Článek
Pokud se zajímáte o genealogii, určitě jste v matrikách zemřelých z 19. či začátku 20. století narazili u některých dětí na velmi strohý zápis, který obsahoval jméno, datum narození, označení nalezince a evidenční číslo. A v kolonce rodičů se nalézala lakonická poznámka otec neznámý, matka svobodná či neznámá. Za tímto nenápadným záznamem se ale skrývají tisíce smutných příběhů českých a moravských dětí, které se narodily do světa, který pro ně neměl připravené místo.
Do nalezinců odkládaly děti nejčastěji svobodné služky, nádenice či chudé venkovanky
Na přelomu 19. a 20. století se v českých zemích a v Dolním Rakousku stále rodily tisíce českých a moravských dětí, které jejich matky, nejčastěji svobodné služky, nádenice nebo chudé venkovské ženy, nechtěly, nemohly nebo nesměly vychovávat. Společenské odsouzení, hrozba ztráty práce i existenční nouze je často dohnaly k řešení odevzdat dítě do nalezince.
Nalezince, kam odcházely v anonymitě rodit české a moravské ženy a dívky, byste našli zejména v Praze, Brně nebo ve Vídni. Takový pražský porodní dům a nalezinec u Apolináře patřil už od konce 18. století k největším v rakouské monarchii. Každoročně zde rodily tisíce žen a zhruba 88 procent z nich pracovaly jako služky.
Mnohé ženy doufaly, že jejich dítě alespoň přežije. Paradoxně právě pobyt v porodnici a nalezinci mu často šanci na život spíše snižoval. Úmrtnost kojenců byla v 19. století děsivá. Běžně se pohybovala mezi 25 a 35 procenty a u nemanželských dětí byla ještě vyšší. Přeplněné porodní sály, špatná hygiena, infekce, nedostatek personálu i fakt, že pražská porodnice s nalezincem sloužila jako výukové pracoviště pro mediky, znamenaly pro novorozence obrovské riziko. A ti, kteří přežili první týdny, čekala další zkouška.
Nalezinec v Praze se nacházel vedle kostela svatého Apolináře.
Prážata, brňata a vídňata putovala z nalezince k pěstounům
Děti z pražského nalezince dostaly obecnou přezdívku prážata. Těm z Brna se přezdívalo brňata a těm narozeným ve Vídni vídňata. Všechny přeživší ale měly podobný osud. Byly odváženy nejčastěji na venkov k pěstounům. A to na povozech, desítky kilometrů daleko, v zimě, v chladu a bez odpovídající péče.
Cesta k pěstounům byla sama o sobě pro mnoho novorozenců smrtelná. Slabé, podvyživené děti s minimální imunitou často zemřely ještě dřív, než dorazily do cílové vesnice. Pěstounství organizovali faráři a místní úřady jako „charitativní úkol svěřený monarchií“. Ve skutečnosti šlo o systém, který měl především odlehčit přetíženým nalezincům. Děti byly přidělovány většinou do chudých rodin s vlastními malými dětmi (kde matka často ještě kojila), které za péči dostávaly peníze.
V prvním roce šlo o šest zlatých měsíčně, ve druhém čtyři, od třetího do šestého roku tři zlaté. „Novorozenci zůstávali v nalezinci několik týdnů a potom byly za úplatu (v 1. roce 6 zl., ve 2. 4 zl. a ve 3. až 6. roce péče 3 zlaté měsíčně) dávány do pěstounské péče na venkov (tzv. prážata), nejdéle však na 6 let. Pokud byly pěstouny vráceny do nalezince po dovršení 6 let, pak byly odesílány do domovských obcí, kde často těžce živořily,“ uvádí k nalezinci u Apolináře webové stránky dnešní Fakultní nemocnice Motol.
Pro chudé rodiny byli nalezenci zdrojem příjmu
Pro některé pěstounské rodiny byl nalezenec vítaným přivýdělkem. Na Horácku či v chudších okresech Čech mívala podle dobových svědectví každá vesnice několik „cizích“ dětí. „Před časem jsem narazil na poměrně vysoký počet takových umístěných nalezenců z Vídně na počátku 20. století v Lubné na Litomyšlsku. Ve zdejších matrikách se nalézají zápisy o různých úmrtí těchto nalezenců, dohledat je lze i ve sčítacích operátech. Nejednalo se v této obci o ojedinělý případ a to mne právě zaujalo. Tak jako řada jiných obcí v kraji, i Lubná byla v té době přelidněna. Půda podhorského charakteru dávala jen chudou obživu místním,“ uvedl ve facebookové genealogické skupině pan Radek.
