Rodina utekla roku 1983 horkovzdušným balonem přes železnou oponu. Letěli od Znojma do Falkensteinu

Byla středa 7. září 1983. Rakušan Matthias Pesau pracoval dlouho do noci na rekonstrukci domu svých rodičů ve vinařské obci Falkenstein v Dolním Rakousku, která se nacházela necelých 10 kilometrů od železné opony. Těsně před půlnocí zaslechl zvláštní syčení. A když vyšel ven, uviděl nad domem horkovzdušný balon, který pozvolna klesal k zemi. Nedaleko se však nacházely stožáry vysokého napětí, o kterých posádka balonu zřejmě nevěděla.

„Rozběhl jsem se po silnici a hlasitým křikem jsem je upozorňoval na nebezpečí. Museli mi rozumět, protože balon znovu přitopili a šťastně se přes to vedení dostali,“ popsal později Matthias Pesau rakouské televizi ORF.

Když se dostal blíž, uviděl ženu, muže a dvě dospívající děti, kteří v koši horkovzdušného balonu zrovna dosedli na rakouskou půdu. „Jejich první otázka samozřejmě byla: Kde jsme přistáli? Když uslyšeli, že stojí v Rakousku, radost byla obrovská. Se slzami v očích se objímali a byli šťastní, že útěk balonem vyšel,“ dodal Matthias Pesau.

Právě tak se v noci 7. září 1983 dostal přes železnou oponu československý závodní cyklista Robert Hutyra se svou manželkou Janou, 14letou dcerou a 11letým synem. Za sebou měli přibližně hodinový let horkovzdušným balonem z okolí Božic u Znojma. Útěk na Západ si pečlivě naplánovali a připravovali se na něj několik let.

Cyklista Robert Hutyra byl pětinásobným mistrem Slovenska a dvojnásobným mistrem Československa. Jako úspěšný sportovec se v dresu Dukly Brno během 60. let 20. století několikrát podíval na Západ. Československo reprezentoval třeba ve Francii, Mexiku, Kanadě nebo Řecku. Z politických důvodů však již na přelomu 70. a 80. let nemohl vycestovat na zahraniční závody, režim mu kvůli „laxnímu politickému postoji“ odmítl přidělit větší byt, dcera Jana se neměla dostat na gymnázium a nakonec mu byl vedle výhrůžek od StB zabaven cestovní pas. Robert Hutyra v důsledku těchto událostí dospěl spolu s manželkou k rozhodnutí, že i s dětmi utečou z Československa.

K překonání železné opony si tento úspěšný závodní cyklista vybral velmi neobvyklý způsob. Rozhodl se totiž, že s rodinou přeletí z Československa do Rakouska podomácky vyrobeným horkovzdušným balonem. K této akci jej přeměl úspěšný společný útěk osmi členů východoněmeckých rodin Wetzelových a Strelczykových, kteří se v roce 1979 dostali z NDR do SRN právě horkovzdušným balonem. Robert Hutyra však věděl, že bez potřebných znalostí nemá šanci uspět.

V podmínkách komunistického Československa byla odborná literatura nedostupná, přesto se mu podařilo získat určité technické informace. Dlouhé hodiny trávil studiem konstrukce horkovzdušných balonů a meteorologie v univerzitní knihovně v Bratislavě. Vstřebat více informací o balonovém létání Robertu Hutyrovi pomohla také náhoda. V roce 1980 totiž na cestě z Prahy do Bratislavy přibral stopaře z východního Německa, který mu pověděl spoustu podrobností právě o balonovém útěku rodin Wetzelových a Strelczykových.

Už v roce 1981 sestrojil Robert Hutyra s manželkou první balon, který ale při tajném testování na východním Slovensku neobstál. Ukázalo se, že látka, z níž ušili plášť balonu, propouští vzduch a trhá se ve švech. Hutyra proto stroj spálil a začal znovu.

Přípravy druhé verze horkovzdušného balonu trvaly zhruba dva roky a probíhaly v režimu nejpřísnějšího utajení. Například látku na plášť Robert Hutyra nepořizoval najednou, ale nakupoval ji postupně přes známé a přátele, aby nevzbudil podezření tehdejší Státní bezpečnosti. Každý nákup měl jiné „krytí“. V jednom moravském obchodě Hutyra tvrdil, že bude šít plachty na windsurfing pro nový bratislavský vodácký oddíl.

Balonový plášť nevznikal z pláštěnek, jak se zjednodušeně uvádí, ale ze speciální nepromokavé syntetické tkaniny používané pro výrobu plášťů do deště. Jednotlivé díly Hutyrova manželka Jana sešívala dohromady, zpevňovala a přizpůsobovala tak, aby dokázaly udržet horký vzduch. Koš horkovzdušného balonu chránil plech, aby posádku nespálil plamen hořáku. Nechyběla ocelová konstrukce koše, lana, čtyři propanbutanové lahve ani ventilátor napojený na motor auta, kterým se balon před startem nafukoval.

