Článek
Holocaust přežil jenom zlomek československých Židů. Když se v roce 1945 začali přeživší nacistických koncentračních táborů s podlomeným zdravím vracet zpátky do Československa, očekávali, že po letech pronásledování najdou znovu svůj domov. Místo toho mnohé z nich čekaly další osobní tragédie a v některých případech i konfiskace majetku.
Tato záležitost se osobně dotkla hlavně německy mluvících Židů z Prahy, Brna či pohraničních oblastí. Jejich rodiny po generace používaly němčinu jako jazyk vzdělání, obchodu a každodenní komunikace. Ve sčítání lidu z roku 1930 proto uvedli německou obcovací řeč nebo německou národnost. Po válce se jim právě tato vyplněná kolonka stala osudnou.
Dnešní historici upozorňují, že poválečné Československo mnohdy nedokázalo rozlišovat mezi německou kulturní identitou a podporou nacismu. „Ti, kteří deklarovali německou národnost, byli po válce posuzováni jako Němci bez ohledu na to, že byli oběťmi nacistické rasové politiky,“ poukázala ve své studii historička z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR Kateřina Čapková.
Osvobození nacistického koncentračního tábora Osvětim. Snímek je datován k 27. lednu 1945.
Rozhodovala jedna kolonka ve sčítání lidu z roku 1930
Podle sčítání lidu v Československu z roku 1930 žilo v Čechách a na Moravě přibližně 117 tisíc osob, které se hlásily k židovskému vyznání. 12,8 procent z nich v tomto sčítání lidu uvedlo německou národnost nebo německou obcovací řeč. Ačkoliv kulturně vyrůstaly v německém prostředí, spousta židovských rodin byla za první republiky loajálních vůči Československu. Po konci druhé světové války se přeživší německy mluvící Židé, kterých v Československu zůstalo na tři tisíce, ocitli ve velmi složité situaci.
„Při sčítání lidu v roce 1930 se Židé hlásili nejčastěji k národnosti československé, německé, případně židovské. Nemohli tušit, že tehdejší rozhodnutí zásadním způsobem ovlivní osudy těch, kteří přežijí holocaust. Národnost uvedená při tomto konkrétním sčítání lidu totiž po válce určovala, jestli člověk má, nebo nemá nárok na československé občanství. Otázka občanství byla naprosto stěžejní. Podle prezidentského dekretu z 2. srpna 1945 ztratili československé občanství lidé německé nebo maďarské národnosti. Ze svého výzkumu ale vím, že problém znovu získat občanství měli i lidé, kteří si v roce 1930 zapsali národnost židovskou a zároveň hovořili německy,“ uvedla historička Kateřina Čapková.
Dekret prezidenta republiky č. 33/1945 zbavoval československého občanství osoby německé a maďarské národnosti. Zároveň obsahoval výjimky pro lidi, kteří zůstali věrni republice, neprovinili se proti českému a slovenskému národu, účastnili se boje za osvobození nebo trpěli pod nacistickým terorem.
Samotné znění Benešových dekretů tedy neznamenalo, že každý německy mluvící Žid musel automaticky přijít o československé občanství a majetek. Problém nastal v tom, jak místní národní výbory, úředníci a konfiskační komise posuzovali národnost, státní spolehlivost a nárok na restituci.
Podle historických studií mělo po válce přibližně až tři tisíce Židů přihlášených k německé národnosti problémy se znovuzískáním československého občanství. O občanství přišli stejně jako ostatní osoby německé národnosti a museli o něj znovu žádat. Do vyřízení žádosti však nebyli považováni za plnoprávné československé občany. A bez občanství a státní spolehlivosti se komplikovala i cesta k navrácení jejich majetku.
V červnu 1945 československá vláda prohlásila, že němečtí Židé mají být vyňati z opatření, která odepírala občanům německé národnosti občanská práva. Museli ovšem prokázat, že se v koncentračních táborech ocitli následkem politické nebo rasové perzekuce.
Židé po návratu zjistili, že jejich byty, domy či obchody užívá někdo jiný
Za Protektorátu Čechy a Morava byl židovský majetek arizován (tj. zabaven nacisty). Po válce měl být majetek odebraný v důsledku rasové, národní či politické perzekuce vrácen původním vlastníkům nebo jejich dědicům, což však trvalo dlouhé měsíce až roky. Restituce komplikovalo zdlouhavé dokazování národnosti, státní spolehlivosti, občanství a dědického práva.
