Dvouletá Evička z Brna byla jednou ze šťastných. Díky dobrým lidem přežila holocaust

Když Eva Felsenburgová přišla 11. října 1937 v Brně na svět, její rodina patřila k dobře situované židovské komunitě. Její otec Hugo Felsenburg působil jako kožešník a vlastnil v Brně prosperující obchod s kožešinovými výrobky. Maminka Ilona se starala o domácnost a o výchovu své dcery, která byla jedináček.

Předválečné Brno bylo významným centrem průmyslu a kultury, kde žilo mnoho židovských rodin, které se aktivně podílely na rozvoji města. Ovšem tento idylický život v jihomoravské metropoli skončil s příchodem nacistické okupace.

„Před vypuknutím války mělo Brno velkou německou populaci, která patřila ke starousedlíkům. S nástupem Hitlera se někteří Němci nechali strhnout klimatem nesnášenlivosti, antisemitismu a pocitu Deutschland über alles,“ uvedla Eva Felsenburgová (provdaná Marxová) ve svých vzpomínkách.

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 se situace Židů dramaticky zhoršila. Také v Brně musely zavřít všechny židovské podniky (včetně obchodu Huga Felsenburga) a židovské rodiny se ocitly v existenční nejistotě. Začaly deportace do Terezína a následně do nacistických vyhlazovacích táborů. Evě Felsenburgové tehdy byly necelé dva roky.

Aby malá holčička přežila, její rodiče se rozhodli, že ji pošlou do bezpečí k prarodičům z matčiny strany do slovenských Vráblí, které byly tehdy okupované Maďarskem.

„Nastoupila jsem do vlaku směr Vráble s naší drahou Markou, která byla naší služebnou, ale vlastně členkou naší rodiny. Odvezla mě k prarodičům, u kterých jsem strávila pěl let oddělená od svých rodičů. Ti byli neustále na cestách, někdy společně, jindy každý zvlášť, přebývali u přátel, příbuzných. Já jsem však byla doma u babičky a dědy velmi šťastná. Vlastně si ani nevzpomínám, že bych po rodičích nějak toužila,“ popsala Eva Felsenburgová Marxová.

Své rodiče, kteří se všemožnými způsoby snažili vyhnout deportaci do koncentračního tábora, neviděla dlouhých pět let. V roce 1944, kdy se situace dále zhoršovala a nacisté začali do koncentračních táborů posílat i Židy z Maďarska, se malá Eva přesunula za svými rodiči do slovenské Nitry. Zde se s nimi po letech odloučení znovu setkala.

„Ze setkání s otcem jsem byla velmi nervózní, protože jsem si ho vůbec nepamatovala. Neviděla jsem ho celých pět let. A měla jsem obrovský strach i z toho, že se setkám s matkou, protože jsem si ji už moc nevybavovala. Přemýšlela jsem, co jí řeknu, jaká asi bude. Pamatuji si ten pocit nervozity a obav,“ zavzpomínala paní Eva.

Tato rodina se následně pod falešnými dokumenty ukrývala sedm měsíců v bytě v Nitře, dokud oblast v dubnu 1945 neosvobodila Rudá armáda. Jak uvádí Eva Felsenburgová Marxová, před osvobozením s rodiči zažili několik velmi těsných setkání se smrtí.

„Skrývala nás paní Zapatová, která riskovala svůj život, i když to dělala za peníze. Byla tam také paní, která bydlela pod námi a řekla německým vojákům, že nahoře nikdo není. Tím hodně riskovala, protože kdyby šli nahoru a našli nás, byl by to její konec. Když jsme se pokusili uniknout bombardování, zachránili nás také mniši – úžasní pobožní muži, kteří věděli, že jsme Židé, a přesto nám poskytli útočiště. Když Němci přišli a prohledávali místnosti, prostě pověděli, že jsme uprchlíci vyhnaní bombardováním. Díky těmto spravedlivým lidem jsem přežila,“ popsala brněnská rodačka.

Přestože tehdy sedmiletá Eva s rodiči válku zdárně přečkala, její prarodiče a tetu s rodinou z matčiny strany nacisté zavraždili v Osvětimi a dalších koncentračních táborech. Po osvobození se Felsenburgovi vrátili do Vráblí, kde doufali, že se znovu setkají s příbuznými. I když čekali velmi dlouho, babičku, dědu ani rodinu její tety už nikdy nespatřili. Do Vráblí se tehdy nevrátil jediný Žid, celá komunita byla vyhlazena. Pro Evinu mámu to byla obrovská rána, ze které se nikdy už úplně nevzpamatovala.

