Článek
Někdy je fotka jen zachycením okamžiku. Ve výjimečných případech se z ní stane důkazní materiál a záznam traumatu, který navždy změní život. Když bývalá československá občanka Irena Weissová poprvé spatřila černobílý snímek, na němž stála v květnu 1944 coby 13letá dívka při selekci na rampě v Osvětimi, uplynulo od oné chvíle přesně 36 let. Tento snímek objevila v reprintu tzv. Osvětimského alba, které její dcera Lesley přinesla domů v roce 1980 z newyorského antikvariátu.
Na snímku můžete Irenu vidět v levém dolním rohu druhou zleva. Šátek, který jí tehdy dala její matka, aby zakryla holou hlavu po povinném ostříhání, a špatně padnoucí kabát jí pravděpodobně zachránily život. Díky nim totiž vypadala o několik let starší, a tak ji dozorci označili za „způsobilou k práci“. Děti mladší 14 let totiž nacisté při selekci odesílali rovnou do plynových komor.
13letá Irena (druhá zleva) ještě netušila, že tato selekce je konečný rozsudek. (Kolorováno s využitím AI.)
Šátek, kabát i holá hlava jí zachránily život
Narodila se v židovské rodině jako Irena Fogelová 21. listopadu 1930 v městečku Bótrágy na Podkarpatské Rusi, která tehdy patřila Československu. Její rodiče měli celkem šest dětí. Táta provozoval truhlářskou dílnu a maminka byla v domácnosti. Rodina žila skromně, ale soudržně. Když Podkarpatská Rus připadla Maďarsku, které bylo spojencem nacistického Německa, děti přišly o možnost chodit do školy, otec přišel o truhlářskou dílnu a spolu s dalšími židovskými rodinami se ocitli na okraji společnosti. Přesto Irena dlouho netušila, co všechno se může skrývat za slovem „válka“.
Na jaře 1944 nacisté celou rodinu Fogelových deportovali do ghetta v Mukačevu, kde dívkám pod 16 let ostříhali vlasy. „Měla jsem dlouhé copy, ustřihli je,“ vzpomíná Irena. V květnu přišel transport. Irenina rodina musela nastoupit do jednoho z 147 vlaků, které během šesti týdnů odvezly přes 420 000 maďarských Židů do Osvětimi. Irena na sobě měla kromě šátku také velký kabát, který jí matka ušila s rezervou, aby jí vydržel, až povyroste. A to této 13leté dívce zachránilo život, neboť díky tomu vypadala o mnoho starší.
Netušila, že ji někdo fotí. Zjistila to až po 36 letech
Po příjezdu do Osvětimi je z dobytčích vagónů nacisté vyvedli na rampu. Muži vlevo, ženy vpravo. Matka, dva mladší sourozenci a staré babičky na jednu stranu. Irena se starší sestrou Serenou na druhou stranu. Mezi tím zmatek, křik, rozkazy v němčině. Všichni mají hlad. Všichni se bojí. A nikdo netuší, že tahle selekce je konečný rozsudek.
„Držela jsem za ruku svou mladší sestřičku Editu. Ale přišel esesák a odtrhl nás. Edita šla za mámou. Já zůstala stát jako přimražená. Byla jsem paralyzovaná hrůzou. Věděla jsem, že se něco stalo, ale ještě jsem netušila co,“ popisuje Irena Weissová. A v tom někdo stiskl spoušť fotoaparátu a následně vznikl černobílý snímek, na kterém se Irena po 36 letech od jeho pořízení poznala.
Mladá dívka se po selekci ostatních zeptala, kdy znovu uvidí svou rodinu. Jedna z žen jen ukázala na komín a řekla: „Vidíš ten kouř? Tam je tvoje rodina.“ V plynových komorách nacisté zavraždili její mámu i mladší sourozence – dva bratry a sestru Editu. Osud Irenina staršího bratra Mošeho, kterému v době selekce bylo 16 let, zůstal neznámý.
Tento snímek skladu Kanada z května 1944 je také součástí Osvětimského alba, které je jediným dochovaným souborem fotografií dokumentujících příjezd a selekci židovských vězňů v koncentračním táboře Osvětim-Březinka. Snímky pořídili nacističtí příslušníci SS Ernst Hofmann a Bernhard Walter na jaře 1944 během deportací Židů z Maďarska a Podkarpatské Rusi. Toto album bylo po válce nalezeno v opuštěných kasárnách německého koncentračního tábora Dora-Mittelbau, kde jej ve skříňce SS náhodou objevila přeživší československá Židovka Lili Jacobová.