„Varianty možného neúspěchu vůbec nepřipadaly do úvahy. Mou povahu ovlivnil sport. Vše, co chci udělat a dokázat, může mít jen jedno řešení. A úvahy na téma: ‚Co když se to nepodaří?‘ jsem si vůbec nepřipouštěl. Takže balon byl vyrobený kvalitněji než profesionální, mé teoretické znalosti o meteorologii, větrech, výškových, přízemních, to bylo skoro roční studium v univerzitní knihovně. Bez stoprocentního přesvědčení bych rodinu do balonu neposadil,“ uvedl později Robert Hutyra.

V den přeletu přes železnou oponu 7. září 1983 Hutyrovi odjeli na odlehlé místo poblíž Božic u Znojma, kde již měli v úkrytu přichystaný horkovzdušný balon. S sebou měli dvě tašky a zvenčí ocelové konstrukce balonového koše přivázané Hutyrovo závodní kolo značky Favorit. O tom, že utečou na Západ tito rodiče řekli svým dětem pouhé dva dny před odletem. Jejich 14letá dcera a 11letý syn byli nadšení a tuto cestu brali jako velké dobrodružství.

„Pro děti byl ten nezapomenutelný let balonem největším dobrodružstvím. Pro mou ženu, která balon šila, to byla zkouška nervů, jestli bude všechno opravdu fungovat,“ zavzpomínal Robert Hutyra.

Před startem všechno ještě jednou překontrolovali. Následovala montáž koše a nafukování balonu. Když se po několika minutách napjala kotevní lana, nastal okamžik, ze kterého už nevedla cesta zpátky. Čtyřčlenná rodina se vtěsnala do ocelového koše o rozměrech přibližně jeden krát jeden metr.

Když Hutyrovi kolem půl jedenácté večer vzlétli od Božic u Znojma, nacházeli se zhruba 10 kilometrů od státní hranice. Tento let měl rodině pomoci překonat nástrahy železné opony. Ještě než si jich všimli pohraničníci, spatřil letící horkovzdušný balon náhodný chodec ze Znojemska. „Dodatečně bylo zjištěno, že let balonu krátce předtím zpozoroval občan Toman z Dyjákovic, který poznatek nehlásil,“ zapsal do hlášení pohraničního útvaru Znojmo příslušný důstojník Bartůšek.

Hlídka pohraničníků tehdy „vzdušný cíl“ poprvé zaznamenala za Dyjákovicemi v čase 22:39 a řádně o něm informovala nadřízené. Pohraničníci jej pak zahlédli znovu přímo na hranici v Hevlíně v čase 22:50. Podle vzpomínek Hutyrových na ně pohraničníci nestříleli ostrými náboji a vypouštěli mimo balon výstražné světelné rakety.

Když Hutyrovi letěli ještě nad Československem, byla pod nimi úplná tma. Že se dostali na rakouskou stranu, jim došlo tehdy, když uviděli osvětlené vesnice. Při klesání v rakouské vinařské obci Falkenstein poznali, že jsou v Rakousku, také podle dřevěných sloupků na vinicích. Na moravské straně totiž byly sloupky betonové.

Po úspěšném překonání železné opony odešli Hutyrovi z Rakouska do Spojených států, kde se usadili v Coloradu. Jejich vlastnoručně vyrobený horkovzdušný balon přenechali Muzeu berlínské zdi. Po roce 2000 se z USA Robert a Jana Hutyrovi vrátili zpátky do České republiky (a to do Luhačovic) a Matthiasovi Pesauovi z Falkensteinu poslali děkovný dopis. První dopis našel Matthias Pesau před svým prahem v roce 2018, další dokonce v roce 2023. K plánovanému společnému znovusetkání však již nedošlo. Robert Hutyra zemřel roku 2021 ve věku 76 let.

Na závěr stojí připomenout, že rodina Hutyrova měla štěstí i v tom, že se rozhodla překonat železnou oponu v roce 1983, a ne o třicet let dříve. Rakouská vinařská obec Falkenstein ležící v okrese Mistelbach v Dolním Rakousku totiž byla stejně jako celý východ Rakouska do roku 1955 součástí sovětské okupační zóny. Čechoslováky, kterým se před rokem 1955 podařilo utéct přes hranice do této části Rakouska a kteří byli odhaleni, vracela sovětská správa zpátky do komunistického Československa.

Zdroj:

https://www.washingtonpost.com/archive/national/1983/09/09/czech-family-flees-in-balloon/3682e3dc-327d-4394-b045-418691b24822/

https://noe.orf.at/stories/3227969/

https://cestykesvobode.sdruzenipamet.cz/index.php/cs/pribehy/9-balonem-ke-svobode

https://www.lvz.de/mitteldeutschland/wie-zwei-familien-mit-dem-ballon-in-den-westen-flohen-XD7P3GMSXXQPNJND5MPARG4FUM.html

https://sk.wikipedia.org/wiki/R%C3%B3bert_Hutyra