Felsenburgovi se rozhodli, že se znovu usadí v Brně a navážou na svůj předválečný život. Hugo Felsenburg se pokusil obnovit svůj kožešnický podnik a malá Eva začala chodit na základní školu. Brno se však v poválečných letech velmi změnilo. Mnoho domů a obchodů, které kdysi vlastnili Židé, bylo zabráno nebo zpustošeno. Ve vzduchu viselo trauma války a naděje na klidný život pro spoustu lidí netrvala příliš dlouho.

V únoru 1948 totiž přišel komunistický převrat, který znamenal konec demokracie. Vzhledem ke znárodnění soukromých podniků Hugo Felsenburg znovu přišel o veškerý svůj majetek, který se snažil po válce tak pracně obnovit. Felsenburgovi neviděli v novém režimu budoucnost a raději se rozhodli pro emigraci.

Felsenburgovi původně plánovali, že odejdou do Izraele. Nakonec jejich volba padla na Kanadu, kde už žila část jejich vzdálených příbuzných. V roce 1949 dorazili do Montrealu, kde se usadili v židovské komunitě. Mimochodem, své dvanácté narozeniny Eva oslavila na lodi plující do Kanady.

„V říjnu 1949 jsme opustili Československo s prázdnýma rukama a vydali se na sever. Po krátké zastávce v hořce mrazivém Québec City jsme nastoupili do vlaku na dlouhou cestu do Montrealu. Koukala jsem z okna vlaku a pozorovala mrazivou krajinu. Byla jsem plná očekávání. V době poválečného Československa jsem hltala hollywoodské filmy a měla jsem o Severní Americe vysněné představy,“ pověděla paní Eva s tím, že ji první setkání s Montrealem velmi zklamalo. Přijeli sem totiž uprostřed zimy a Montreal tehdy působil velmi mrazivě a nevlídně.

Začátky v Kanadě nebyly pro rodinu Felsenburgovu vůbec jednoduché. Evini rodiče museli přijmout jakékoliv zaměstnání. Nakonec našli manuální práci v oděvním průmyslu, a to konkrétně v kožešnické továrně. Otec zpracovával surové kožešiny a kůže a matka zase všívala podšívky do kožichů. Eva na ně večer čekávala v chladném bytě, ohřívala jim bačkory u radiátoru a přemýšlela, jak to zvládnou. Přesto její matka nikdy neztrácela vděčnost za novou vlast: „Já jsem to tady vždycky milovala,“ říkávala. Když se jí Eva ptala proč, odpověď byla jasná: „Svoboda, demokracie a nezávislost.“

Za podpory svých rodičů Eva Felsenburgová vystudovala učitelství a později sociologii a pracovala jako učitelka na základní škole. V roce 1959 se provdala za Herberta Marxe (1932–2020), který pracoval jako právník a soudce a který se později stal ministrem spravedlnosti a generálním prokurátorem Quebecu. Společně vychovali dvě děti a vybudovali nový život daleko od Evropy.

Eva Felsenburgová Marxová z kanadského Montrealu je dosud žijící pamětnicí holocaustu. O dramatickém začátku svého života, který přečkala díky odvaze a pomoci blízkých i neznámých lidí a také díky souhře náhod, vydala v roce 2011 vzpomínkovou knihu One of the Lucky Ones.

„Moje máma vždycky říkala, že jsme byli ti šťastnější. To opakovala pořád. Protože to byla skutečně jenom čirá náhoda. Mnoho lidí bylo velmi chytrých, dělali všechno správně. Skrývali se, utíkali, snažili se splynout. A přesto byli chyceni,“ doplnila paní Eva k drsnému startu svého života.

Zdroj:

Judy Abrams, Eva Felsenburg Marx: Tenuous Threads/One of the Lucky Ones (2011, The Holocaust Survivor Memoirs Program; First Edition)

https://www.orcabook.com/Tenuous-ThreadsOne-of-the-Lucky-Ones

https://www.youtube.com/watch?v=fv2A61d-1G0

https://memoirs.azrielifoundation.org/titles/tenuous-threads-one-of-the-lucky-ones/

https://en.wikipedia.org/wiki/Herbert_Marx_(politician)