Sophiina volba dvou dětí v Osvětimi. Věrce a Tiborovi z Československa nepomohl ani útěk do Norska

Narodili se v Bratislavě v tehdejším Československu. Věra byla ročník 1932 a Tibor 1929. Po vypuknutí druhé světové války se tyto děti dostaly do Norska na podzim roku 1939 díky norské humanitární organizaci Nansenhjelpen (Nansenova pomoc), která se snažila evakuovat židovské děti z nacisty okupované střední Evropy.

Organizace Nansenhjelpen, kterou spolu se svými přáteli v roce 1936 založil syn slavného norského polárníka, architekt Odd Nansen, podávala pomocnou ruku občanům evropských zemí ohrožených nacismem a nabízela jim možnost získat dočasné povolení k pobytu v Norsku. Obecně se uvádí, že po anšlusu Rakouska 13. března 1938 a po vzniku Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 se této organizaci podařilo zajistit povolení k přestěhování do Norska pro 200 dospělých převážně rakouských a posléze československých židovských uprchlíků a 60 dětí.

Nejdetailněji je zdokumentována právě cesta 37 českých a slovenských židovských dětí, které dorazily do norského Osla 26. listopadu 1939. Tyto děti, které Nansenova nadace vybrala, pocházely převážně z dobře situovaných rodin z celého Československa a jejich rodiče se díky obchodním nebo soukromým kontaktům dozvěděli právě o aktivitách Odda Nansena. Existovaly ale výjimky. Například táta Věry a Tibora, Leo Taglicht pracoval jako automechanik v Bratislavě, ovšem jejich maminka Julie Taglichtová (roz. Wagnerová) pocházela z dobře situované židovské rodiny.

Poté, co pro ně organizace zajistila výjezdní víza, děti vycestovaly vlakem z Bratislavy či Prahy přes Berlín (kde přespaly v synagoze) a Švédsko do norského Osla. Tuto skupinu dětí z Československa směr Norsko doprovázela spolupracovnice Nansenovy pomoci Sigrid Helliesen Lundová (1892–1987), která ve svých poválečných memoárech popisovala, jak byly tyto děti ponižovány, když musely pěšky přejít z jednoho berlínského nádraží na druhé, aby přesedly na vlak k Baltu. Obyvatelé Berlína jim nadávali, plivali na ně, vyhrožovali jim a házeli po nich kameny.

„Na cestě z domu židovské obce na nádraží v říšském hlavním městě jsme dostali pokyn, abychom lidi na ulici neprovokovali tím, že se na ně budeme dívat. Místo toho jsme měli pohled obrátit buď dolů na chodník, nebo k fasádám domů, aby Berlíňané nemuseli vidět naše židovské obličeje. To bylo naše rozloučení se střední Evropou před více než 50 lety,“ vypověděl Berhold Grünfeld. Tento chlapec pocházel z Bratislavy. Díky záchranné akci Nansenovy pomoci přežil válku a později se stal uznávaným norským psychiatrem.

Do skupiny evakuovaných dětí patřil také Edgar Brichta z Bratislavy, který většinu války paradoxně úspěšně přečkal v pěstounské rodině norského nacistického činitele. Později se stal dětským lékařem v USA. Nansenova nadace díky tomuto transportu zachránila rovněž Thomase Mautnera z Prahy, který v 50. letech emigroval do Austrálie, kde posléze působil jako vysokoškolský pedagog.

Po příjezdu do Norska byla tehdy sedmiletá Věrka Taglichtová umístěna v dětském židovském domově v Oslu, a to spolu s dalšími československými dětmi. Desetiletý Tibor zase našel azyl u židovské rodiny v Trondheimu. Poté, co bylo 9. dubna 1940 Norsko přepadeno nacistickým Německem, se oba sourozenci dostali do rodiny evangelického pastora Aksela Kragseta, kde až do počátku roku 1943 žili v odlehlé osadě Nesjestranda jižně od obce Molde na západním pobřeží Norska.

Českých a slovenských židovských dětí, mladistvých i dospělých, kteří se do Norska dostali přes Nansenovu nadaci, se ale v osadě Nesjestranda před nacisty ukrývalo mnohem víc. A to například obchodník Robert Weinstein z Opavy, lékař Leo Eitinger z Lomnice, architekt Otto Eisler z Bystřice nad Pernštejnem (po válce se stal prvním ředitelem brněnské zoo) a jeho bratr Hugo s manželkou nebo Hans Lustig z Opavy a jeho sestra Nora Lustigová z Brna. A právě Leo Eitinger spolu s Norou Lustigovou po té, co v březnu 1939 emigrovali do Norska, postupně zařizovali přes Československou ligu pro lidská práva ve spolupráci s Nansenovu pomocí odcestování 37 židovských dětí z okupovaného Československa.

Po okupaci Norska nacistickým Německem 9. dubna 1940 se situace židovských uprchlíků rychle zhoršovala a i vzdálené norské pobřeží pro ně začalo být velmi nebezpečné. Spousta rodičů dětí dosud žijících v Protektorátu Čechy a Morava si tuto situaci uvědomovala, a proto se rozhodla stáhnout své potomky zpátky z Norska. Což ale byla osudová chyba.

Zpátky do Protektorátu Čechy a Morava se celkem ve dvou transportech z Norska vrátilo dohromady 20 dětí. Bohužel žádné z nich následně nepřežilo válku, nacisté je zavraždili spolu s jejich rodinami v plynových komorách. Jedním z těchto dětí, kterému byl osudný návrat z Norska, byl 10letý chlapec Felix Pisk z Brna.

