Koncentrační tábor Malý Trostinec v Bělorusku: Nacisté v něm povraždili 5000 lidí z Čech a Moravy

Když se řekne Osvětim, Majdanek nebo Treblinka, všichni víme, o čem je řeč. Zato koncentrační tábor Malý Trostinec, který ležel 12 kilometrů jihovýchodně od běloruského Minsku, dnes patří v tuzemsku k nejméně známým vyhlazovacím táborům nacistického režimu. Přitom zde nacisté v průběhu let 1942 až 1944 dle odhadů historiků zavraždili 206 500 lidí. Z toho 5 tisíc osob pocházelo z Čech a Moravy.

Koncentrační tábor Malý Trostinec, který fungoval od jara 1942 do léta 1944, byl jedním z největších míst hromadného vyhlazování na území Sovětského svazu okupovaném nacisty. Němci zde systematicky likvidovali Židy, sovětské válečné zajatce a politické vězně. Své oběti vraždili hromadnou střelbou, ale používali také mobilní plynové komory, kterým se na okupovaném sovětském území říkalo dušegubky nebo černí havrani.

Součástí komplexu tohoto koncentračního tábora byl dále pracovní tábor, který vznikl v areálu bývalého kolchozu Karla Marxe. K Malému Trostinci ještě patřilo místo masových poprav, které se nacházelo v lesní oblasti Blagovščina a kde byly po osvobození odkryty rozsáhlé masové hroby.

Od jara 1942 začali nacisté do Malého Trostince transportovat Židy z Protektorátu Čechy a Morava, Rakouska, Německa a dalších okupovaných zemí. Drtivá většina vězňů byla po příjezdu okamžitě popravena. Nacisté je zastřelili nebo zavraždili v mobilních plynových komorách. Pouze malou část vězňů ponechali naživu, aby pracovala při likvidaci těl nebo v přilehlém hospodářském dvoře, který zásoboval německou armádu.

V rámci Protektorátu Čechy a Morava odjelo z Terezínského ghetta do Malého Trostince celkem pět transportů. První transport dorazil na místo 14. července 1942, poslední 22. září téhož roku. V každém vlaku přicestovalo zhruba tisíc občanů Protektorátu, kteří byli po příjezdu téměř okamžitě zavražděni. Celkem zde zahynulo 4993 Čechů a Moravanů židovského původu. Přežilo pouze devět lidí.

Jednou z metod hromadného vraždění v Malém Trostinci byly mobilní plynové komory zvané dušegubky. Šlo o nákladní automobily, které byly speciálně upravené tak, aby se jejich nákladní prostor hermeticky uzavřel a naplnil výfukovými plyny. Na první pohled působily jako běžná nákladní auta, ale pod jejich dřevěnou podlahou se ukrývaly plynové otvory.

Podle historičky Židovského muzea v Praze Jany Špíchalové byl jedním z řidičů těchto vozidel sudetský Němec Karel Gebl, který se narodil v Chebu. O jeho poválečném osudu víme jenom velmi málo. Poslední známé bydliště měl v Mostě, poté však beze stopy zmizel. Pravděpodobně si změnil identitu, podobně jako jiní váleční zločinci, kterým se po válce podařilo uniknout spravedlnosti.

Když se německá armáda v roce 1943 začala obávat porážky, nacisté se pustili do zahlazování stop po svých zločinech. Od října 1943 museli vězni v Malém Trostinci vykopávat těla z masových hrobů a spalovat je na hranicích z železničních kolejí a dřeva, které polévali benzínem. Tuto práci zpravidla dělali židovští vězni, které pak nacisté po dokončení úkolu zastřelili.

Přestože se Němci snažili zahladit důkazy, při osvobození tábora v červenci 1944 sovětská armáda narazila na ještě doutnající ohniště a spálené zbytky těl. Svobody se tehdy dočkalo jen pár zbídačených vězňů. Spolu se Sověty dorazila také zvláštní vyšetřovací komise, která dokumentovala válečné zločiny.

„Mimochodem, to, co se dělo v Malém Trostinci, bylo tak bestiální, že někteří Němci se psychicky zhroutili. Byli to mladí Němci, kteří narukovali k Hitlerovým jednotkám po prohrané bitvě u Stalingradu. Šlo o osoby německé národnosti, ať už ze Sedmihradska, nebo z Chorvatska. Bylo jim 17 až 19 let, když byli po krátkém výcviku zařazeni do jednotek SS. Část z nich byla odeslána do Malého Trostince. Rozhodně je nechci nijak obhajovat, ale mnozí z nich utrpěli trauma, protože si své působení v elitních jednotkách SS představovali jinak – a nakonec skončili v psychiatrických léčebnách,“ popsala historička Židovského muzea v Praze Jana Šplíchalová.

