Zapomenutý hrdina: „Norský Nicholas Winton“ Odd Nansen za války zachránil stovky Čechoslováků

Za život mu byli vděční děti, dospělí, političtí uprchlíci i celé židovské rodiny. Jméno norského architekta a humanisty Odda Nansena (1901–1973) dnes v Česku téměř neznáme, ačkoliv jeho záslužná humanitární práce zachránila a ovlivnila desítky československých osudů. Byl synem slavného polárníka a nositele Nobelovy ceny míru Fridtjofa Nansena, který po první světové válce organizoval humanitární pomoc zejména Rusům a Arménům. Odd v této tradici pokračoval, ale soustředil se na středoevropské Židy, kteří utíkali před nacisty.

V roce 1937 založil Odd Nansen humanitární organizaci Nansenhjelpen. Zpočátku měla tato nadace pomoci jenom malé skupině uprchlíků z Německa a Rakouska, ale politická situace v Evropě se velmi rychle měnila. Bezprostředně po anšlusu Rakouska v březnu 1938 a následně po Mnichovu a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 se tehdy právě Československo stalo jednou z hlavních zemí, odkud do Osla začaly proudit žádosti o pomoc.

V roce 1939 Odd Nansen založil pobočku své humanitární organizace v Praze, další pobočky následovaly v Bratislavě a ve Vídni. V Praze a Bratislavě mu pomáhaly jeho nejbližší spolupracovnice Tove Filsethová a Sigrid Helliesen Lundová, které se později výrazně prosadily v norském protinacistickém odboji. Tyto ženy vyřizovaly dokumenty, shromažďovaly žádosti československých Židů, připravovaly cestovní doklady a zajišťovaly finanční garance pro vstup do Norska.

„Odd Nansen viděl, že Židé potřebují okamžitou pomoc a bylo zřejmé, že v Norsku se příliš neví, co se děje ve střední Evropě. Norská média totiž překládala informace z německých médií a šířila – jak by se dnes řeklo – fake news o Židech. Nansen v Praze navázal na aktivity své norské spolupracovnice Tove Filsethové. Ta se již od podzimu 1938 snažila zajistit pomoc pro židovské děti a dospělé z celého Československa. Ve stejné době byla v Praze aktivní švédská hraběnka Amelie Posse-Brázdová, která organizovala záchranu židovských uprchlíků, aby se dostali do Švédska. A to byla i doba, kdy začínala iniciativa Nicholase Wintona a jeho spolupracovníků. Jsem přesvědčená, že se všichni tito cizinci, zapojení do pomoci uprchlíkům, navzájem znali,“ uvedla nordistka Miluše Juříčková, která v Česku mapuje osudy norského architekta Odda Nansena.

V archivech je doloženo, že i sám Odd Nansen se v Praze několikrát i se svou manželkou Kari osobně angažoval při jednáních s úřady, a to včetně dramatického 15. března 1939, kdy do města vstoupila německá okupační armáda.

„15. března 1939 byli Odd a Kari Nansenovi v Praze právě ve chvíli, kdy do města vpochodovaly německé jednotky. Gestapo je vyhodilo z jejich hotelového pokoje, který sloužil zároveň jako kancelář. Nansen musel hrát o čas a doslova prosit o poslední místa v plánovaných transportech. Na Kariinu naléhavou žádost se obrátil na generála Höppnera z Wehrmachtu, který náhodou bydlel ve stejném hotelu Alcron. Díky jeho tichému souhlasu byl umožněn odjezd skupiny žen a dětí, zatímco muži byli tajně převedeni do Polska,“ napsal v roce 2016 v předmluvě nově vydaného a zeditovaného Nansenova deníku From Day to Day americký publicista a historik Timothy J. Boyce.

Norské úřady byly v přijímání uprchlíků velmi zdrženlivé. Ministerstvo spravedlnosti trvalo na tom, že každý příchozí musí mít finančního garanta a stát nesmí nést žádné náklady. Z těchto důvodů byly žádosti zejména o vstup československých židovských dětí několikrát odmítnuty jako „nepřijatelná finanční zátěž“.

Odd Nansen proto vybudoval administrativně neprůstřelný systém finančních garancí, který pokrýval ubytování, stravu, lékařskou péči i školní docházku. Peníze získával prostřednictvím sbírek, církevních organizací i individuálních dárců. Teprve díky této soukromě financované infrastruktuře norské úřady povolily vstup celkem přes 260 československým uprchlíkům, včetně asi 60 dětí bez doprovodu rodičů.

Jak ale Odd Nansen přiznal ve svých pamětech, byl zdrcen z toho, že si musel mezi zoufalými lidmi vybírat. Tolik jich bylo a on mohl zachránit jenom hrstku. „Cítil jsem se jako kat, protože jsem mohl zachránit jen pár stovek lidí. Měli jsme tak málo peněz,“ poznamenal si.

