Článek
Nacisté se snažili zahladit stopy po svých zločinech
Jako reakci před postupující frontou vydal v červnu roku 1944 Říšský velitel SS Heinrich Himmler směrnici o evakuaci a likvidaci nacistických koncentračních táborů. Cílem tohoto nařízení bylo zamést stopy po masovém vraždění a dalších zločinech. Do zahlazování důkazů se Němci v Osvětimi pustili koncem roku 1944, kdy z tábora postupně evakuovali desítky tisíc lidí na práci do Říše.
Kromě evakuačních pochodů a transportů, nazývaných kvůli vysoké úmrtnosti pochody smrti, nacisté od ledna 1945 v Osvětimi pálili kartotéky se jmény obětí. Následně 20. ledna 1945 podminovali a vyhodili do vzduchu krematoria II a III, která částečně rozebrali. Těsně před osvobozením Osvětimi ještě 26. ledna stačili vyhodit do vzduchu krematorium V, které bylo do té doby stále v provozuschopném stavu. 23. ledna 1945 rovněž zapálili komplex skladových baráků Kanada II, kde byl uložený majetek ukradený obětem vyhlazování.
Většina příslušníků SS sloužících ve strážních věžích opustila Osvětim 20. nebo 21. ledna 1945. V hlídání koncentračního tábora však pokračovaly menší jednotky SS. Přidal se také Wehrmacht, který společně s jednotkami SS vyplenil skladové prostory tábora. Někteří vězni využili tohoto chaosu ke svému prospěchu a pokusili se o útěk.
Hromada s brýlemi obětí, rok 1945.
O Osvětimi se Rudá armáda dozvěděla až po osvobození Krakova
Vojáci 60. armády 1. ukrajinského frontu otevřeli brány koncentračního tábora Osvětim 27. ledna 1945 a přinesli svobodu všem, kteří ještě žili. Obrázek, který se sovětským vojákům naskytl, je naprosto šokoval. V obrovském táborovém komplexu Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau), který se rozkládal na ploše 40 kilometrů čtverečních a který se skládal ze tří táborů Auschwitz I-III, našli 7 tisíc na kost vyhublých a nemocných vězňů, které nacisté nestihli „evakuovat“ nebo zavraždit. Většinou to byli Židé, ale také Poláci, Bělorusové, Rusové či lidé jiných národností, kteří kvůli svému žalostnému zdravotnímu stavu nebyli schopni absolvovat pochody smrti na západ. Ze 7 tisíc osvobozených vězňů bylo přitom více než 500 dětí.
„V táborových barácích leželi na palandách lidé. Byly to kostry s nepřítomným pohledem, oblečené do lidské kůže. (…) Na území tábora stálo několik jakýchsi pyramid. Jednu tvořila hromada oblečení, jinou hrnce, další zubní protézy. Myslím, že taková zvěrstva si velení naší armády nepředstavovalo,“ vzpomínal později sovětský kameraman Alexandr Voroncov.
V táborech Auschwitz I-III sovětští vojáci dále objevili těla asi 600 vězňů, kteří byli zastřeleni stahujícími se jednotkami SS nebo kteří v posledních dnech zemřeli na vyčerpání. V pobočných táborech Osvětimi (Stare Kuźnia, Blachownia Śląska, Świętochłowice, Wesoła, Libiąż, Jawiszowice a Jaworzno) ještě osvobodili dalších 500 vězňů.
Při osvobozování koncentračního tábora Osvětim padlo více než 230 sovětských vojáků. Většina z nich je pohřbena na hřbitově v nedalekém městě Osvětim. Rudá armáda se přitom dozvěděla o existenci největšího nacistického vyhlazovacího tábora až po osvobození polského Krakova 15. ledna 1945, proto nemohla dorazit k branám Osvětimi dříve.
Jak to vypadalo v koncentračním táboře krátce po osvobození? Osvobození Poláci, kteří pocházeli z okolních měst a měli sílu chodit, se vrátili zpátky do svých domovů. Další bývalí vězni - kteří toho byli alespoň trochu schopní - opustili tábor ihned, protože se báli návratu Němců. Do osvobozeného koncentračního tábora přišli také obyvatelé nedalekého města Osvětim a okolí, aby pomohli nemocným lidem (někteří z nich i rabovali ve zbytcích skladových zásob). Starali se hlavně o židovské, polské a běloruské děti, kterých se osvobození dočkalo více než 500, včetně asi 60 narozených v táboře.
