Článek
Dne 29. dubna 1842 přišla v prostém domě uprostřed dělnické kolonie v průmyslovém městě Zabrze v tehdejším pruském Slezsku na svět holčička Joasia (Johanna) Gryziková. Její otec Johann pracoval v továrně na zinek u zámožného podnikatele Carla Godully, kterému se přezdívalo „král zinku“. Matka Antonia si přivydělávala příležitostnými pracemi.
Když Joasia začala sotva mluvit, její otec zemřel a rodina se ocitla na pokraji bídy. Její matka se znovu provdala, posléze ovdověla, a nakonec se musela rozhodnout, které z dětí si nechá u sebe. Všechny by je totiž neuživila. Starší Johannu proto svěřila do péče Emilie Lukasové, která pracovala jako hospodyně právě v domě podnikatele Godully.
Dělnická kolonie v Zaborzi na pohlednici z 19. století. Přesně v takové přišla na svět budoucí nejbohatší žena Evropy.
Slezský průmyslník odkázal své impérium 6leté Johanně
Carl Godulla byl v té době nejbohatším mužem průmyslového Slezska. Tento podivínský samotář se stranil lidí i dětí, ale přesto dovolil, aby se u něj ve vile objevila čtyřletá dívka. Jak napovídá jedna z dobových historek, Joasia jej nejspíš odzbrojila svou bezprostředností. Jednou za ním třeba přišla do pracovny s kyticí lučních květů a pronesla v místním polském nářečí: „To je pro vás, pane Godullo, protože vás mám ráda.“
Od té chvíle se Carl Godulla stal dívčiným ochráncem. Zajistil jí učitele a o několik let později ji odvezl s sebou do Vratislavi, kde v roce 1848 zemřel. Den před smrtí sepsal testament, ve kterém celý svůj majetek odkázal právě šestileté Johanně.
Zpráva, že se šestileté dítě stalo jediným dědicem obrovského impéria, vyvolala senzaci. Dědicové se pokoušeli závěť zpochybnit a objevily se i útoky na samotnou Johannu. Právník Maxmilian Scheffler, který se stal na základě závěti jejím opatrovníkem, dívku ukryl do kláštera uršulinek ve Vratislavi, kde získala vzdělání. V šestnácti letech opustila klášter a vrhla se do správy zděděného impéria, které zahrnovalo 19 dolů na zinkovou rudu, 40 uhelných šachet, několik hutí a čtyři velkostatky o rozloze desítek tisíc hektarů.
Fotografie zámku v Kopicích pořízená před druhou světovou válkou. Do novorenesančního stylu jej nechala v druhé polovině 19. století přestavět právě Johanna Gryziková, provdaná Schaffgotschová.
Starý zámek v Kopicích proměnila v novorenesanční skvost
Johanna Gryziková byla mladá, vzdělaná a nesmírně bohatá, ale její dělnický původ zůstal přítěží. Odmítla dvořícího se polského šlechtice poté, co ji jeho matka ponížila kvůli tomu, že pochází z chudých poměrů. Johanna často navštěvovala operu, a právě tam poznala hraběte Hanse Ulricha Schaffgotsche. Sňatek by mezi těmito dvěma nebyl možný, kdyby Johannina opatrovníka Maxmiliana Schefflera nenapadlo dívce koupit šlechtický titul. Po zaplacení vysoké sumy pruskému králi získala roku 1858 nové jméno Joanna Gryzik von Schomberg-Godulla a o několik měsíců později se provdala za Hanse Ulricha Schaffgotscheho.
Novomanželé nejprve žili ve Vratislavi, ale už roku 1859 koupili starý zámek v Kopicích, který nechali přestavět do novorenesančního stylu. Během tří desetiletí z kopického zámku vybudovali jednu z nejokázalejších rezidencí Horního Slezska. Novorenesanční palác byl také obklopen rozlehlým parkem, systémem rybníků, oranžerií a palmovým skleníkem, kde tropické stromy dorůstaly až do výšky sedmnácti metrů. Okolí zdobily stovky soch, fontán a pavilonů. Kopice se staly symbolem bohatství i společenského postavení rodu Schaffgotschů.
Manželé Johanna a Hans Ulrich Schaffgotschovi v roce 1908.
