Článek
Červený slabikář vznikl podle vzoru sovětského bukvaru
Od začátku 50. let 20. století měli v Československu tvorbu českých slabikářů na starost pracovníci Výzkumného pedagogického ústavu v Praze pod vedením Jarmily Hřebejkové. Ti museli nový slabikář, který byl vždy jeden a stát na něj měl monopol, vytvářet podle vzoru sovětského akademického bukvaru. Slabikář pro prvňáčky následně vydávalo Státní pedagogické nakladatelství.
A právě v roce 1954 se zrodila první verze ikonického červeného slabikáře, který byl učebnicí nejen pro čtení, ale také pro psaní. Pokud jste jej měli, určitě si vzpomenete, že na většině svých stránek obsahoval jak písmo tiskové, tak psací, a tak jste se zároveň podle tohoto slabikáře učili v první třídě číst i psát.
„Po roce 1948 byly až do 70. let 20. století české slabikáře vytvářeny pod vlivem učebnic elementárního čtení a psaní – bukvarů – ze Sovětského svazu,“ potvrzuje na svých webových stránkách české Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.
Červený slabikář, vydání z roku 1972
Ikonický červený slabikář měl dvě verze
Červený slabikář měl celkem dvě verze, které Státní pedagogické nakladatelství vydávalo v letech 1954 až 1975. Letos tedy slaví kulaté výročí, protože naposledy vyšel přesně před 50 lety.
Tuto učebnici čtení a psaní sestavil autorský kolektiv ve složení Jarmila Hřebejková, Irena Fabiánová, Anna Šimanová a Květoslav František Sedláček. Psací písmo bylo dílem Karla Gudla. Autorem nádherných ilustrací pak byl malíř a grafik Václav Junek, jehož tvorbu tehdejší děti znaly také z dětských a dobrodružných knížek. S jeho ilustracemi se seznámily třeba v Robinsonech z Kronborgu od Františka Běhounka, Hochy od Bobří řeky od Jaroslava Foglara nebo v českém překladu Mořského vlka od Jacka Londona. Václav Junek byl rovněž spolukreslířem Rychlých šípů.
Dvě verze červeného slabikáře, před kterým prvňáčci nejprve dostávali do rukou Živou abecedu, se od sebe poněkud liší. První verze (vycházela v letech 1954 až 1959) a druhá verze (vycházela v letech 1960 až 1975) mají přitom stejné všechny autory. Nejvýraznější rozdíl je však v podobě jejich desek.
První verze slabikáře má červené desky bez obrázků a na své přední straně pouze jeden velký obrázek žáků se skládací abecedou. Druhá verze má přední i zadní červené desky zaplněné obrázky dětí při nejrůznějších hrách a jiných aktivitách. Tyto verze se od sebe liší i předsádkou a následnou úpravou některých částí textu a použití několika jiných obrázků.
Červený slabikář, vydání z roku 1972
Děti z červeného slabikáře četly ještě ve školním roce 1975/1976
Z červeného slabikáře se děti učily naposledy číst ve školním roce 1975/1976. V následujícím školním roce již prvňáčci dostali nový bílý slabikář s ilustracemi Oty Janečka. A to i z toho důvodu, že československé školství právě od školního roku 1976/77 přecházelo na novou koncepci, ke které patřilo například zavádění množin v matematice, postupné rušení devátých ročníků nebo prodloužení povinné školní docházky na 10 let (8 let základního vzdělání + 2 roky středoškolského vzdělání).
„Do školy jsem nastoupila v roce 1957. To byl můj slabikář. Dlouho jsem si ho schovávala,“ zavzpomínala na červený slabikář ve facebookové skupině Retro Československo paní Hana. „Také jsem ho měla a naučili jsme se úplně stejně číst a psát jako dnešní prvňáčci,“ přidala se paní Věra. Pamětníci v diskuzích rovněž vyzdvihují krásné ilustrace, které dokázaly pohladit dětskou duši a které se nikdy neokoukaly. „Milovala jsem ho. Ty obrázky byly prostě kouzelné,“ napsala paní Pavlína.
Výtvarník červeného slabikáře zazářil i ve Slavnostech sněženek
Taková perlička na závěr. Malíř, grafik, litograf, ale i herec a spisovatel Václav Junek (1913–1976), který ilustroval právě červený slabikář, se velmi dobře znal se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. V závěru svého života totiž pobýval v chatové osadě Kersko, kde měl chalupu a kde se tedy oba tito muži seznámili a setkávali se spolu.
Slavný spisovatel následně Václava Junka zvěčnil jako jednu z postav ve své novele Slavnosti sněženek. Ve filmovém zpracování pak akademického malíře Junka, který „neslepuje andělíčkům prdýlky“, ztvárnil hudebník Ferdinand Havlík.
Pokud neznáte, kultovní hláška z filmu Slavnosti sněženek režiséra Jiřího Menzela zní následovně:
„Pane Junek, mistře. Moje děti, jak se na posteli kočkovaly, srazily tuhle plastiku a přerazily andělíčkovi prdýlku. Nespravil byste to?“
„Paní, já jsem akademickej malíř, já žádný prdýlky nespravuju. Já jsem udělal slabikář pro děti a ty se podle něj učej už deset let!“
Anketa
Zdroj:
https://npmk.gov.cz/sites/default/files/soubory/2020/nase-slabikare_text-pro-pruvodce.pdf
https://msmt.gov.cz/historie-a-soucasnost-nasich-slabikaru
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/slabikare-historie-knihtisk-veda_2209012002_jca
https://disk.cpilot.cz/muzeum-komenskeho/2025/07/Zpravodaj%20Muzea%20Komenského%20v%20Přerově%20na%20červenec%20až%20září%202025%40AZfo4WpMLQ_fFw0Fmj0F.pdf
