Článek
Téma korejských dětí a studentů v Československu je velmi málo známé
Před 75 lety vypukla na Korejském poloostrově válka, kterou dnes považujeme za první otevřený konflikt studené války. I když útok iniciovala Korejská lidově demokratická republika společně se Sovětským svazem a Čínou, v zemích východního bloku se od počátku šířil lživý výklad, který prezentoval Severní Koreu jako „oběť lisynmanovské Jižní Koreje a amerických imperialistů“.
Neúnavná propaganda zdůrazňovala hrdinnou úlohu Severní Koreje, která bojuje za všechny a brání mír. Země socialistického tábora tento výklad přejaly a podporovaly tak KLDR finančně i materiálně. Mimo rozsáhlé dodávky zboží poskytovaly země východního bloku Severní Koreji také finanční pomoc. Část byla označena jako dar, část poskytnuta na úrok. Součástí této podpory bylo i přijetí stovek severokorejských sirotků a studentů. Státy tak naplňovaly moskevský diktát, který předpokládal nejen materiální pomoc, ale také zajištění výchovy a vzdělání pro děti postižené válkou.
Československo, podobně jako Maďarsko, Polsko, východní Německo, Bulharsko či Rumunsko, během 50. let 20. století přijalo na studia a vychování vedle osiřelých dětí také studenty středních a vysokých škol, kterým zde bylo během válečných let a poválečného budování Severní Koreje umožněno vystudovat. Sirotci i studenti se měli po konci války a po absolvování studií vrátit zpátky do vlasti, aby ji svými čerstvě nabytými znalostmi pomohli vybudovat z poválečných ruin.
Korejské děti v tradičních krojích při vystoupení v domově na zámku v Jindřichově ve Slezsku.
Návraty do mateřské země po letech pobytu v československém prostředí a navázání často hlubokých vztahů k vychovatelům, učitelům a přátelům byly však velmi smutným závěrem československé životní etapy korejských dětí. Téma korejských studentů a dětí v Československu je dnes jen velmi málo známé. V období 50. a 60. let však byla přítomnost mladých Severokorejců na našem území běžným jevem, o kterém se velmi často vyjadřovala i dobová média.
V průběhu 50. let dorazily do Československa stovky středoškolských a vysokoškolských studentů, kteří přijížděli postupně v menších i větších skupinkách. Sirotků dle dochovaných pramenů bylo oficiálně přijato 900; první skupina představovala 200 dětí, druhá část sestávala z 700. Studenti byli rozmístěni v různých školách na území tehdejšího Československa, zatímco pro děti byly určeny dětské domovy na zámcích Valeč na Karlovarsku, Liběšice a Jindřichov ve Slezsku, dále domov v bývalé ozdravovně v Choceradech a v objektu bývalých lázní Houštka. Na území Slovenska byly děti umístěny v dětském domově v Mošovcích. Svou určitou (byť drobnou) roli v ubytování dětí poskytly i zámky Líšno u Benešova a Budkov.
Dobová fotografie domova korejských dětí na zámku Jindřichov ve Slezsku.
Pan Kučera se na místo vychovatele korejských dětí dostal náhodou
Pamětníků, kteří se v 50. letech 20. století starali v Československu o korejské děti, je v současné době pomálu. O to cennější je svědectví J. Kučery z Liberce a M. Bartošové-Koláčkové z Ostravy (pozn.: Svá jména si přáli uvést v této podobě.), kteří na místa vychovatelů nastoupili v pouhých osmnácti letech. Pan Kučera pracoval v domově pro korejské děti na zámku Valeč a paní Bartošová-Koláčková v domově na zámku Jindřichov a posléze v areálu Houštka ve Staré Boleslavi.
Dnes 91letý J. Kučera se do Valče na Karlovarsku, kde působil v období od 1. srpna 1953 do 20. října 1954, dostal zcela náhodou. „Po absolutoriu střední školy jsem se nedostal na vysokou školu. Na naše gymnázium ovšem tehdy přišla žádost, jestli by někdo nemohl být uvolněný dělat vychovatele ke korejským dětem, které v tu dobu přijely do republiky,“ zavzpomínal s tím, že toto místo přijal.
