Bábušky z Černobylu žijí své životy stoicky. V uzavřené zóně jich zbývá jenom hrstka

Černobylská uzavřená zóna je v současnosti rozdělená na dvě části. A to na vnější 30kilometrovou zónu a na přísněji hlídanou 10kilometrovou zónu v jejím středu. Právě v této vnitřní oblasti se nachází město Pripjať a Černobylská jaderná elektrárna.

„Hladiny radiace se v těchto oblastech velmi liší. Ve většině 30kilometrové zóny je dnes záření podobné jako v běžných městech, zatímco v 10kilometrové zóně jsou stále oblasti s vysokou radiací, kam je nebezpečné vstupovat,“ řekla v youtubovém videu publikovaném koncem roku 2024 ukrajinská dobrovolnice Viktorija Poliska.

Právě v méně zasažených oblastech 30kilometrové zóny bydlí původní obyvatelé, kterým se říká samoselové (neboli samousedlíci) a kteří se zde rozhodli dožít. Těchto lidí (převážně žen), kteří se po evakuaci vrátili do svých domovů a rozhodli se zůstat, byste v současnosti napočítali kolem stovky. Žijí ve městě Černobyl a také v několika vesnicích, jako je například Kupovate.

V tomto případě to není pouze otázka radiace, kterou měříme dozimetry. V černobylské uzavřené zóně jde spíše o kontaminaci, která se dostává do potravinového řetězce a zůstává v půdě a vodě. Každý poryv větru tu zvedá radioaktivní prach ze země do atmosféry. Ale bábušky na to nemyslí. Mnohé z nich přežily chudobu, hlad, Stalinovu vládu, komunismus, války, ale i své manžely a teď současnou válku na Ukrajině. Tyto staré ženy říkají, že raději zemřou doma, než aby zahynuly steskem někde jinde. „Kdybych byla v Kyjevě, už bych dávno byla mrtvá,“ uvedla například jedna starší žena pro dokument Bábušky z Černobylu.

„Na každého jednotlivce radiace působí jinak. Jsou lidé, kteří po návratu do zóny zemřeli velmi brzy. A jsou lidé, kteří tam žijí dodnes. Znám stařenku, která kromě dvou týdnů bydlí v oblasti celý život a jí vlastní vypěstovanou zeleninu,“ řekla pro iDnes bývalá průvodkyně po oblasti Kateřina Vršanská.

Zatímco někteří lidé po evakuaci z černobylské zóny cítili úlevu, že se mohou usadit jinde, jiní nucený exodus neunesli. Zvláště ženy odloučené od míst, kde se narodily, od hrobů svých rodičů, matek, dětí nebo manželů, chřadly. Ne všechny se s tím ale smířily. Některé ženy se i přes zákaz rozhodly vrátit zpátky do svých vesnic a žijí v nich už desítky let od havárie.

„Vrátili se tedy na své původní pozemky, do svých domů. Většina z nich neměla jinou možnost, protože byli bez prostředků. Někteří z nich zůstali i po vyhlášení uzavřené zóny, přičemž mnoho lidí ani nepochopilo, co to vlastně znamená. Zůstali, protože to byla jejich rodná zem, jejich domov. Jejich návrat však nikdo oficiálně nelegalizoval. Stali se tak samosely, tedy osadníky, kteří se usadili v oblasti, kterou vláda považuje za neobyvatelnou,“ popsal v podcastu Bez Tajemnic Polák Krystian Machnik, který před válkou organizoval výjezdy do Černobylu.

„Vláda jim ale stanovila podmínku: kdo ještě nebyl v důchodu, ale měl přes třicet nebo čtyřicet let, musel v zóně nějak pracovat. Mnoho z nich pak našlo práci na místě zvaném Zelený mys, kde bydleli likvidátoři po havárii. Byla tam nižší radiace, takže se tam usidlovali, aby snížili expozici při práci v zóně,“ doplnila ukrajinská dobrovolnice Viktorija Poliska.

Život v černobylské zóně znamená přežívání bez moderních vymožeností. Elektřina funguje jen výjimečně. Mobilní telefony nabízejí spojení s moderním světem, když mají signál. Voda se bere ze studní nebo potoků, pravidelné zásobování potravinami prakticky neexistuje.

Bábušky si pěstují vlastní zeleninu, starají se jedna o druhou, sbírají květiny a bylinky. Chovají slepice, někdy i husy a kozy. Jak ukazuje dokument o Bábuškách z Černobylu, mezi jedním panákem vodky a druhým si ještě najdou čas na zpěv, klení, oslavu své víry a legraci nad čímkoli. Včetně těch několika mužů, kteří v jejich vesnicích zbyli, a které považují za „většinou k ničemu“.

„Dnes máme namířeno do vesnice Kupovate, kde stále žije víc než deset lidí. Především starších žen, které zde bydlely už před havárií Černobylské jaderné elektrárny. Neseme těžké tašky s potravinami pro babičky, které v Černobylu zůstaly. To však neznamená, že by byly zcela odkázané na pomoc. Zásoby jim sice občas dováží správa zóny, někdy i léky či zdravotní péči, ale v okolí nejsou žádné obchody. Jakékoliv čerstvé potraviny se jim proto vždy hodí,“ popisuje v youtubovém videu Viktorija Poliska.

Navzdory tvrdým podmínkám jsou tyto ženy neobyčejně houževnaté. Přestože vědí, že prostředí, ve kterém žijí, je toxické. Radiace? Možná, ale tyto ženy na ni nemyslí. Žijí své životy stoicky, vděčné za každou minutu strávenou tam, kde chtějí být.