Restituční zákon č. 128/1946 Sb. sice otevřel cestu k soudnímu navracení majetku, ale lhůty, důkazní břemeno, neochota úřadů a pozdější komunistický převrat z roku 1948 způsobily, že mnoho žádostí zůstalo nedořešeno. Z přibližně 16 tisíc žádostí o navrácení židovského majetku byly do konce roku 1947 vyřízeny jen asi tři tisícovky. Po únoru 1948 už pro skutečné restituce téměř nezůstal prostor.
Poválečné restituce navíc komplikovalo i to, že arizovaný majetek mezitím převzali noví vlastníci. Mnoho židovských rodin po návratu zjistilo, že jejich byty, obchody nebo vybavení používá někdo jiný. „Židé, kteří přežili válku, se po svém návratu často dočkali nepříjemných překvapení. Mnozí z nich našli své domy obsazené Čechy, a i když existovaly výjimky, majetek, který před odchodem svěřili známým nebo sousedům, již zpátky nedostali,“ poznamenal historik Jan Koumar.
„Někteří sousedi nám věci vrátili, někteří tajili, že od nás někdy něco dostali,“ zavzpomínal přeživší Egon Lánský. Další přeživší Táňa Demlová zase popsala, jak obecní policista vybubnoval, aby lidé vraceli věci odnesené z jejich domu. Část obyvatel je přinesla až v noci, aby je neviděli sousedé.
Podle archivních záznamů byli těsně po válce v Československu zařazeni do odsunu také někteří německy mluvící Židé.
V Brně přišla o majetek řada významných podnikatelů
V Brně žila před druhou světovou válkou početná menšina německy mluvících židovských obyvatel. K místním významným podnikatelským rodinám patřili Tugendhatovi, Löw-Beerovi, Placzkovi, Wittalovi či Stiassni, kteří po válce přišli o majetky. Například Gretě a Fritzovi Tugendhatovi nacisté zabavili slavnou vilu Tugendhat. Po válce sice usilovali o navrácení majetku, jenže situaci komplikovala jejich emigrace i to, že se před válkou hlásili k německé národnosti. Vila později zapsaná na seznam UNESCO nakonec zůstala v rukou státu a rodina se do Brna už natrvalo nevrátila.
Dalším výrazným případem je osud německy mluvící židovské podnikatelské rodiny Wittal, která žila v Brně od roku 1900 a vybudovala zde prosperující obchod. Johann a Friederike Wittalovi si v tomto moravském městě v roce 1932 nechali pro sebe a svou dceru Valerii postavit moderní rodinnou vilu. Po okupaci nacisté vilu zabavili a rodinu deportovali do koncentračních táborů. Dům následně využívalo gestapo a také český fašista spolupracující s gestapem.
Z celé rodiny přežila válku pouze dcera Valerie Wittal. Když se po osvobození vrátila do Brna, zjistila, že vilu už zabavil český národní výbor a přidělil ji novému komunistickému vedení města a kraje. V roce 1946 byla konfiskace potvrzena na základě Benešových dekretů.
Puklice u Jihlavy: Zámek oběti Osvětimi byl zabaven jako německý majetek
Podobně výmluvný je případ posledního majitele zámku a velkostatku v Puklicích u Jihlavy Richarda Fischmanna. Fischmann pocházel z místní židovské rodiny, hospodařil na puklickém statku a své děti posílal do českých škol. Jeho syn Vítězslav byl ve školních knihách veden s českou národností, československou státní příslušností a židovským vyznáním.
Za okupace byl majetek Fischmannových arizován. Richard Fischmann byl zatčen, vězněn v Jihlavě a Kounicových kolejích v Brně a poté deportován do Osvětimi, kde jej nacisté 11. února 1942 zavraždili ve věku 62 let. Jeho žena Ella byla deportována do Terezína a později do Osvětimi, dcera Rita zahynula také v Osvětimi. Syn Vítězslav přežil po útěku z Osvětimi a dostal se k československé armádě generála Svobody. Válku přežila také Fischmannova dcera Eliška.
Zámek Puklice v současné podobě. Na motivy spletitého restitučního sporu napsala roku 2006 spisovatelka Radka Denemarková knihu Peníze od Hitlera.
