Článek
Bylo 13. srpna 1967 krátce před šestou hodinou večerní, když na hraniční přechod České Velenice – Gmünd přijela stará škodovka s osmičlennou rodinou Šindarových. Z Československa to měli na rakouskou stranu pouhých pár desítek metrů. Otec Karel Šindar nejprve zaměstnal pohraničníky, na domluvený pokyn „Teď!“ se následně rodina rozběhla ke státní hranici s Rakouskem.
Dvanáctiletý Ctibor Šindar zůstal stát na místě. Jak později vypověděl, v šoku zamrzl, když viděl, jak příslušníci československé Pohraniční stráže po jeho rodině střílejí ze samopalů. Manželům Šindarovým se čtyřmi dětmi a jednou vnučkou se podařilo utéct na rakouskou stranu, kde byli ale zraněni palbou. Později skončili v nemocnici v Gmündu. Naopak Ctibor, který zůstal na československé straně, byl zadržen, vyslýchán a poslán do dětského domova. Z tohoto incidentu se stal diplomatický spor mezi Rakouskem a Československem.
Rodiče Olga a Karel Šindarovi se svými pěti dětmi na archivním snímku z roku 1958 pořízeném ještě ve Venezuele. V horní řadě zleva jsou jejich dcery Darina a Olga a syn Karel. Ve spodní řadě zleva stojí jejich syn Petr a otec má na klíně svého nejmladšího syna Ctibora.
Otci na pasovém úřadě bouchly saze
Rodina Šindarových už jednou z Československa emigrovala. Karel Šindar, který pocházel z Uherského Brodu, přešel s manželkou Olgou a třemi dětmi roku 1949 přes hranici do Rakouska. Šindarovi žili ve Venezuele, krátce ve Švýcarsku a Rakousku. Právě ve Venezuele se jim v roce 1955 narodil syn Ctibor, kterého roku 1967 československý režim odloučil od rodičů a zadržoval v dětském domově.
V roce 1961 se Šindarovi rozhodli vrátit do Československa, oficiálně kvůli návštěvě Karlovy matky v Uherském Brodě. Hned po příjezdu ale coby emigranti na několik týdnů skončili v ruzyňském vězení. Nakonec ale byli propuštěni na svobodu, neboť se na ně vztahovala amnestie z roku 1960.
Šindarovi se usadili v Třeskonicích na Lounsku, nějaký čas bydleli na Jáchymovsku. Karel pracoval jako tesař, Olga našla uplatnění v JZD. Navenek žili relativně poklidným životem. „Žilo se nám docela dobře, ale jednou jsem přišel do školy a spolužačka, která se vrátila z dovolené v Jugoslávii, donesla láhev s mořskou vodou. Já jsem se té vody napil, protože jsem chtěl vědět, jak moře chutná. Doma jsem to vyprávěl tátovi, ten vytřeštil oči a prohlásil: ´Synu, ale vždyť ses u moře narodil a byls v moři mockrát!´ Tak jsem mu řekl, že si to nepamatuju a on se rozhodl, že bychom se tedy měli do té Jugoslávie taky vypravit,“ zavzpomínal Ctibor Šindar.
V roce 1967 se tedy Šindarovi jako celá rodina rozhodli vycestovat na dovolenou do Jugoslávie. Pracovník pasového úřadu ovšem vydal dokumenty jenom pro část rodiny. Jet k moři mohla pouze matka s dcerami, otec se syny měli zahraniční dovolenou povolenou až napřesrok.
Karel Šindar se na pasovém oddělení rozzuřil. Podle vzpomínek jeho syna Ctibora úředníka popadl, hrubě ho okřikl a pověděl, že mu stejně uteče. Po tomto incidentu se již rodina Šindarových domů nevrátila. Otec měl strach, že ho zatknou, a rychle se rozhodl pro útěk z Československa.
K útěku využili hraniční přechod České Velenice – Gmünd
Karel Šindar dobře věděl, že státní hranice v 60. letech už nevypadá jako v roce 1949. S dětmi nechtěl riskovat přechod lesního úseku železné opony, a proto se rozhodl překonat oficiální hraniční přechod České Velenice – Gmünd, kde od sebe československá a rakouská celnice ležely pouhých pár desítek metrů. České Velenice a Gmünd totiž byly až do vzniku Československa 28. října 1918 jedním městem, které posléze rozdělila hraniční čára.