Podle jeho slov první skupiny korejských dětí dorazily do Valče již v létě 1953. Malí Korejci měli krátké sestřihy a jejich hlavy byly dle pamětníka pomazané silným fialovým antiseptikem kvůli kožním chorobám. Tyto děti byly poslušné, organizované, učenlivé. Dle slov pana Kučery to většinou byli absolutní sirotci.
Jak zavzpomínal bývalý vychovatel pan Kučera, čeští zaměstnanci domova ve Valči na Karlovarsku se snažili korejským dětem ukazovat, že je to v Československu jiné než v jejich původní domovině.
„Neuměly ani slovo česky. My neuměli korejsky. Ukázal jsem na stůl, řekl „stůl“, ony to zopakovaly po svém. Tak jsme začínali,“ popsal J. Kučera počáteční jazykovou bariéru. Ve Valči tehdy bylo celkem pět českých vychovatelů podobného věku. Tři ženy a dva muži, mezi nimi pan Kučera. A jak se učili korejsky, aby porozuměli dětem? Za pochodu. Neměli slovník nebo něco takového. Dostali pouze brožurku se základními korejskými frázemi v latince. „Bylo vidět, že těm dětem chybí rodiče, protože nám říkali „táta“ a „máma“. A já jsem byl „táta Pepík“,“ uvedl 91letý pan Kučera.
Korejští sirotci, kterých ve Valči bylo zhruba 85 v rozmezí od 3. do 9. třídy, se museli řídit přísným vojenským řádem. Každá skupina měla svého „velitele“, kterým byl stejně starý chlapec či dívka. Ranní budíček byl každý den v 6:30, poté následovala hygiena, někdy rozcvička, poté snídaně a následně výuka ve čtyřech improvizovaných učebnách.
Výuku těchto dětí měli nejprve na starosti čeští vychovatelé bez jakékoli pedagogické zkušenosti, české kantorky přišly z Prahy až později. Podle pana Kučery měli čeští zaměstnanci tohoto ústavu korejským dětem snahu ukazovat, že je to v Československu jiné než v jejich původní domovině. Ideologickou výchovu sirotků pak měli na starosti dva zhruba 35letí korejští kantoři (manželský pár), kteří uměli trochu česky a kteří byli takovými prostředníky mezi dětmi a vedením domova. Podle vzpomínek pana Kučery do Valče ke korejským dětem přijeli v roce 1954 na jednorázovou letní praxi také studenti pedagogické fakulty z Prahy.
Korejské děti umístěné v Československu měly české vychovatele, české učitele, ale i přímo korejské učitele. Tito korejští pedagogové na snímku vyučovali v Jindřichově ve Slezsku.
Malí Korejci ve Valči kreslili, zpívali a také psali česko-korejské noviny
Korejské děti ubytované v dětském domově na zámku ve Valči milovaly malování. „Pektusan byl takový jejich Blaník. Kreslily ho pořád a také o něm zpívaly. Byl to symbol,“ popsal pan Kučera. Ve Valči rovněž fungoval kulturní soubor, který vedl korejský manželský pár a v rámci kterého děti v tradičních krojích zpívaly a tancovaly. Tento dětský korejský soubor jezdil vystupovat po různých místech a dostal také pozvání do jedné z nejzápadnějších obcí ČSR jménem Hraničná.
Do Valče rovněž dojížděli korejští studenti z pražské filmové akademie, kteří pomáhali korejským dětem s tancem i s vystoupeními a kteří navíc uměli vcelku dobře česky. Podle vzpomínek J. Kučery jednou tyto korejské děti pozval na Pražský hrad dokonce prezident Zápotocký. Pan Kučera měl však zrovna ten den službu u marodů, takže do Prahy nejel.
Kromě toho malí Korejci vydávali ve Valči vlastní česko-korejské noviny. Bohužel se dochovaly pouze v paměti pana Kučery. „Měl jsem celý jeden svazek novin. Kresby, články, všechno. Při stěhování se to ztratilo. Dodnes mě to mrzí,“ řekl pamětník.
Korejské děti z domova ve Valči na Karlovarsku na návštěvě u prezidenta Antonína Zápotockého na Pražském hradě.