Po konci války se před soud dostalo pouze několik příslušníků SS, kteří sloužili v Malém Trostinci. Soudní proces probíhal v německém Koblenzi a tresty byly více než směšné. Tito bývalí příslušníci SS odešli od soudu s tresty od pěti do osmi let vězení.

A co devět občanů Protektorátu Čechy a Morava, kterým se podařilo hrůzy Malého Trostince přežít? „Všichni z tábora uprchli a potom využili pomoci místních obyvatel. Přidali se k partyzánům, protože se chtěli se zbraní postavit na odpor proti nacistům. Například Hanuš Münz byl nasazen na nucené práce v Minsku, kde se seznámil se slovenskými vojáky nasazenými k wehrmachtu. Mnozí dezertovali – přecházeli na stranu Rudé armády. Tito vojáci pomohli i Münzovi,“ řekla Jana Šplíchalová z pražského Židovského muzea.

Rodák z Prahy Hanuš Münz (1910–2010) se do Malého Trostince dostal transportem z Terezínského ghetta v srpnu roku 1942. Jak vzpomínal, po příjezdu na místo je nacisté surově vyhnali z vlaku, kde museli odevzdat všechny své věci. Když se jich esesáci ptali na profese, Hanuš Münz se rozhodl zalhat a tvrdil, že je zámečník, což mu zachránilo život, protože ho oddělili od ostatních vězňů. O několik hodin později se dozvěděl, že téměř všichni Češi a Moravané z jeho transportu už nežijí, protože je nacisté během krátké chvíle popravili.

Hanuše Münze následně přidělili k nuceným pracím v Minsku, kde se seznámil se slovenskými vojáky bojujícími po boku Wehrmachtu. Mnozí z nich ale plánovali přeběhnout k partyzánům a ptali se Münze, zda by šel s nimi. S pomocí běloruské spojky se Hanuš Münz dostal k partyzánům, kde se připojil k diverzní skupině. Společně provedli několik úspěšných sabotážních akcí, při kterých zničili čtyři německé vlaky. Po válce Hanuš Münz pracoval jako zubař v Praze. Zemřel v únoru roku 2010, a to přesně dva měsíce před svými stými narozeninami.

Na místě bývalého koncentračního tábora Malý Trostinec nebyl do 90. let 20. století žádný památník. Mnoho příbuzných obětí navíc ani netušilo, že jejich blízcí byli zavražděni právě zde. Předtím se například domnívali, že jejich blízcí zemřeli v Osvětimi, Majdanku nebo Treblince. Proces rozpomínání na Malý Trostinec se zdržel o desítky let, protože o něm neměla veřejnost dlouho jakékoliv informace.

Od roku 2010 na místo každoročně během května přijíždějí příbuzní zavražděných rakouských Židů a zavěšují zde žluté cedulky se jmény svých blízkých. Toto místo dnes nese název Les jmen a je věnováno památce přibližně 10 000 rakouských Židů, kteří byli deportováni do Malého Trostince a zde zavražděni.

V roce 2015 se na území bývalého koncentračního tábora Malý Trostinec slavnostně otevřel pamětní komplex. O dva roky později byla pietně upravena popravčí mýtina a cesta k ní v lokalitě Blagovščina. V roce 2018 pak byl odhalen památník rakouským obětem holocaustu. Ovšem oběti z tehdejšího Protektorátu Čecha a Moravy na svou připomínku na místě masové vraždy stále čekají.

Zdroj:

https://www.pamatnik-terezin.cz/kalendar-akci/vyhlazovaci-stredisko-maly-trostinec-dejiny-a-pamatka-2018-07-19

https://temata.rozhlas.cz/cesti-a-moravsti-zide-umirali-na-uzemi-dnesniho-beloruska-7995254

https://www.youtube.com/watch?v=gzq1sNEOM-E

https://www.pametnaroda.cz/cs/munz-hanus-20071006-0

https://zurnal.pravda.sk/rozhovory/clanok/475236-nacisti-vrazdili-vaznov-aj-v-pojazdnych-plynovych-komorach/