„Děti… děti za dráty. Nejsilnější dojem to zanechalo ve mně, v mých vojácích. Celý zástup dětí. Od malinkých dvou nebo tříletých dětí až po teenagery. Hubení, otrhaní, nemocní, hladoví. Dali jsme jim všechno, co jsme měli v batohu,“ vzpomínal sovětský poručík Jurij Ilinskij.
Osvobození Osvětimi 27. ledna 1945.
Dospělí lidé vážili v průměru 30 až 35 kilogramů
První organizovanou pomoc osvobozeným vězňům v Osvětimi poskytli sovětští vojenští lékaři a zdravotníci. Do Osvětimi následně přijely dvě sovětské polní nemocnice, které se s pomocí polského Červeného kříže staraly zhruba o 4 500 bývalých vězňů z více než 20 zemí, kteří trpěli tuberkulózou, hladovými průjmy a dalšími onemocněními. Tito zbědovaní lidé většinou leželi na lůžku. Mezi nimi bylo také přes 400 dětí, z nichž některá byla židovská dvojčata, na kterých ještě nedávno vykonával své experimenty nacistický lékař Josef Mengele.
„Dospělí lidé vážili v průměru 30-35 kilogramů. Ještě v květnu 1945 jedna bývalá vězeňkyně, narozená v roce 1914, která byla vysoká 160 cm, vážila 25 kg a další, která byla vysoká 155 cm, vážila 23 kg,“ poznamenal Andrzej Strzelecki.
Někteří osvobození vězni využili situace a začali si sami rozdělovat potraviny z osvětimských skladů - pokud jedli ve velkém, jejich oslabené tělo nedokázalo zvládnout nečekaný přísun kalorií, a zbytečně tak umírali. Hospitalizovaní bývalí vězni si proto museli postupně zvykat na normální stravu. Jídlo dostávali od zdravotníků po velmi malých dávkách. Například zpočátku třikrát denně lžíci bramborové polévky, později jim zdravotníci tuto porci zvýšili na několik lžic najednou. Někteří pacienti si podvědomě schovávali chleba pod postel. Měli v sobě totiž zakořeněný strach, že příští den budou zase o hladu.
Většina hospitalizovaných osob opustila bývalý koncentrační tábor Osvětim do tří až čtyř měsíců po osvobození. Někteří lidé se vydávali domů sami, jiní pak v různě organizovaných transportech.
Snímek pochází z filmu osvobození Osvětimi, který natočil krátce po 27. lednu 1945 sovětský kameraman Alexander Voronzow. Tyto děti měly štěstí a přežily Osvětim.
Osvobozené děti často neznaly ani svou pravou identitu
Většina dětí opustila Osvětim ve zvláštních skupinách v únoru a březnu roku 1945. Některé z nich si adoptovali lidé z města Osvětim a jeho okolí. Pouze hrstka dětí našla své původní rodiny a shledala se se svými rodiči. Většina dětí naopak po osvobození Osvětimi zamířila do charitativních institucí či dětských domovů v Polsku, Izraeli či Sovětském svazu, kde zpravidla zůstaly až do dosažení plnoletosti.
„Děti měly děsivý pohled. Předčasně zdevastované organismy, zestárlé, se zapadlýma očima. A přesto se ty děti radovaly a hrály si,“ vzpomínal na osvobození Osvětimi polský lékař Tadeusz Chowaniec.
Děti, které přežily Osvětim, v sobě nesly hroznou zátěž. Měly zničené fyzické i psychické zdraví. Často nebyly schopny soustředit se, učit se, pracovat nebo „jenom“ tak žít. V jejich životech je stále provázely vzpomínky na bestiální hrůzu, hlad a kouřící krematoria. Jak poukazuje Státní muzeum Auschwitz-Birkenau, mnohé z přeživších dětí přišly v Osvětimi nejen o svou rodinu. Často neznaly svou pravou identitu - nevěděly, kdo jsou a odkud pochází. A tak „zavěšeny v prázdnotě marně hledaly své místo na zemi“.