Předpisy sice stanovovaly, že v jedné rodině nemají být více než dvě cizí děti, ale realita byla jiná. Kontrola byla slabá a důležitější než kvalita péče bylo rychlé umístění dítěte pryč z ústavu. Tento systém navíc vytvářel nebezpečnou motivaci: nejvyšší příspěvky byly za nejmenší děti. Pokud dítě zemřelo, bylo možné přijmout další a s ním i nový přísun peněz. V Rakousku se pro tuto praxi dokonce vžil výraz Engelmacherei („dělání andílků“).
„Dítě z nalezince bývá zpravidla nejbídnějším stvořením. Takové děti, na výchovu dané, berou ponejvíce v rodinách chudých, jak ve městech, tak na venkově, by skrovnou mzdou, za výchovu tuto poskytnutou, aspoň částečně kryly výlohy v domácnosti. Nalezenci říkají buď „vídně“ nebo „brně“, podle toho, kde se narodilo. S dychtivostí čeká chudá žena, až přiblíží se opět den, kdy dostane se jí náhrady – nepatrných 6 zl. Vlastní její synek potřebuje šaty, ba již blíží se čas, kdy zaplatiti musí za byt – na více a více těch výloh nestačí těch několik zlatých. A ubohý nalezenec? Leží na chudičké kolíbce a pláče hladem!“ píše Josef Dufek v publikaci Naše Horácko jindy a nyní, která vyšla roku 1893 ve Velkém Meziříčí. Autor dále dodává, že 65 procent těchto sirotků na Horácku v důsledku špatné péče umírá a že „s těmito dětmi děje se pravý obchod na výdělek“. Čestná pěstounská výchova nalezenců pak podle něj patří spíše k výjimkám.
Svobodná matka svěřuje své dítě do rukou vídeňského nalezince. Tuto scénu koncem 19. století zachytil vídeňský malíř s českým příjmením Gustav Zafaurek.
Tvrdá práce místo dětství. Pokud tedy přežily
Děti z nalezinců, které přežily první roky svého života, často nečekalo nic, co bychom dnes mohli nazývat dětstvím. Nalezenci byli u pěstounské rodiny od útlého věku zapojováni do práce v domácnosti a v hospodářství. Hlídali dobytek, pomáhali na poli, starali se o mladší děti a sloužili tedy jako levná pracovní síla. Některá prážata, brňata či vídňata bohužel u pěstounů zakusila nejen tvrdou práci, ale i sexuální násilí.
Byli to „ti cizí“, kteří zažívali těžkou dřinu bez nároku na cokoliv a měli nejnižší postavení v rodině. A když finanční podpora pěstounů skončila, stávali se spíš břemenem než členem rodiny. Po dovršení šesti let věku šli chlapci do učení a děvčata do služby. Mnohdy však byli posíláni do domovských obcí, kde končili v obecních pastouškách, u cizích rodin nebo doslova „chodili po číslech“, kde pracovali každý den u jiného hospodáře. Někteří žebrali, jiní utíkali. Mnozí se nikdy nedokázali začlenit do běžné společnosti.
Samozřejmě neplatí, že by se všechna prážata, brňata a vídeňata měla v pěstounských rodinách špatně. „Na Vysočině a na Moravě si lidi často brali do péče nemanželské děti českých služek z Vídně. Dostávali za to nějaké výchovné. Byla jiná doba a ty rodiny se k nim nechovaly špatně, tenkrát nerozmazlovali ani vlastní děti a ty peníze jim pomáhaly. Babička narozená 1897 to zažila jako funkční model, děti z Vídně mělo poměrně mnoho rodin v okolí,“ uvedla ve genealogické facebookové skupině paní Věra.
Nedbalé pěstounské rodiny si pro peníze braly další a další děti
I když pěstounská péče v některých regionech snížila úmrtnost oproti pobytu v nalezinci, mnoho dětí se stále nedožilo ani prvního roku. Špatná hygiena, nevhodná výživa, absence mateřského mléka a nemožnost lékařské péče znamenaly časté úmrtí na průjmová onemocnění, zápaly plic nebo infekce. Navíc rodina, kam tyto děti přišly, byla chudá a neoplývala penězi na lékaře.