Dostaly se do Kanady a třídily věci mrtvých
Irena se svou sestrou Serenou, která byla o 3 roky starší, a dvěma tetami přežily selekci a skončily v „Kanadě“. Šlo o nechvalně známý sklad u krematoria číslo čtyři, kde vězni třídili zavazadla těch, kteří už byli mrtví. Šlo o kufry, kabáty, brýle, boty, prádlo, koberce, ale i peníze, šperky či diamanty zašité v podšívkách kabátů a sak. Každý kus měl svého majitele. Každý kus patřil někomu, kdo už nebyl naživu.
„Třídily jsme věci lidí, kteří včera žili a dnes už neexistovali. Všechno mělo cenu. Všechno bylo zároveň strašně bezcenné,“ vzpomíná Irena, které v Osvětimi vytetovali číslo A-6236. „Od našeho baráku bylo vidět na krematorium číslo čtyři. Stačilo se otočit a viděla jsem, jak ženy a děti vystupují z vlaku, procházejí branou – a do půl hodiny komín začal chrlit kouř,“ popisuje Irena. Nikdo jim nemusel nic vysvětlovat. Věděli.
Kromě její starší sestry a dvou tet přežil selekci na rampě také její otec. Nacisté jej přidělili k Sonderkommandu, tedy ke skupině vězňů, která měla za úkol vynášet mrtvá těla z plynových komor. K Ireně se později dostalo, že jej nacisté zastřelili, když už nezvládal tempo.
V Osvětimském albu Irena Weissová našla i fotografii své matky Leah (na snímku dole čtvrtá zleva) a dvou mladších bratrů (na snímku první a druhý zleva). Tuto fotku muži z jednotek SS pořídili těsně před tím, než tyto nevinné lidi nahnali do plynových komor. „Když jsem tento snímek poprvé uviděla, ztratila jsem půdu pod nohama,“ říká Irena.
Kruh se uzavřel až v roce 1980
V lednu 1945 se Němci pokusili zahladit stopy. Irena a její sestra musely s dalšími tisíci vězni pochodovat v mrazu do Ravensbrücku. Pochod smrti přežily a dočkaly se osvobození Rudou armádou. Po válce se Irena, tehdy ještě Fogelová, dostala do Prahy a následně do Teplic, odkud v roce 1947 emigrovala do USA. Zde vystudovala, stala se učitelkou, provdala se a založila rodinu. Nechala si také odstranit tetování a léta se vyhýbala otázkám, jaké hrůzy prožila v Osvětimi. Až do roku 1980, kdy její dcera přinesla domů Osvětimské album a Irena na jedné fotce uviděla sama sebe – tu 13letou dívku se šátkem, která se právě loučí se světem, jaký dřív znala.
Dnes je Ireně Weissové 94 let a žije v americké Virginii. Donedávna působila jako dobrovolnice v Muzeu holocaustu ve Washingtonu, kde pomáhala návštěvníkům pochopit, co znamenalo přežít. „Její“ fotka je do dnešní doby zařazena do stálé expozice tohoto muzea. „Vyprávěla jsem ten příběh nesčetněkrát. Ale když vidím tu fotku… všechno se mi vrátí. Každá emoce. Každý dech. Každý strach,“ říká přeživší holocaustu.
V letech 2015 a 2016 svědčila u německých soudů v procesech s někdejšími dozorci z Osvětimi. Jedním z nich byl Oskar Grönning, který si vysloužil přezdívku „účetní z Osvětimi“. Tento muž, který pomáhal při třídění věcí zavražděných lidí nebo rozhodoval při selekci osob na rampě, byl obžalován z podílu na vraždě 300 000 lidí.
Irena Weissová před soudem držela dvě fotografie své rodiny, které byly pořízeny těsně po příjezdu do Osvětimi. A to včetně té, na které je na rampě při selekci zachycena ona sama. „Nikdy mu neodpustím,“ uvedla klidně. „Kdyby tu dnes seděl znovu ve své uniformě SS, třásla bych se stejně jako tehdy. Byla bych zase ta třináctiletá holka v šátku.“
Zdroj:
