Článek
Korejská dívenka trpěla vzácným onemocněním krve
Neobvyklý náhrobek s nápisem „Kim Ki Dok žila 13 let, zemřela 20. září 1955.“ zaujal Patryka Yoka natolik, že o svém nálezu informoval svou známou, polskou novinářku Jolantu Krysowatu. „Kde se v 50. letech ve Vratislavi vzalo asijské dítě?“ zeptal se jí. Novinářka odpověděla, že neví, ovšem tato záhada jí vrtala hlavou tak dlouho, až se pustila do pátrání.
Jolanta Krysowata postupně odkryla smutný příběh severokorejské dívenky a dostala se ke střeženému tématu tisíců korejských sirotků, kteří v 50. letech 20. století získali azyl v zemích východního bloku. A to včetně Československa. Knihu na toto téma s názvem Skrzydło anioła (Křídlo anděla) vydala v roce 2014.
Kim Ki Dok byla jedním z více než tisícovky dětí a mladistvých, kteří do Polska dorazili v roce 1953 jako váleční sirotci z Korejského poloostrova. Tato dívenka však měla zdravotní problémy a lékaři po sérii vyšetření zjistili, že trpí Werlhofovou chorobou, což je vzácné onemocnění krve.
Když se její zdravotní stav horšil, Kim Ki Dok byla z přísně tajného korejského sirotčince ve Lwówku Śląském převezena do nemocnice ve Vratislavi. Zde o její život bojoval mladý polský lékař Tadeusz Partyka, který se později stal uznávaným transfuzním specialistou a průkopníkem dárcovství krve.
„Doktor Tadeusz Partyka se tři měsíce snažil Korejku udržet při životě všemi možnými způsoby, přičemž jí podával obrovské množství krve – dokonce přímo ze žíly do žíly, jak se to kdysi dělávalo na bojišti. Touto metodou jí napumpoval 25 litrů krve. Nebyla žádná infuze, jehly byly tak silné, že po 2 až 3 transfuzích praskaly žíly. Seděl na oddělení celé dny, sháněl dárce krve. Bojoval, protože doufal v zázrak nebo že se vrátí profesoři z dovolených a provedou operaci, která jí zachrání život,“ popsala Jolanta Krysowata.
Když se profesoři vrátili z dovolené, provedli operaci. Od začátku však byla beznadějná. Navzdory veškerému úsilí Kim Ki Dok zemřela 20. září 1955 ve věku pouhých 13 let. Tadeusz Partyka její smrt těžce nesl a pravidelně na její hrob nosil květiny. V šuplíku jeho pracovního stolu byl po jeho smrti v roce 1993 nalezen sešit s básněmi věnovanými právě této dívce. Jedna z nich končí těmito verši:
„Když neumím milovat živé, stačí, že jsi byla.
Mám destičku u zdi na Osobowicích,
a tvou dětskou fotografii, milá.“
Severokorejka změnila polskému lékaři život
Nic není černé a bílé. Jak polská novinářka Jolanta Krysowata zjistila, lékař Tadeusz Partyka byl výjimečná a zároveň velmi složitá osobnost. Vyrůstal v městečku Kańczuga v jihovýchodním Polsku, za druhé světové války byl členem Zemské armády, působil v sabotážní jednotce a jako 18letý vykonával coby „likvidátor“ rozsudky smrti. To však kontrastovalo s jeho citlivou duší básníka. Po válce v roce 1946 opustil rodinu i snoubenku a odešel do Vratislavi.
Ve Vratislavi vystudoval medicínu a postupně se stal uznávaným transfuzním lékařem. Neudržoval kontakt s matkou, které zazlíval, že během války odmítla amputaci ruky jeho mladšího bratra – ten kvůli tomu později zemřel. A právě v roce 1955 mu osud přivedl do cesty korejskou pacientku, která mu navždy změnila život. Po její smrti začal vyvíjet nové metody transfuzí, které měly pomoci zachránit budoucí pacienty s podobnými diagnózami. Pro Partykovu duši, která byla poznamenaná válkou, to bylo tiché vykoupení.
Československo přijalo přes tisíc korejských sirotků. Zůstali ve vzpomínkách českých vychovatelů
Smrt 13leté korejské dívky Kim Ki Dok v polské Vratislavi však byla součástí mnohem širšího, přísně střeženého projektu. Po vypuknutí korejské války v roce 1950 a za podpory Sovětského svazu a Číny rozhodla KLDR o vyslání svých válečných sirotků do spřátelených socialistických zemí. Na 6 000 korejských sirotků tak získalo v 50. letech 20. století azyl v zemích východní Evropy, tedy v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, ale také Československu.
Do ČSR jich přišlo přibližně tisíc. První skupina dvou stovek korejských sirotků dorazila v květnu 1952. Dalších 700 následovalo po uzavření korejského příměří v roce 1953. Děti byly ubytovány na zámcích ve Valči na Karlovarsku, Jindřichově ve Slezsku, Liběšicích u Litoměřic, Líšno u Bystřice nebo v lázeňském areálu Houštka u Staré Boleslavi. Na Slovensku pak našly azyl v Mošovcích. V těchto zařízeních měly zajištěné bydlení, vzdělání i zdravotní péči. Jak se dětem v Československu daří, si dokonce v roce 1956 osobně ověřil sám severokorejský diktátor Kim Ir-sen.
Jeden ze sirotčinců se nacházel na zámku Valeč na Karlovarsku. V zámeckém parku je mimo jiné umístěn obelisk, na kterém jsou vyryta jména korejských dětí, které ve Valči pobývaly.