Tento systém byl bohužel nastaven špatně. Jelikož pěstouni dostávali nejvyšší finanční příspěvky za nejmladší děti, měli silnou motivaci přijímat další novorozence. A to často bez odpovídající péče. A paradoxně většina chudých pěstounů příjímala nalezence právě proto, aby měla peníze pro své vlastní děti.
„Já jsem kvůli tomu ani ještě nedokončila mamky rodokmen, protože jsem v rodině jejího otce narazila na věčný přijímání mrňousů z Vídně a vždy i v mrňavým věku zemřeli, a když jsem narazila na čtvrté osvojený a zase úmrtí, tak jsem to vzdala a zatím nemám tuto větev vyřešenou a zatím sbírám odvahu pokračovat,“ napsala paní Jana.
Sankcí pro zvlášť nedbalé pěstounské rodiny nebo tam, kde pod jejich péčí zemřelo mnoho dětí bylo obvykle odebrání dítěte. V některých případech byly z pěstounské péče dočasně vyloučeny celé okresy, pokud se tam hromadily případy špatné péče. Týkalo se to také jižních Čech. Například v letech 1873–1874 to byla obec Kojákovice v jihočeském okrese Třeboň nebo v letech 1877–1878 obec Jílovice opět v okrese Třeboň.
„Je to smutné a děsivé zároveň. Když v jedné domácnosti na jihu Čech během krátké doby třeba dvou až tří let zemřelo po sobě až deset novorozenců přivezených z Vídně. Něco to o tehdejší praxi jasně vypovídá. Právě podobné případy nakonec vedly k tomu, že byly celé obce administrativně vylučovány z možnosti pěstounské péče,“ potvrdil v genealogické skupině pan Matyáš.
Ve Vídni fungoval na dnešní Alser Straße 23 obrovský Gebär- und Findelhaus, kterým prošly stovky tisíc dětí z celé rakouské monarchie. Také z tohoto nalezince, jehož budova byla zbořena roku 1910, byly děti posílány k pěstounům na venkov výměnou za finanční příspěvek. I u těchto pěstounských rodin panovala vysoká úmrtnost nalezenců, slabý dohled a silná ekonomická motivace přijímat stále nové kojence. Děti českých a moravských služek, které rodily ve Vídni, pak často končily zpět na Moravě, Vysočině nebo jižních Čechách.
Na konci 19. století se ozývaly první systematické hlasy kritiky. České obrozenecké ženy jako Marie Červinková-Riegrová či Kamila Hrušková upozorňovaly na bídu nalezenců a žádaly lepší podmínky, vyšší příspěvky pro pěstounky i důslednější kontrolu péče.
Postupně vznikaly útulky, sirotčince a ochranné spolky. Po roce 1900 už bylo v českých zemích přes sto zařízení pro opuštěné děti. Systém se pomalu měnil, ovšem k některým dětem se stále choval nelítostně. „Já jsem našla spoustu nalezenců v matrikách kolem Svojanova. Ty děti přicházely již kolem roku 1900-1905 (dál jsem nezvládla ještě hledat). A mnohé velice brzy umíraly. Některé neměly dle údajů ani měsíc. V některých domech bylo, spíš tedy zemřelo, třeba 10 dětí z nalezince z Vídně,“ poznamenala paní Iva.
Dnes už se slova jako práže, brně nebo vídně nepoužívají. Zůstaly po nich jen záznamy v matrikách. A pro mnohé české rodiny jsou to „kostlivci ve skříni“, o kterých se raději nemluvilo a stále nemluví.
Zaznamenali jste práže, brně či vídně v historii své rodiny? Podělte se o tom s námi v komentářích.
Zdroj:
https://www.fnmotol.cz/o-nas/historie-a-soucasnost/nalezinec-u-apolinare/
Vanda Bayerová: Nelegitimní děti v českých zemích v 18. a 19. století, diplomová práce (https://share.google/bf8JPpcJhSu0anhN7)
Josef Dufek: Naše Horácko jindy a nyní, 1893 (https://ndk.cz/view/uuid:b2b50cb0-bd08-11dc-86c5-000d606f5dc6?page=uuid:8cc9e247-bba4-4514-a844-35fb09cfcb02)
https://www.facebook.com/groups/410901775925356/
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-nalezinec-pomahal-neprovdanym-zenam-350520
https://de.wikipedia.org/wiki/Wiener_Gebär-_und_Findelhaus
https://magazin.wienmuseum.at/das-wiener-findelhaus-zwischen-anspruch-und-realitaet