Po válce se ale přeživší děti nedočkaly navrácení rodinného majetku. Velkostatek byl už v květnu 1945 převzat do národní správy a v červenci téhož roku bylo rozhodnuto o jeho konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. Přestože statistický úřad potvrdil, že Richard Fischmann se při sčítání lidu v roce 1930 hlásil k židovské národnosti, obec a místní národní výbor jej začaly líčit jako Němce a germanizátora.
Případ se táhl ještě dlouho po roce 1989. Dcera Richarda Fischmanna Eliška Fábryová se pokusila o restituci. Spor se ovšem vlekl řadu let a dostal se až před Výbor OSN pro lidská práva. Teprve v roce 2012 soud rozhodl, že Richard Fischmann nikdy nepřestal být československým občanem a že konfiskace byla zneužitím dekretu, protože dopadla na oběť nacismu, nikoliv na jeho představitele.
Někteří německy mluvící Židé skončili v odsunu sudetských Němců
Nejtvrdší situace nastala v Sudetech, kde byla němčina nejčastěji používaným jazykem většiny židovských rodin. Po válce se proto někteří přeživší německy mluvící Židé, ale i lidé ze smíšených manželství a jejich potomci, dostali na seznamy určené k odsunu. Až výnos ministerstva vnitra z 10. září 1946 zakázal zařazovat osoby židovského původu do odsunů sudetských Němců.
„Archivní soubor nazvaný „Sudetští němečtí Židé“ v archivu OSN potvrzuje dlouho sdílený předpoklad, že desítky Židů byly zahrnuty do poválečných odsunů Němců z Československa. Většině německy mluvících Židů se podařilo nucené deportaci vyhnout. Mnozí se však přesto zoufale snažili zemi opustit jinými způsoby, protože každodenní život v poválečném Československu pro ně byl ekonomicky a často i citově neudržitelný,“ uvedla historička Kateřina Čapková.
Absurdním byl například osud německy mluvícího židovského obchodníka Franze Bachmanna z Bečova nad Teplou, který od roku 1901 vlastnil elegantní secesní hotel Central s restaurací přímo u místního vlakového nádraží. Za okupace se mu podařilo utajit židovský původ a toto období přežil relativně bez úhony. Jelikož se při posledním sčítání lidu v roce 1930 hlásil k německé národnosti, jeho majetek byl po válce konfiskován a Bachmann skončil s rodinou v odsunu do Německa. Bylo mu 70 let. Jeho někdejší hotel dodnes stojí. Z původně reprezentativní secesní budovy je ale ruina.
Na dobové pohlednici z přelomu 19. a 20. století vidíte vpravo hotel Central v Bečově nad Teplou.
„V roce 1945 byl Bachmann a jeho rodina jakožto Němci odsunuti v rámci poválečného vysídlení Němců z Československa a jejich rodinný majetek, včetně hotelu, byl zkonfiskován. Hned po válce byli v domě ubytováni vojáci Rudé armády. Po jejich odchodu byl hotel znárodněn a byli zde ubytováni horníci z okolních uhelných oblastí,“ uvádí česká Wikipedie.
Ačkoliv československá vláda nakonec umožnila německy mluvícím Židům zůstat v zemi jako antifašistům, velká část z nich už v Československu nechtěla žít. Vadila jim nedůvěra společnosti, komplikace s občanstvím i problémy s navrácením majetku. Za podpory organizace UNRRA, která přeživším holocaustu pomáhala dostat se do americké okupační zóny v Německu, do Palestiny, USA či dalších západních zemí, odešlo po válce z Československa zhruba tři tisíce německy mluvících Židů. V zemi nakonec zůstalo jen několik stovek z nich, většinou šlo o mladší a dvojjazyčně mluvící osoby.
Zdroj:
https://www.jewishhistory.usd.cas.cz/wp-content/uploads/Between_Expulsion_and_Rescue_The_Transpo8.pdf
https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/historicke-vedy/Valkou-utrpeni-ceskoslovenskych-Zidu-neskoncilo-resit-museli-obcanstvi
https://karolinum.cz/data/clanek/6267/HS%202%202018_koumar.pdf
https://www.facebook.com/photo?fbid=10243402859555060&set=a.4831207145929
https://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-1998/rijen-10/jak-se-vraci-arizovany-majetek/