Mezi říjnem 1938 a začátkem roku 1940 organizovala nadace Nansenhjelpen několik záchranných transportů z Československa. K jednomu z nejlépe zdokumentovaných patří příjezd skupiny 37 českých a slovenských židovských dětí do Osla dne 26. listopadu 1939.  Tyto děti následně našly útočiště v židovském sirotčinci v Holbergsgate v centru Osla a další se dostaly do pěstounských rodin v Oslu, Bergenu, Trøndelagu a dalších regionech Norska.

Transport těchto 37 dětí odjížděl vlakem z Bratislavy a Prahy směr Berlín, kde děti přespávaly v místní synagoze. Právě přechod mezi berlínskými nádražími patřil k nejhorším částem celé cesty. Podle vzpomínek Bertholda Grünfelda, který byl tehdy malým chlapcem z Bratislavy a ze kterého se stal později uznávaný norský psychiatr, po nich němečtí kolemjdoucí plivali, nadávali jim a házeli po nich kameny. „Dostali jsme pokyn dívat se při chůzi do země, abychom lidi neprovokovali svými židovskými obličeji,“ vzpomínal později.

Osudy takto zachráněných dětí se velmi lišily. Zatímco většina z nich přečkala v Norsku a posléze Švédsku válku, jiné se bohužel vrátily zpátky do Protektorátu na žádost svých rodin v domnění, že situace doma bude klidnější. Po německé invazi do Norska v dubnu 1940 se tak zpátky do Protektorátu Čechy a Morava vrátilo celkem ve dvou transportech 20 dětí. Bohužel žádné nepřežilo, neboť je Němci spolu s jejich rodinami zavraždili v koncentračních táborech. Mezi nimi byli například Felix Pisk z Brna či Petr Federer z Prahy.

Mezi 260 československými uprchlíky, kteří díky tzv. Nansenovu pasu (dokumentu vydávaného uprchlíkům na základě meziválečných smluv) mohli vycestovat do Norska, byli nejen děti, ale také dospělí. Ti do této skandinávské země emigrovali samostatně či se svými rodinami. Pokud jde o konkrétní jména, byli to například obchodník Robert Weinstein z Opavy, lékař Leo Eitinger z Lomnice, architekt Otto Eisler z Bystřice nad Pernštejnem (po válce se stal prvním ředitelem brněnské zoo) a jeho bratr Hugo s manželkou nebo Hans Lustig z Opavy a jeho sestra Nora Lustigová z Brna.

„Archiv Nansenhjelpen byl během války zničen, a proto nevíme, kolik lidí přesně Nansenova organizace zachránila. Pravděpodobně šlo o tisíce lidí. Někteří se dostali do Norska, většina byla přesunuta do bezpečnějších oblastí evropského kontinentu,“ podotkla v roce 2023 norská novinářka a autorka Nansenovy knižní biografie Anne Ellingsen.

S Nansenovou organizací Nansenhjelpen spolupracovali i čeští a slovenští lékaři a aktivisté. Jedním z nich byl mladý brněnský lékař Leo Eitinger (1912–1996) narozený v Lomnici na Moravě a vyrůstající v Pohořelicích u Brna. Po válce se usadil v Norsku a posléze se vypracoval na uznávaného norského psychiatra, který se specializoval na psychologické následky přeživších holokaustu.

Právě v roce 1939 tehdy Leo Eitinger společně s brněnskou aktivistkou Norou Lustigovou postupně zařizovali přes Československou ligu pro lidská práva ve spolupráci s Nansenovou pomocí říjnové vycestování 39 židovských dětí z okupovaného Československa. Pomáhali například s lékařskými posudky dětí, se zdravotní dokumentací a s identifikací rodin, jejichž situace byla ta nejvážnější. Poté, co se jim podařilo tyto děti dostat do Norska, při dalším pokusu utekli s pomocí Nansenhjelpen i oni samotní.

„Jeho osud je v Norsku velmi známý. Po válce se zabýval léčením traumat z války a podílel se na řadě humanitárních aktivit. Tady u nás se s jeho životem a dílem seznamujeme až v posledních letech,“ uvedla nordistka Miluše Juříčková.

S pomocí Nansenhjelpen následně Leo Eitinger získal v Norsku práci lékařského asistenta. Po německé invazi v roce 1940 se skrýval až do listopadu 1942, kdy jej nacisté deportovali do Osvětimi. V tomto koncentračním táboře pracoval jako táborový lékař. Jednou se k němu dostal malý rumunský pacient, kterého musel okamžitě operovat. Jenže chyběla narkóza. Eitinger chlapci slíbil, že jej bude držet za ruku, dokud se neprobudí. A svůj slib splnil. Tento pacient se jmenoval Elie Wiesel, po válce se z něj stal světoznámý spisovatel, filozof a humanista a v roce 1986 obdržel Nobelovu cenu za mír.

Po německé invazi do Norska v dubnu 1940 se Odd Nansen zapojil do protinacistického odboje. Podporoval ilegální tisk, podílel se na převádění nacisty pronásledovaných lidí do Švédska, pomáhal rodinám politických vězňů a také protestoval proti tomu, aby jméno jeho otce, slavného polárníka Fridtjofa Nansena, nezneužívala nacistická strana.