Korejské děti měly v Československu kromě korejských učitelů také české učitele, vychovatele nebo třeba kuchaře, z nichž někteří si se sirotky navzdory nařízením vytvořili hluboké osobní vztahy. Malí Korejci se učili korejštinu, klasické předměty, místní jazyk, historii Severní Koreje či ideologickou výchovu. Děti rovněž chodily na promítání sovětských a severokorejských propagandistických filmů a musely si stále připomínat, odkud pocházejí – protože jejich povinností bylo jednou sloužit režimu. ČSR tyto děti a mladistvé podporovala až do jejich repatriace. Odhaduje se, že se státní výdaje na jejich péči a vzdělávání vyšplhaly na víc než 100 milionů československých korun.
Děti repatriované zpátky do KLDR psaly svým vychovatelům dopisy
Podle badatelů byly v sirotčincích v zemích východního bloku umístěny nejen severokorejské, ale také jihokorejské děti. V počátečních fázích korejské války totiž severokorejské jednotky obsadily Soul a další části Jižní Koreje, než je spojenecké síly vedené USA zatlačily zpátky. Při těchto přesunech na Korejském poloostrově s sebou severokorejští vojáci brali spoustu válečných sirotků. Například vychovatelé z polských sirotčinců vzpomínali, že některé korejské děti jim říkaly, že pochází ze Soulu.
V letech 1956–1959 musely být všechny korejské děti na příkaz Kim Ir-sena repatriovány ze zemí východní Evropy zpátky do KLDR. Důvodem byly obavy severokorejského vedení z toho, že podléhají cizím vlivům a zapomínají svou identitu. Rozloučení s místními učiteli a vychovateli, kterým děti mnohdy říkaly „mami“ a „tati“, bylo bolestivé. Děti často plakaly, některé se snažily onemocnět, aby nemusely odjet zpátky do své původní domoviny. Zanechaly tu po sobě vzpomínky, pohlednice, fotografie a po návratu do KLDR ještě mohly zhruba do roku 1961 psát svým vychovatelům dopisy, následně režim jejich kontakt s vnějším světem zcela přerušil.
Jedním z vychovatelů korejských dětí v Československu byl i budoucí český spisovatel Miroslav Švandrlík. Tyto děti měl konkrétně na starost v roce 1955 na zámku v Liběšicích. O desítky let později se mu přihodila velmi zvláštní věc. Na jedné z autogramiád za ním přišel dospělý Korejec, který mu řekl, že je jedním z korejských dětí z Liběšic a nyní žije v Chicagu. Máte více informací? Napište mi prosím zprávu.
Tyto děti a mladistvé čekal po návratu do Severní Koreje vesměs smutný osud. Zvyklí na relativní svobodu se ocitli v nelítostném systému, který je považoval za cizí prvky. Když to bylo ještě možné, svým bývalým východoevropským vychovatelům posílali dopisy plné stesku, prosili o dárky a stěžovali si na život.
Například jedna korejská dívka žádala svou polskou „maminku“ o polské vydání Robinsona Crusoa, aby nezapomněla jazyk svého druhého domova. Další chlapec zase svému bývalému polskému vychovateli napsal: „Jak se máte? Já velmi dobře. Ale při práci se necítím moc dobře. Máme tady odházet sto tisíc kubických metrů kamene. Vyhazujeme ho pomocí výbuchů dynamitu. V této práci jsem jednou pracoval i třicet šest hodin bez spánku. Nejméně jsme pracovali dvanáct hodin. Náš život je velmi těžký. Čím těžší život, tím víc si připomínáme ústav. Na závěr zdravím. A přeji, abyste dobře vychovával polské děti.“
V dalším dopise určeném bývalému polskému vychovateli stálo následující: „Drahý tati, pořád myslím na Polsko a sním o útěku. Nezlob se. Připrav mi prosím veselé Vánoce. Tady nic takového nebude. Neříkej o tom nikomu, protože po překročení hranice to bylo těžké. Zavřeli nás a deset dní na nás křičeli. Pak jsme šli s milicí zpět do školy a zase křičeli. Teď mě cvičí na práci v dole.“ Jiný korejský chlapec se pokusil z KLDR zpátky do Polska utéct celkem třikrát. Při posledním pokusu utonul v bažinách poblíž severokorejské hranice.
Díky výzvě zveřejněné v mém předchozím článku o pobytu korejských sirotků v Československu vyplynulo, že v České republice stále žijí pamětníci, kteří mohou podat velmi cenná svědectví. Ozvali se dokonce bývalí čeští vychovatelé a vychovatelky korejských dětí, kteří na své svěřence z 50. let s láskou vzpomínají a kteří mají u sebe stále fotografie, dopisy i další archivní materiály. Jestli také vy nebo někdo z vašich blízkých patříte k pamětníkům nebo vlastníte důležité dobové materiály, neváhejte se ozvat na e-mail coldwarkorea@ff.cuni.cz. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy totiž aktuálně probíhá na toto téma výzkum v rámci projektu Korea and the Eastern Bloc.
Zdroj:
https://wroclaw.eska.pl/tajemnica-grobu-kim-ki-dok-dziewczynka-z-korei-polnocnej-na-cmentarzu-osobowickim-we-wroclawiu-aa-bLNJ-UVGE-41hU.html
https://jedynka.polskieradio.pl/artykul/828584,Na-wojnie-nie-wygrywa-nikt
https://gazetawroclawska.pl/snily-o-polskim-chlebie-i-smalcu/ar/264686
https://medium.seznam.cz/clanek/lina-klimarova-ceskoslovensko-prijalo-po-roce-1952-tisicovku-sirotku-ze-severni-koreje-je-tu-spousta-nevyrceneho-115301