Na korejských dětech se otiskla válka
Malí Korejci často jezdili na výlety po okolí, navštívili i vojenský prostor Doupov, který se nacházel nedaleko Valče. „Šli jsme tam pěšky tři až čtyři kilometry. Když je generál uvítal a dali jim vojenský guláš, byly blahem bez sebe. Protože oni vlastně z té války přišli. Voják, to byl pro ně pán bůh, to byla prostě osobnost, i když to byl obyčejnej pucák, čili svobodník, i když to byl generál. Tak to na ně zapůsobilo,“ zavzpomínal J. Kučera. Takový pohled měly tyto děti i přes to, že během války přišly o rodinu. Měly zkrátka armádu rády a lákalo je všechno kolem ní. O negativních zkušenostech nebo o svých rodinách zásadně nemluvily.
J. Kučera působil ve Valči celkem 15 měsíců. Když odsud v říjnu 1954 odcházel na vojnu, korejské děti upřímně plakaly. O svých svěřencích z Valče pak pan Kučera v budoucnu již žádné zprávy neměl a podle svých slov ani neví, co se ve Valči dělo po jeho odchodu. „Já na to rád vzpomínám a kolikrát si myslím, že teď už z těch dětí zřejmě moc není. Protože mně už je jednadevadesát, mně bylo tenkrát osmnáct a těm nejstarším bylo patnáct. Čili jsou zhruba vrstevníci, čili jich asi moc není. A vždycky si tak myslím, jakpak se tak asi měli. A vždycky docházím k závěru, že tak dobře jako v té Valči se nikdy nemohli mít,“ poukázal pan Kučera na to, že v druhé polovině 50. let se většina těchto dětí musela vrátit zpátky do KLDR.
České vychovatelky neboli „mámy“ korejských dětí v Jindřichově ve Slezsku.
Korejci si ubírali věk, pamětnice to zjistila až po letech
Druhou pamětnicí, která se rozhodla veřejně podělit o své vzpomínky, je 91letá paní M. Bartošová-Koláčková, která dnes žije v Ostravě. Do domova na zámku Jindřichov ve Slezsku nastoupila v říjnu 1953 coby vychovatelka korejských dětí jenom několik měsíců po maturitě, když jí bylo 19 let. V tomto domově pracovala do konce roku 1955.
„Korejských dětí zde bylo kolem tří set. Bylo osm českých vychovatelek a čtyři korejští učitelé. Když jsem přijela, staraly se o ně před tím uklízečky a „kdo mohl“,“ popsala paní Bartošová-Koláčková, která podle svých slov byla přísná, ale spravedlivá. V Jindřichově, který se nachází pouze několik kilometrů od polských hranic, dostala na starost starší chlapce, kteří ji začali oslovovat „omoni Maruška“, tedy „maminka Maruška“. „Měla jsem respekt, museli mě poslouchat,“ podotkla pamětnice.
Stejně jako ve Valči měly korejské děti v Jindřichově přísný režim. Jejich den byl striktně strukturovaný. Každé ráno se vztyčovala vlajka a zpívaly se dvě hymny, korejská a československá. Děti pak chodily dva kilometry pěšky do školy. Odpoledne následovalo povinné učení, pak sport, procházky, vojenské hry a zpěv. Večerka byla v deset. Drill byl pevný a děti nesmírně učenlivé. Mělo to ale jeden háček, na což M. Bartošová-Koláčková přišla až o několik let později.
Na snímku vidíte korejské děti z Jindřichova, kterak spořádaně stojí před budovou osmileté střední školy v Jeseníku. Mezi nimi jsou i čeští spolužáci.
Když v roce 1959 čekala na nádraží v Přerově, uslyšela za sebou radostné zvolání „omoni Maruška!“. Otočila se a uviděla stát korejského chlapce, kterému dělala vychovatelku v Jindřichově a který zůstal v ČSR, aby mohl dál studovat. Paní Bartošová-Koláčková se snažila tipnout jeho věk. „Ne, já jsem o rok mladší než vy,“ řekl upřímně. Až tehdy pochopila, že mnozí mladí Korejci si záměrně s ohledem na svůj vzhled ubírali roky, aby v KLDR nemuseli absolvovat povinnou vojenskou službu a aby se dostali pryč ze země. „Oni totiž, aby nemuseli na vojnu, ubrali se léta, aby se sem dostali. Protože Evropa pro ně byla něco jako Amerika,“ vysvětlila M. Bartošová-Koláčková.