Ve své době se stala nejbohatší ženou Evropy, nezapomínala ani na potřebné
Johanna i po svatbě zůstala jedinou majitelkou impéria, které jí odkázal Carl Godulla. Tato ve své době nejbohatší žena Evropy byla nejen podnikatelkou, ale také mecenáškou. Pod jejím vedením vznikaly ve Slezsku nové školy, nemocnice a také sirotčinec v Bytomi. Její podniky zaměstnávaly tisíce horníků a hutníků a Johanna se také rozhodla založit podpůrnou kasu pro jejich rodiny. V roce 1905 proměnila podnik v akciovou společnost s kapitálem padesáti milionů marek a stala se hlavní akcionářkou.
Hraběnka Johanna Schaffgotschová zemřela 21. června 1910 ve svém novorenesančním paláci v Kopicích. Pohřbili ji do rodinného mauzolea hned vedle kostela, pět let po její smrti vedle ní spočinul také její manžel Hans Ulrich.
Socha Johanny Gryzikové v polské Opoli, kde tuto ženu přezdívají „slezská Popelka“.
Po válce její tělo znesvětili noví osadníci
Příběh slezské Popelky měl ale po její smrti velmi smutné pokračování. Po konci druhé světové války v roce 1945, kdy území připadlo Polsku, bylo totiž mauzoleum Johanny a Hanse Ulricha v Kopicích vypleněno. Ovšem nikoli Sověty, jak se mnohdy traduje, ale novými polskými osadníky z Kresů a Bieszczad, kteří sem byli po válce přesídleni do opuštěných stavení po pruských Němcích.
Podle svědectví pamětníků byla těla Johanny a Hanse Ulricha vynesena z mauzolea, postavena „pro zábavu“ u místní hospody a následně jejich mumifikované ostatky zůstávaly dlouho neuctivě pohozené v zámeckém parku. Kromě jejich hrobky noví osadníci rozbili i další sarkofágy původních rodin, otevřeli rakve a zbytky těl rozházeli po zemi.
Opravené mauzoleum rodiny Schaffgotschovy v Kopicích.
Teprve v roce 1977 kontaktoval místní farář žijící příbuzné v Německu, a za jejich přispění byly pozůstatky rodiny shromážděny a pohřbeny do společného hrobu vedle mauzolea. Konečného klidu se Johanna a Hans Ulrich Schaffgotschovi dočkali až v roce 2019, kdy byly jejich ostatky uloženy zpátky do zrekonstruovaného rodinného mauzolea.
Ze zámku se stala v roce 1956 ruina po úmyslně založeném požáru, který měl zakrýt krádež
Samotný zámek v Kopicích přečkal druhou světovou válku bez poškození. Ještě v padesátých letech 20. století se zde pořádaly oslavy, plesy nebo letní dětské tábory. 7. října 1956 však na zámku vypukl požár, který způsobil, že se z novorenesančního skvostu stala ruina. „Bylo bezvětří, nedělní ráno, když si někdo ze sousedů všiml sloupů kouře a plamenů vycházejících z oken podkroví zámku v Kopicích,“ popsaly událost tehdejší dobové noviny Trybuna Opolska.
Současný stav zámku v Kopicích.
Následné vyšetřování ukázalo, že tento požár pravděpodobně někdo založil úmyslně. „Někdo zámek zapálil současně na čtyřech místech, polil dřevěnou konstrukci střechy ropou,“ zaznamenal tehdejší důstojník Veřejné bezpečnosti Józef Zawisza. Zámek v Kopicích tehdy sloužil jako sklad obilí a podle svědectví měl být zapálen záměrně, aby se zakryly krádeže.
Záchrana hořícího zámku byla prakticky nemožná. Někdo se pojistil a předem vypustil vodu ze zámeckého rybníku. Požár trval 24 hodin, zničil interiéry a střechy a z kdysi honosného sídla zbyly jenom obvodové zdi. V následujících desetiletích lidé rozkrádali ze zbytků zámku, co se dalo. Z fasád mizely sochy, z podlah mramor nebo ze zahrad fontány.
Po pádu komunismu zámek v Kopicích střídal majitele jako na běžícím pásu. Plánované rekonstrukce se ale nikdy neuskutečnily. Až v posledních několika letech započaly první kroky k záchraně tohoto skvostu. Část stavby byla staticky zajištěna, rytířský sál získal nový strop a v několika částech zámku jsou opravené střechy a věže. Od roku 2025 jsou navíc Kopice přístupné veřejnosti. Spolu s průvodcem můžete po předchozí rezervaci vstoupit do přízemí a dochovaných sklepů a na vlastní oči vidět, jak je vše pomíjivé.
Zdroj:
https://www.kopice.org
https://odkrywca.pl/kopice-palac-grobowiec-i-prawdziwa-legenda-o-slaskim-kopciuszku/
https://de.wikipedia.org/wiki/Johanna_von_Schaffgotsch