K tomuto hraničnímu přechodu dorazili manželé Šindarovi, jejich pět dětí a dvouletá vnučka Claudie (jejíž matkou byla nejstarší dcera Šindarových Olga) už v sobotu 12. srpna 1967, aby si obhlédli terén. Otec Karel Šindar zjistil, že v neděli bývá na hranici menší provoz. V neděli 13. srpna 1967 navečer se Šindarovi rozhodli emigrovat. Karel Šindar nejprve pohraničníkovi namluvil, že všichni mají pasy, a slíbil mu, že mu z Rakouska přiveze čokoládu. Přes první dvě kontroly se tak rodina dostala bez zásadních komplikací.
Původně chtěl Karel Šindar poslední hraniční závoru prorazit autem. Nakonec změnil plán. S dvanáctiletým synem Ctiborem šel k důstojníkovi kontrolujícímu doklady, ostatní vystoupili z vozu a postavili se co nejblíž ke třetí závoře. Do Rakouska jim stačilo uběhnout zhruba 25 metrů.
„Šel jsem s otcem k tomu důstojníkovi… Matka měla malou Claudii v náručí. A otec najednou zavolal: ‚Teď!‘ Všichni začali utíkat, otec se vrhl za nimi, ale já jsem se koukal na toho oficíra, který vytáhl pistoli a střílel do vzduchu. Zůstal jsem stát, nemohl jsem se ani pohnout. Díval jsem se, jak dva vojáci se samopaly běží k rodině, jak se spustila palba… Viděl jsem, že skoro všichni už jsou na druhé straně, kde se schovali za nějaké auto. Bratr dostal kulku do nohy, spadl, a ten, co střílel, uklouzl na dlažbě a upadl mu samopal. Bratr se vrátil o krok, vzal mu ten samopal, ale otec křičel: ´Nech to ležet, zabijí tě!´ Tak bratr ten samopal zase odhodil… Pak mě vzali do strážnice, odvedli mě do patra a přes otevřené okno jsem slyšel, jak maminka křičí,“ popsal Ctibor Šindar detailně okamžik útěku své rodiny.
Českoslovenští pohraničníci střílejí na rodiny s dětmi – dobová karikatura uveřejněná v reakci na útěk rodiny Šindarovy v rakouském tisku.
Rodina s dětmi dostala zásah na rakouské straně
Emigrace do Rakouska se podařila sedmi členům rodiny Šindarových. Utrpěli však vážná zranění. Matka Olga Šindarová měla prostřelené lýtko, otec Karel Šindar přišel o prsty na ruce, syn Karel měl prostřelené stehno. Dvouletá vnučka Claudie utrpěla poranění oka a tváře od střepin. Podle dalších svědectví a dobového rakouského tisku byli zasaženi střepinami i ostatní. Léčili se v nemocnici v Gmündu.
Rakouská vláda v případě tohoto zásahu československých pohraničníků podala ostrý protest proti porušení rakouské státní svrchovanosti, neboť pět členů rodiny Šindarových utrpělo střelná zranění až na rakouském území. Českoslovenští pohraničníci navíc při této střelbě zasáhli budovu rakouské celnice. Československá strana v novinovém článku publikovaném 22. srpna 1967 v Rudém právu připustila, že některé střely mohly dopadnout na rakouskou stranu a vyjádřila nad tím politování. Současně ale zdůraznila, že ochrana hranic je právem ČSSR.
„Nebyli to ani ozbrojení provokatéři ani agenti, ale početná rodina s dětmi a vnoučaty. Z Československa se na ně střílelo jako na dravou zvěř, i když už byli na rakouském území. Bylo to jako hon na zajíce,“ napsal rakouský list Die Presse. Tento incident výrazně poškodil vztahy mezi Prahou a Vídní. Rakouská televize dokonce ze svého programu na nějaký čas stáhla československé filmy.
12letý Ctibor nuceně pobýval v dětském domově ve Vodňanech
Zatímco zbytek rodiny ležel v rakouské nemocnici nebo se zotavoval v uprchlickém táboře, Ctibor zůstal v Československu. Byl vyslýchán a odvezen do dětského domova ve Vodňanech, kde strávil zhruba měsíc. Právě mezinárodní pozornost, tlak a kritika nejspíše významně napomohly tomu, že československé úřady nakonec Ctibora vydaly do zahraničí. Dne 19. září 1967 byl tento dvanáctiletý chlapec předán přes Mezinárodní Červený kříž svým rodičům.
„Česká rodina Šindarových, která byla 13. srpna při útěku do Rakouska rozdělena, je opět pohromadě. Rodiče mohli v úterý odpoledne na vídeňském letišti obejmout svého dvanáctiletého syna Ctibora, který byl jako jediný z osmičlenné rodiny zadržen československými pohraničníky. Úřady chlapce v úterý propustily. Nejprve byl letecky přepraven z Prahy do Curychu, kde byl předán Mezinárodnímu Červenému kříži, který zprostředkoval znovusjednocení rodiny. Z Curychu pak Ctibor pokračoval letadlem do Vídně,“ napsal v novinovém článku z 21. září 1967 list Liechtensteiner Volksblatt.
Za střelbu na hranicích nebyl nikdo odsouzen, případ je promlčen
Československý režim od srpna 1967 v reakci na tento incident rozjel propagandistickou obranu. Dobový tisk psal, že Karel Šindar rodinu k útěku „donutil“, že měl z rakouské strany „informátory, možná inspirátory a každopádně pomocníky“ a že cílem celé akce bylo poškodit rozvíjející se vztahy mezi Rakouskem a Československem.
„Ostrá protičeskoslovenská tisková, rozhlasová a televizní kampaň v Rakousku, která byla inspirována nezákonným překročením československo-rakouských hranic v Českých Velenicích Šindarovou rodinou, trvá. Síly, kterým jsou rozvíjející se styky mezi námi a Rakouskem trnem v oku, se aktivizovaly a dělají všechno možné, aby je narušily. S tím kalkuloval zřejmě i Šindar, mající nepochybně z rakouské strany své informátory, možná inspirátory a každopádně pomocníky,“ uvedlo 7. září 1967 Rudé právo.
Šindarovi po čase odjeli zpátky do Venezuely, kde provozovali rodinnou truhlářskou dílnu. Otec Karel Šindar v této zemi zemřel roku 1982. Jeho syn Ctibor ve Venezuele pracoval jako truhlář, po roce 1996 se vrátil do České republiky, kde žije dodnes. Do Česka se vrátil také jeho bratr Karel Šindar mladší, který zemřel roku 2014. V Česku žijí jeho děti a vnoučata.
Po roce 1989 se případ střelby na rodinu Šindarových znovuotevřel, nikdo však nebyl odsouzen. Podle vyšetřovací zprávy Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu z roku 2002 dal rozkaz k palbě nadrotmistr František Bicek, ze samopalu střílel vojín základní služby Pavol Mišo. Tato zpráva dále uváděla, že Mišo zřejmě porušil i tehdejší platné předpisy, případ však již byl promlčen.
Zdroj:
https://dennikn.sk/blog/191131/utek-v-sprske-striel-zo-samopalov/
https://noe.orf.at/stories/3024705/
https://www.jstor.org/stable/44901989
https://files.scriptum.cz/scriptum/ceskoslovensky-zpravodaj/ceskoslovensky-zpravodaj_1967_608_ocr.pdf
https://plus.rozhlas.cz/mohl-jsem-se-jen-divat-jak-do-rodiny-strileji-pribeh-ctibora-sindara-a-jeho-7763805
https://www.lemonde.fr/archives/article/1967/09/21/le-gouvernement-tchecoslovaque-autorise-un-garcon-de-douze-ans-a-rejoindre-ses-parents-en-autriche_2619165_1819218.html
https://www.delpher.nl/nl/kranten/view?coll=ddd&identifier=ddd:110590304:mpeg21:p011