Většin bábušek žije v černobylské oblasti úplně samo. Jejich muži buď zemřeli při likvidaci havárie, nebo se s nimi do zóny nevrátili. Děti a vnoučata zůstaly v bezpečnějších částech Ukrajiny či v zahraničí. Společnost jim dělají především zvířata. Kromě hospodářských zvířat to jsou také psi a kočky, o které se bábušky starají.

Jednou z nich je Maria z vesnice Kupovate u Černobylu, která po smrti své sestry Hanny Zavoratnoyi (v září 2024) pečuje o desítky koček. Bez její pomoci by pravděpodobně nepřežily. Krmí je, stará se o ně, a díky zahraničním organizacím, které pomáhají s krmivem a veterinární péčí a zajišťují jejich kastraci, mají alespoň minimální šanci na lepší život.

„Po havárii jsem se půl roku musela skrývat. Do vesnice přicházeli vojáci i opilí rabující. Opilci zpívali, křičeli, padali na krajnici a tam usínali. Jednoho z nich našli mrtvého. Povídalo se, že ho sežrali vlci. Když lidé vesnici opustili, začala se sem stahovat divoká zvěř z lesa a krysy se přemnožily. Byly obrovské, tučné a v noci nedaly spát. Můj kocour je lovil, zachránil mě, ale sám přitom mohl zahynout,“ zavzpomínala Maria.

Jednou z posledních obyvatelek černobylské uzavřené zóny je také Valentina Borisovna, která žije přímo ve městě Černobyl. Miluje své rodné město celým srdcem a i po jaderné havárii v roce 1986 si neuměla představit život nikde jinde. Když bylo město evakuováno, nezůstala pryč dlouho. Vrátila se zpátky, jakmile to bylo možné. Oficiálním důvodem jejího návratu byla pomoc místní textilní společnosti, pro kterou pracovala.

Po návratu do Černobylu ji však čekal šok. Zjistila, že její dům, který postavili její rodiče, kde vyrůstaly její děti a kde žila se svým manželem, byl zbourán během dekontaminačních prací. Jedna z rodin, která se již nehodlala do Černobylu vrátit, jí přenechala svůj dům. Právě v něm žije dodnes, společně se svou věrnou fenkou Danou.

Valentina si dodnes živě pamatuje ráno po výbuchu reaktoru. Jako obvykle šla do práce, zatímco její manžel se vracel z noční směny v černobylském říčním přístavu. Když se potkali, vyprávěl jí o podivných jasných barvách, které viděl na obloze během noci. Netušil, že byl právě svědkem jaderné havárie.

„Brzy po nehodě se u něj začaly objevovat zdravotní problémy. Vážně onemocněl na štítnou žlázu. O několik let později zemřel. Naše děti byly evakuovány spolu se svými rodinami a dnes žijí mimo uzavřenou zónu. Pravidelně mě navštěvují a už mají své vlastní dospělé děti,“ říká Valentina.

Navzdory tragédiím, které ji postihly, si Valentina udržela optimismus a sílu. Žije jednoduchým, ale soběstačným životem. Přišla však o jednu ze svých největších radostí – rybaření na řece Pripjať, které bylo po havárii zakázáno. Ve svém volném čase začala psát satirické básně o politice a společnosti, což jí pomáhá vyrovnat se s izolací. Stále je přesvědčená, že její domov je jedině v Černobylu a že nikde jinde by nebyla šťastná.

Valentina před válkou přijímala turisty i badatele, kteří se do opuštěného města vydávali. Při návštěvách u ní občas docházelo k netradičním hudebním večerům. Valentina hrála na akordeon a její věrná psí společnice Dana se k ní přidávala vytím. V současnosti však turisté do černobylské zóny nesmí.

„Dnes je to opravdu opuštěné místo. Po odvysílání seriálu od HBO v roce 2019 se Černobyl dostal zpět do popkultury a lidé začali vnímat, že tam lze skutečně jet, že tam nejsou žádné přízraky a že po návratu nebudete ve tmě zeleně svítit. Ale pak přišla válka… a teď už tam nikdo nemůže. Ruští vojáci byli vyhnáni, ale Černobyl leží na ukrajinsko-běloruské hranici a Bělorusko je dnes pro Ukrajinu nepřátelským státem. Proto tam nikdo nesmí, protože Ukrajinci chrání hranici,“ vysvětlil v podcastu Bez Tajemnic polský průvodce po černobylské oblasti Krystian Machnik.

Zdroj:

https://www.facebook.com/DogsofChernobyl/posts/pfbid02BJtxp7rxxYbSPfaBA8zw3PpnCsC9odqJoZmVRUCpszSBMweqiwo6V7r5BbnT5bUXl

https://x.com/NealeBaylyRides/status/1826271500510626082

https://newo.cc/the-babushkas-of-chernobyl-voce-precisa-assistir-a-este-documentario-8a9fd1270511

https://viadrinagoesukraine.wordpress.com/2018/08/15/chernobyl-a-location-of-nuclear-catastrophe-on-its-way-to-recovery/

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/cernobyl-dnes-raj-pro-zvirata-utociste-uprchlici-donbas-radiace.A190515_162904_zahranicni_baje

https://www.youtube.com/watch?v=H9qTN3ew6Do

https://www.youtube.com/watch?v=9kUGamxo710