V lednu 1942 jej za jeho činnost zatklo Gestapo. Následovalo věznění v norských táborech a nakonec deportace do německého koncentračního tábora Sachsenhausen, kde strávil víc než tři roky. Zde si tajně vedl osobní deník, ve kterém pravidelně zaznamenával život v nacistickém táboře. Listy tohoto deníku pašoval s pomocí sítě spolupracovníků ven z tábora v dřevěných kuchyňských prkénkách na krájení.

Po válce jeho texty vyšly souborně pod názvem Fra dag til dag (česky Den po dni, anglicky From Day to Day). Jeho celým deníkem se prolíná otázka, zda si člověk může uchovat lidskost i v systému, který ji systematicky ničí. Nansen v deníku oplakával nejen fyzická úmrtí, která byla všudypřítomná, ale i „duchovní smrt“, kterou prožívala spousta přeživších.

„Neboť zde nejsou spalovány a ničeny jen mrtvoly lidských bytostí, nejen mladá silná těla, která se proměnila v kostry a palivo pro krematorium. Na tomto bojišti zanikla také mladá víra a nadšení tisíců, životní jiskra tisíců byla uhašena v temnotě a brutalitě. Ideály zmizely; lidská laskavost v mnohých srdcích zmrzla; víra v budoucnost, vůle a síla dobra uvadly, stejně jako svaly uvadají na bezcenné suché tkáně v kostnatých tělech. Ze všech hromadných vražd je toto možná ta nejhorší,“ zapsal si.

Jednou z mála konkrétních osob, které Odd Nansen ve svém deníku ze Sachsenhausenu popisuje jménem, je desetiletý Thomas (Tommy) Buergenthal. Tento židovský chlapec se narodil roku 1934 v Ľubochni na Slovensku židovským rodičům, kteří sem uprchli z Německa po nástupu nacistů. V roce 1944 byl deportován do Osvětimi a počátkem roku 1945 se ocitl na jednom z pochodů smrti, odkud se dostal právě do koncentračního tábora Sachsenhausen. Zde se dostal na ošetřovnu kvůli těžkým omrzlinám nohou a zde se právě poprvé potkal s Oddem Nansenem.

Nansen si Tommyho rychle oblíbil a ve svém deníku jej označuje za „svého nejmladšího přítele“. V tvrdých podmínkách tábora mu věnoval čas, nosil mu kousky jídla a snažil se mu dodat alespoň minimální pocit lidské blízkosti, který byl v prostředí koncentráku vzácnější než jakákoli materiální pomoc.

Tommy přežil nejen Sachsenhausen, ale i chaos konce války. Po osvobození se dostal do USA, vystudoval právo a stal se jedním z nejrespektovanějších odborníků na mezinárodní a lidskoprávní právo. Později působil také jako soudce u Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Svůj životní příběh popsal v autobiografické knize Lucky Child (Dítě Štěstěny).

Odd Nansen mohl německý koncentrační tábor Sachsenhausen opustit v dubnu 1945 v rámci operace „bílé autobusy“, která proběhla pod záštitou Švédského červeného kříže. Tisíce Norů či Dánů byly tehdy z německých koncentračních táborů nejprve převezeny do Neuengamme a krátce poté do bezpečí v Dánsku a nakonec do Švédska.

Po osvobození pracoval v Norsku jako architekt a dále se věnoval také humanitární činnosti, vedl několik komisí, přednášel a zasazoval se o práva přeživších holokaustu. Kromě toho se v roce 1946 stal jedním ze zakladatelů Dětského fondu OSN (UNICEF). Zemřel roku 1973, ovšem jeho výrazná pomoc Čechoslovákům během druhé světové války u nás bohužel zůstala nedoceněná.

„Nejhorší zločin, jakého se dnes můžete dopustit, vůči sobě i společnosti, je zapomenout, co se stalo, a znovu se propadnout do lhostejnosti. To, co se stalo, bylo horší, než si dokážete představit. A byla to lhostejnost lidstva, která to umožnila!“ poznamenal Odd Nansen v Sachsenhausenu do svého deníku. Nezapomínejme na jeho slova.

Zdroj:

https://www.minerva.no/boker-historie-nazisme/odd-nansen-nasjonens-samvittighet/423412

https://dokumen.pub/from-day-to-day-one-mans-diary-of-survival-in-nazi-concentration-camps-1nbsped-2015042213-9780826521002-9780826521026-0826521002.html

https://www.skandinavskydum.cz/winton-nebyl-sam-zachranna-akce-na-severu/

https://timboyce.com/odd-nansen-d-june-27-1973/

https://www.fanger.no/persons/32514

https://www.holocaust.cz/dejiny/lide/zachranci/leo-eitinger/ https://www.lidovky.cz/kultura/brnenska-nordistka-mapuje-osud-zachrance-elieho-wiesela-dostala-rad-od-norskeho-krale.A170616_104650_ln_kultura_jto

https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-osobnosti&load=38827