenců. Její matka Sophie pocházela z rodu Henckel von Donnersmarck, otec Hans Ulrich Schaffgotsch byl dědicem jedné z nejbohatších slezských industriálních dynastií. Mimochodem jeho matka, a tedy Wilhelminina babička, byla hraběnka Johanna Schaffgotschová, které se vzhledem k jejímu životnímu osudu přezdívalo „slezská Popelka“.
Oba Wilhelminini rodiče pocházeli z významných průmyslových a šlechtických rodů, které patřily k nejbohatším v celé tehdejší střední Evropě. Její dětství proto probíhalo v prostředí, které ještě vycházelo z tradic staré aristokracie a kladlo důraz na vzdělání, společenské povinnosti a kulturu.
Z rodinných svědectví vyplývá, že Wilhelmina byla inteligentní, moderně smýšlející a aktivní žena. Milovala hudbu, módu a především sport. Tenis se stal její celoživotní vášní natolik, že později nechal její manžel Johann Larisch vybudovat na zámku ve Valči na Karlovarsku i tenisové kurty. I přes přísnou aristokratickou výchovu byla v soukromí přátelská, uměla si rychle získat lidi kolem sebe a její laskavost později opakovaně zmiňovali i pamětníci z Valče.
Snímek z církevní svatby Wilhelminy a Johanna pořízený 17. října 1940 ve Vratislavi.
V Karviné prožívali dočasnou idylku uprostřed stínů války
Na podzim roku 1940 se ve slezském Nakle konala událost, kterou tehdy sledovaly všechny významné rodiny regionu. 10. října 1940 si totiž řekli ano při civilním obřadu v rodném sídle nevěstiny matky Wilhelmina Schaffgotschová a Johann Larisch von Mönnich, který byl dědicem karvinské průmyslové dynastie Larisch-Mönnich, jež prosperovala především díky těžbě uhlí. O týden později 17. října se konal slavnostní církevní obřad ve Vratislavi. Mladá nevěsta měla 21 let, ženich 23. Fotografie z té doby ukazují krásný, elegantní pár, který do sebe byl zjevně zamilovaný.
Po svatbě se tento mladý pár usadil na zámku Solca v Karviné, který patřil k jednomu z nejokázalejších aristokratických sídel regionu. V Karviné se jim postupně narodily dvě dcery Franziska (*1942) a Olivie (*1943). Hraběcí rodina žila způsobem, který později pamětníci popisovali jako „idylu uprostřed stínů války“. Johann byl generálním ředitelem rodových podniků, Wilhelmina organizovala společenský život, starala se o děti a hrála tenis. Jenže tato idylka byla dočasná.
Na podzim 1944 se musela rodina Larischova zámku Solca v Karviné vzdát ve prospěch německého wehrmachtu. V noci z 5. na 6. prosince 1944 tento zámek částečně vyhořel, a to pravděpodobně po jedné z pijatik německých vojáků. Rodina Larischova zatím bydlela na dalším svém zámku v Ráji-Karviné.
Na jaře 1945 se snažili aristokraté východního Slezska prchat před postupující Rudou armádou. Rodina Larischova se proto z Karviné přesunula na západ, a to na barokní zámek Valeč na Karlovarsku, který měli Larischové ve svém vlastnictví od roku 1937. Podle pozdější výpovědi hraběte Johanna přivezly vozy do Valče nejen osobní věci, ale i to nejcennější, co se podařilo zachránit z Karviné, tedy rodinné šperky, klenoty, barokní obrazy, nábytek a osmnáct beden zlata a stříbra. Do Valče kromě manželů a jejich dvou dcer přijela také Johannova matka Olivia Lucretia Fitzpatrick (původem Američanka), aby Larischovým pomáhala s dětmi. Právě Valeč byla posledním útočištěm této rodiny. A také místem, které jim nenávratně změnilo život.
Hlavním sídlem posledních čtyř generací rodu Larisch-Mönnich byl zámek Solca v Karviné, který patřil k nejokázalejším stavbám celého Slezska. V prosinci 1944 však částečně vyhořel a roku 1953 jej nechaly československé úřady zbourat. Larisch-Mönnichové kromě toho v Karviné střídavě pobývali také na zámku Ráj (který dnes rovněž neexistuje) a zámku Fryštát.
Ve Valči strávila posledních šest měsíců svého života
Po konci druhé světové války se stal národním správcem zámku Valeč Miroslav Rouček, který zde žil spolu se svou mladou manželkou Vlastou. Jak později paní Vlasta Roubíčková vzpomínala, hraběnka Wilhelmina ji po příjezdu do Valče z Karviné přivítala krásnou kyticí a polibkem na tvář. „Určitě se z nás stanou dobré přítelkyně,“ řekla jí tehdy. To ovšem netušila, že ve Valči stráví posledních šest měsíců svého života.
Rodina Larischových žila ve Valči během nejistého poválečného bezčasí. Poté, co Johann Larisch vycestoval do Rakouska, aby zde rodině zajistil zázemí, Wilhelmina zůstala ve Valči sama spolu se svou tchyní a dvěma malými dcerami, které mluvily pouze německy a paní Roučkové říkaly „Frau Správec“.
Následně tyto ženy Larischovy ztratily možnost Valeč opustit a písemná i telefonická komunikace s Rakouskem byla zcela přerušená. Hraběnka Wilhelmina čekala několik měsíců. Poté si vyřídila povolení a rozhodla se, že odjede sama za manželem, což bylo v divoké době závěru roku 1945 velmi riskantní.
Brzy ráno 22. listopadu 1945 Wilhelmina políbila obě své dcery, objala tchyni Olivii a nasedla do automobilu, kterým chtěla vycestovat směr Rakousko. Nikdo ve Valči tehdy netušil, že ji vidí naposledy živou.
Na zámku Valeč na Karlovarsku strávila Wilhelmina Larischová posledních šest měsíců svého života.
Nejasná smrt hraběnky má tři odlišné verze
Kolem smrti Wilhelminy Larischové panuje i po osmdesáti letech řada nejasností. To, co se stalo 22. listopadu 1945 se opírá pouze o vzpomínky několika lidí, rodinné vyprávění a zápisy národního správce zámku Valeč.
Nejčastěji zmiňovaná verze pochází od manželky národního správce zámku Valeč Vlasty Roučkové, která ve Valči žila v době tragédie. Podle ní se hraběnčino auto mělo poblíž Brtnice či Moravských Bránic srazit s obrněným vozidlem sovětské armády. Vojenský stroj měl osobní automobil natlačit ze silnice přímo do vody. „Na cestě prý několikrát potkali ruskou armádu, mezi nimi i těžká obrněná vozidla. Jedno z nich údajně jejich auto natlačilo do rybníka. Hraběnka prý nemohla z vozu ven a utonula,“ vypověděla Vlasta Roučková o tragické nehodě, která odpovídala poválečnému chaosu.
Rodina Schaffgotschů, což byli Wilhelminini příbuzní z matčiny strany, uchovávala po generace jinou verzi tohoto příběhu. Podle ní byla toho rána hustá mlha a hraběnčino auto se mělo čelně srazit s českým vojenským motocyklistou, který zemřel na místě. Náraz mladou ženu vymrštil čelním sklem ven. Dopadla na krajnici, byla těžce zraněná, ale zřejmě stále živá. V bezvědomí však zůstala ležet tváří v kaluži vody. Nebyl tam nikdo, kdo by jí pomohl. Podle rodinných záznamů měla Wilhelmina zemřít na utonutí „v malé louži u kraje silnice“.
Nejtemnější varianta, o které se dlouho mluvilo jenom neveřejně, počítá s tím, že hraběnka byla oloupena a zavražděna. Podle této verze s sebou vezla rodinné šperky, hotovost a několik cenných věcí, které měly pomoci přesunout celou rodinu do Rakouska. V poválečném prostoru roku 1945 se pohybovaly ozbrojené sovětské jednotky, československé hlídky, revoluční gardy, navrátilci i samozvané skupiny bez velení. Kdo přesně měl její auto zastavit, není jasné.
„Byla to doba, kdy se lidé ztráceli a umírali bez záznamu. Po silnicích se pohybovali ozbrojení muži bez kontroly. Pokud vezla cennosti, je pochopitelné, že rodiny připouštěly i možnost násilí,“ uvedl současný kastelán zámku Valeč Miloš Bělohlávek, podle kterého tedy tato verze není nepravděpodobným scénářem. A právě tato teorie se nejčastěji uvádí jako důvod přísného zákazu otevřít rakev po převozu hraběnčina těla do Valče.
Pamětníci rovněž upozorňují, že hraběnka nejela 22. listopadu 1945 z Valče sama. Podle vzpomínek pamětníků ji v autě měl doprovázet rodinný právník, kterého měli údajní hraběnčini vrazi jako svědka zabít a následně se zbavit jeho těla.
Hraběnka Olivia Lucretia Fitzpatrick, rodem Američanka z kalifornského Saticoye a manželka Jana II. Larische-Mönnicha, na snímku ještě jako sebejistá paní rozsáhlých slezsko-moravských statků. Právě ona po tragické smrti snachy Wilhelminy v roce 1945 zůstala ve Valči se dvěma malými vnučkami. Díky svým americkým kořenům a příbuzenským vazbám nakonec obě osiřelé holčičky s pomocí americké armády dostala pryč z Československa.
Starou hraběnku s vnučkami zachránil její americký původ
Tělo mrtvé Wilhelminy Larischové bylo po její smrti dopraveno na zámek Valeč na Karlovarsku o několik dní později. Wilhelmina spočívala v hermeticky uzavřené a úředně zapečetěné rakvi. Národní výbor tehdy zakázal rakev otevřít a také odepřel církevní pohřeb. Wilhelmina byla pohřbena v rodové hrobce ve valečském kostele bez obřadu, bez kněze a jen za účasti služebnictva, tchyně a svých dvou malých dcer. Jediným smutečním hostem tehdy byl hrabě Lažanský z Chýše, který odmítl poslechnout úřední zákaz. Tohoto pohřbu se nemohl zúčastnit ani její manžel Johann, který se o smrti své ženy dozvěděl až s několikadenním zpožděním.
Po smrti Wilhelminy zůstala na zámku ve Valči spolu se správcovými pouze její tchyně Olivie se dvěma vnučkami. „Byla to těžká doba, celý život mám tyto obrazy před očima. Stará hraběnka Olívie byla zcela zoufalá, neměla téměř žádné peníze. Personál pracoval jako obvykle, aniž by za to dostával mzdu. Jídla ve sklepích bylo dost, ale dětem chybělo oblečení, sotva bylo, co jim obléct, sotva co na přezutí,“ zavzpomínala paní Vlasta Roučková na to, že se Olívie tehdy velmi bála o své vnučky a nevěděla, co s nimi bude.
Jelikož Olivia Lucretia Fitzpatrick pocházela z irsko-amerického rodu, o několik týdnů až měsíců později ji tajně spolu s vnučkami odvezla z Valče na západ americká armádní kolona. A to díky tomu, že byl tenkrát Oliviin vzdálený bratranec, generál Lucius D. Clay, místodržitelem americké okupační zóny v Německu.
Franziska a Olivia u rakve své mámy stály znovu až v roce 1992
Když v roce 1989 padla železná opona a hranice se znovu otevřely, Valeč se po dlouhých 45 letech znovu objevila v životě lidí, kteří zde kdysi prožili poslední měsíce starého světa. Od roku 1990 začal na neohlášené návštěvy vždy s kyticí v ruce jezdit Wilhelminin manžel Johann Larisch von Mönnich, který se po smrti své první ženy znovu oženil a střídavě žil v Brazílii a Španělsku. Jeho první cesta po válce do Valče se odehrála v létě roku 1990, při které zamířil přímo do hrobky, kde trávil zcela sám dlouhé desítky minut.
O dva roky později v roce 1992 se ve Valči za Wilhelminu Larischovou konal smuteční obřad, kterého se kromě jejího manžela Johanna účastnily také její dvě dcery Franziska a Olivia. Z Valče před desítkami let kvapně odjížděly v náručí své babičky, v roce 1992 se zapálit svíčku své zemřelé mámě vrátily již jako dospělé ženy středního věku.
Wilhelminin manžel Johann Larisch von Mönnisch zemřel 7. března 1997 ve městě Marbella ve Španělsku. Jejich obě dcery dosud žijí. Francisce je dnes 83 let a Olivii 82 let. První z nich žije v Marbelle ve Španělsku a druhá v americkém New Yorku.
A jak to dopadlo s rozsáhlým majetkem rodu Larisch-Mönnichů? Tento slezský rod patřil do roku 1945 k nejbohatším šlechtickým dynastiím ve střední Evropě. V československé části držel rozsáhlé velkostatky v Karviné, Ráji, Solci a okolí, dohromady kolem 10–12 tisíc hektarů půdy, lesů a rybníků. Kromě toho Larischové vlastnili uhelné doly, rafinerii v Bohumíně, cukrovary, pivovary, lesní a zemědělské podniky nebo zámky Jevišovice na Znojemsku či Valeč na Karlovarsku. Odhadovaná hodnota jejich majetku se ve 40. letech 20. století pohybovala kolem 3,5 miliardy korun.
Po konci druhé světové války byl veškerý majetek rodiny v Československu zkonfiskován na základě Benešových dekretů jako majetek německé šlechty. Hrabě Johann Larisch byl navíc poválečnými úřady označen za osobu, která „kolaborovala s Němci“, byť podle rodiny šlo pouze o snahu uchránit rodový majetek před nacistickou správou. Rozsah těchto opatření znamenal, že všechen jejich majetek přešel do rukou československého státu. Po roce 1990 rodina Larisch-Mönnich nemohla uplatnit žádné restituční nároky, protože zabavení na základě Benešových dekretů z roku 1945 nepatřilo mezi majetky, které bylo možné vracet.
Zdroj:
https://www.kopice.org/
https://www.facebook.com/zamekvalec
https://zpp.npu.cz/en/artkey/zpp-201804-0006_countess-wilhelmine-larisch-m-nnich-nee-schaffgotsch-and-the-collections-of-novy-zamek-in-jevisovice-located.php
https://cs.wikipedia.org/wiki/Larischov%C3%A9
https://www.archives.cz/web/soka/karvina/projekt/resources/karvina/hruby/genealogie%20II/genealogie%20larisch%202%20dil-XXI-4.htm