M. Bartošová-Koláčková se v Houštce setkala s Kim Ir-senem
Vraťme se ještě zpátky v čase na zámek v Jindřichově ve Slezsku, který v první polovině 50. let poskytl dočasný azyl korejským dětem. M. Bartošová-Koláčková, která uměla velmi dobře hrát na klavír, zde vedla pěvecký sbor korejských dětí. Tyto děti si šily vlastní čosonot (jihokorejsky „hanbok“, tedy kroj), učily se budovatelské písně i české lidovky. Tento soubor mladých Korejců vystupoval například v Ostravě v kulturním domě na Zárubku, v Kopřivnici a Havířově.
Paní Bartošová-Koláčková vedla pěvecký sbor také v Houštce. Mladí Korejci vystoupili i v pražském Obecním domě, kde vyhráli třetí místo v Soutěži v tvořivosti mládeže, což byl jejich největší úspěch. „Byla to velká sláva,“ zavzpomínala jejich bývalá vychovatelka, která si v tento den udělala se svými korejskými svěřenci procházku Prahou.
Když ústav v Jindřichově pomalu končil, pamětnice přešla začátkem roku 1956 do bývalého lázeňského komplexu Houštka ve Staré Boleslavi v okrese Praha-východ, kde akce „korejské děti“ pokračovala ve velkém. Právě v Houštce roku 1956 proběhla i ona slavná návštěva severokorejského vůdce Kim Ir-sena, o které se v domově mluvilo roky a kterou osobně zažila právě i M. Bartošová-Koláčková.
Kim Ir-sen při návštěvě korejského domova v Houštce roku 1956.
Korejské děti se učily na české základní škole ve Staré Boleslavi, kam docházely z Houštky. Často také chodily na procházky kolem stadionu, kde trénoval Emil Zátopek. Podle vzpomínek pamětnice byly tyto děti ukázněné a co se řeklo, to platilo.
Rok 1957 přinesl velkou povodeň. Voda z rozlitých řek Jizery a Labe dosáhla až k Houštce. Chyběl jediný schod, aby musela proběhnout evakuace. Korejské děti pak dostaly koše a sbíraly mrtvé ryby ze všech koutů areálu.
Jedna z nejbolestnějších vzpomínek paní M. Bartošové-Koláčkové se váže k roku 1958. Jednoho srpnového večera se pamětnice spolu s dalšími dvěma českými vychovatelkami a dvěma korejskými učiteli rozhodli zchladit v nedalekém Labi. Učitel Ri Jun Gil (na fotografii pořízené v Praze) dostal náhle ve vodě křeč a nikdo mu bohužel nedokázal pomoci. Záchranáři jeho tělo našli až o několik dní později. Pohřeb tohoto korejského učitele se konal v pražských Strašnicích.
Když se koncem roku 1958 rušil korejský domov v Houštce, podle vzpomínek bývalé vychovatelky M. Bartošové-Koláčkové se její svěřenci rozdělili do několika skupin. Starší šli na střední či vysoké školy či do učení, ale všechny mladší děti se musely vrátit zpátky do KLDR.
Některé děti M. Bartošové-Koláčkové ze Severní Koreje napsaly dopisy, které si schovávala až do dnešní doby. Jak v KLDR pokračoval jejich životní příběh, však již paní Bartošová-Koláčková netuší. I když by jí to také zajímalo.
Na tvorbě tohoto článku se podílela historička Kateřina Vondráčková z Národního památkového ústavu, která se tématu dlouhodobě věnuje. Výzkumem korejských sirotků se v současnosti zabývá také institut Korea and the Eastern Bloc (KoEBI) při koreanistice Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Institut od 22. ledna do 30. března 2026 pořádá výstavu Ruku v ruce s Koreou: (po)válečná léta. Český a slovenský výzkumný tým shromažďuje memorabilia, fotografie i osobní vzpomínky týkající se spolupráce a setkání mezi Koreou (jižní i severní) a Československem v druhé polovině 20. století. Pokud byste měli čím přispět, budeme rádi, když se ozvete na ColdwarKorea@ff.cuni.cz. Více informací o projektu a chystané výstavě najdete na https://coldwarkorea.ff.cuni.cz/vystava/.
Zdroj:
Rozhovor s pamětníkem J. Kučerou v roce 2025
Rozhovor s pamětnicí M. Bartošovou-Koláčkovou v roce 2025
Podklady od Oddělení koreanistiky při Ústavu asijských studií FF UK