Věra a Tibor Taglichtovi setrvávali do počátku roku 1943 v rodině evangelického pastora Aksela Kragseta v Nesjestrandě, kde chodili také do školy a měli zde kamarády. „Nechte vánoční stromek stát, dokud se nevrátíme,“ bylo poslední přání Tibora a Věrky, když se jednoho chladného lednového odpoledne roku 1943 smutně rozloučili se svými pěstounskými rodiči.

Počátkem roku 1943 totiž Nansenova nadace rozhodla, že tyto děti ve spolupráci s průvodkyní Mary Hedvig Eriksenovou přesunou vlakem na východ Norska, odkud je tajně převedou přes hranice do neutrálního Švédska, kde by Věra a Tibor měli zůstat v bezpečí.

Bohužel útěk se nevydařil podle plánu, protože útěková síť již byla prošpikována norskými udavači, kteří předali zprávu o plánovaném útěku židovských dětí nacistům. Poté, co Mary a děti vystoupily z vlaku ve stanici Lillestrøm na východě Norska, vydaly se pěšky ke švédským hranicím. První přechod se jim však nevydařil (zřejmě šlo o léčku) a tak se musely ubytovat v Lillestrømu, kde je následující ráno na udání zadrželo německé gestapo. Všichni skončili v internačním táboře.

„V Norsku jsem ve své blízkosti strávili něco přes dva roky. V té době jsem jako osmiletý či devítiletý poznal sourozence Taglichtovi tak, jak se děti navzájem poznávají. Žádný hlubší vhled do toho, co si mysleli a cítili, kromě toho, že jsem pochopil, že se ti dva měli velmi rádi, cítili se k sobě připoutáni tak, jak to bratr a sestra mohou cítit v tom nejlepším slova smyslu. Tibor byl ten starší, ten, který chránil svou mladší sestru, když na tom záleželo. Bylo na něm něco rytířsky statečného a veselého. To jí jistě mnohokrát pomohlo. Protože jako děti cizí národnosti a víry měly své problémy a těžkosti, s nimiž se musely potýkat,“ zavzpomínal na Tibora a Věru Berthold Grünfeld (1932–2007) původem z Bratislavy zachráněný právě Nansenovou nadací.

24. února 1943 byli Věra a Tibor Taglichtovi zařazeni do transportu norských Židů a 3. března 1943 přijeli do Osvětimi. Věře bylo v této době pouhých 10 let a jejímu staršímu bratrovi Tiborovi o 3 roky více. Po příjezdu do Osvětimi proběhla selekce na železniční rampě. Věrku nacisté okamžitě poslali do plynové komory a Tibor dostal na výběr – a to buď zůstat se sestrou, nebo se registrovat do pracovního lágru. Statečný chlapec se ale rozhodl, že svou mladší sestru neopustí, chytil ji za ruku a společně nastoupili na nákladní auto, které je odvezlo k plynové komoře. Věra a Tibor Taglichtovi byli nacisty zavražděni ještě téhož dne. Svědectví o posledních hodinách těchto dětí vypověděl po válce lékař Leo Eitinger (původem z moravské Lomnice; v tomto článku o něm píši již výše), který s Věrkou a Tiborem do Osvětimi přijel stejným transportem z Norska. Tyto děti se za ním ještě přišly naposledy rozloučit.

13letý Tibor navíc tímto činem splnil slib, který dal v roce 1939 před odjezdem do Norska svém mamince Julii Taglichtové. A to, že bude vždy dávat na svou mladší sestru Věrku pozor a nikdy nepustí její ruku.

Pěstounská rodina Kragsetova z Nesjestrandy, kde se děti za války ukrývaly, přepodkládala, že se Věrka s Tiborem v roce 1943 úspěšně dostali do Švédska a zachránili se. Velmi se těšili na to, že se po konci války znovu shledají. A to větší šok je ale potkal, když zjistili, že Věra a Tibor byli zavražděni v Osvětimi.

„Tibor byl můj nejlepší přítel, a myslím, že jsem vlastně nikdy úplně nepochopil, co se stalo, když najednou zmizel – nechtěl jsem tomu věřit. Později jsem navštívil Osvětim, abych na vlastní oči viděl místo, kde byl můj kamarád zavražděn,“ uvedl po letech syn pastora Aksela Kragseta, Alf Richard Kragset.

Tato rodina na své chráněnce nikdy nezapomněla a smutek nad jejich ztrátou je provázel celý život. V roce 2020 vydal mimo jiné Sverre Kragset, tedy další syn evangelického pastora Aksela Kragseta z Nesjestrandy, knihu Válka a všední den. Židovské děti Tibor a Věra – a jejich osud, ve které vzpomínal na své ztracené československé kamarády.

Na Věrku a Tibora nezapomíná ani samotná norská osada Nesjestranda. U základní školy Vågsetra, kterou tyto děti navštěvovaly, se nacházejí stolpersteiny nesoucí jejich jména. Po Věrce a Tiborovi jsou také pojmenovány dvě novostavby této školy. Ovšem v Bratislavě na ulici Kozia č. p. 23, kde před odjezdem do Norska se svými rodiči a prarodiči bydleli, jejich kámen zmizelých chybí.

Zdroj:

http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2020/1/pamatnik-v-nasich-srdcich/

https://www.jodiskefotspor.no/artikel/tibor-og-vera-taglicht

https://social.shorthand.com/smharnes/3gXtlzyp9j/tibor-og-veras-siste-reise

https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-osobnosti&load=38828

https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-osobnosti&load=13174

https://en.wikipedia.org/wiki/Nansenhjelpen

https://cs.wikipedia.org/wiki/Leo_Eitinger

https://snl.no/Nansenhjelpen

https://www.gedenkstaette-stille-helden.de/en/silent-heroes/biographies/biographie/detail-20#Inline-3