Článek
Třetí závora byla 70 cm nad zemí. Obrněnci poškodila přední nápravu
Bylo 3. března 1964 krátce po šesté hodině ranní. K hraničnímu přechodu Pomezí nad Ohří nedaleko Chebu se z československého vnitrozemí blížilo vojenské obrněné vozidlo. Za jeho volantem seděl 24letý vojín Jan Vejvoda, spolu s ním ve voze jeli další dva 20letí vojáci Vratislav Svoboda a Jiří Jirouch. Všichni tři vykonávali základní vojenskou službu u vojenského útvaru 5901 v Milovicích-Mladé, kde sloužili jako řidiči nákladních automobilů Praga V3S. Čtvrtou osobou ve vozidle byla 30letá Dagmar Tomcová, přítelkyně Jana Vejvody, která měla komplikovanou minulost a několik střetů s tehdejším zákonem.
Když se je hlídkující pohraničník pokusil zastavit červeným světlem, Jan Vejvoda sešlápl plyn a více než deset tun vážícím vozem prorazil první hraniční závoru. „Byla mlha, takže nebylo moc vidět. Všude svítila světla. Viděli jsme červené světlo, když nás pohraničník zastavoval. Tak jsem mu zasalutoval, přerazili mu šraňku. Střílel tam jako blázen, jenom to cvrnkalo do pancíře. Pak přišla druhá závora. Ta ulítla jako sirka a pak už jsme si říkali, že jenom kolem celnice. Ale jak jsme prolítli kolem celnice, najednou před sebou vidíme traverzu 60 nebo 70 centimetrů nad zemí, což nám urazilo přední kola. O závoře jsme nevěděli. To byl malér, na kterém jsme ztroskotali,“ zavzpomínal v roce 2009 jeden z účastníků útěku Jiří Jirouch pro Český rozhlas.
Cesta za svobodou této čtveřice skončila těsně před západoněmeckou hranicí. Na hraničním přechodu Pomezí nad Ohří je zastavila třetí závora, kterou tvořil mohutný ocelový nosník vyztužený betonem a pevně ukotvený do betonových základů. Obrněné vozidlo s uprchlíky do této závory narazilo tak prudce, že došlo k poškození předních kol a nápravy. Obrněnec zůstal na této závoře prakticky viset.
Po nárazu se Jan Vejvoda, Vratislav Svoboda a Dagmar Tomcová vyprostili z havarovaného vozu a začali utíkat směrem k západoněmecké hranici, ke které to měli podle pozdější výpovědi Jiřího Jiroucha, jenž tehdy zůstal zaklíněný v havarovaném voze, přibližně 150 metrů. Pohraničníci po uprchlících stříleli ze samopalů. Prchající Dagmar Tomcovou zasáhly celkem tři projektily ze samopalu vz. 58 a tato mladá žena na místě podlehla masivnímu vnitřnímu krvácení. Zbývající tři mladí muži byli zadrženi a posláni do vazby.
„Psalo o tom i Rudé právo: „Jeden z narušitelů padl k zemi.“ A časopis „Československý voják“ konstatoval: „Čtvrtý narušitel je mrtev.“ To, že byla zastřelena bezbranná žena, o tom nenapsali ani slovo,“ podotkl v roce 1992 publicista Jožka Pejskar ve své knize Útěky železnou oponou.
Havarovaný vůz bezprostředně po pokusu o překonání hranice na Západ
Útěk připravovali několik týdnů. Zvažovali i obrněný transportér
V lednu 1964 se vojáci základní služby Jan Vejvoda a Vratislav Svoboda rozhodli, že se pokusí uprchnout do západního Německa. Do svých plánů na útěk později zasvětili také Jiřího Jiroucha. Aby byl jejich útěk úspěšný, poohlíželi se po vozidle, které dokáže prorazit hraniční závory.
Nejprve uvažovali o polopásovém obrněném transportéru OT-810. Od této možnosti ovšem ustoupili, protože neměli zkušenosti s jeho řízením. Nakonec se rozhodli pro samohybný protiletadlový dvojkanon vz. 53/59, přezdívaný Ještěrka. Jednalo se o opancéřované vozidlo na upraveném podvozku Pragy V3S. Právě tato Ještěrka měla podobné ovládání jako nákladní automobily, které tito vojáci běžně řídili ve službě.
Vytipované vozidlo odcizili 2. března 1964 odpoledne z vojenského autoparku v Milovicích-Mladé a ukryli jej za kasárnami. Přibližně v 22:45 s ním opustili vojenský prostor a vydali se do Prahy, kde vyzvedli Dagmar Tomcovou. Tato žena pro ně byla důležitá i proto, že měla strýce v USA a vojáci doufali, že by jim tam mohl pomoci začít nový život.
Čtveřice uprchlíků ve vojenském obrněnci následně přes noc pokračovala směrem k Chebu. Ovšem jak je možné, že pohyb tak nápadného vojenského vozu nevzbudil žádné podezření? „Prozrazení na cestě od útvaru až ke státní hranici se neobávali, protože v dobách komunismu nebyl pohyb bojové techniky po civilních komunikacích nijak výjimečný,“ vysvětlil historik Ivo Pejčoch.
Jeden z uprchlíků Jiří Jirouch v rozhovoru pro Český rozhlas v roce 2009 navíc zavzpomínal, že lidé zřejmě považovali projíždějící obrněnec za součást běžného vojenského přesunu. Posádka měla podle jeho slov rovněž vyplněný poplachový rozkaz, kterým mohla vysvětlit případnou kontrolu.
Samohybný protiletadlový dvojkanón vz. 53/59 přezdívaný Ještěrka ze sbírky Technického muzea Brno.
Prchající vojáci dostali dlouholeté tresty, pohraničníci vyznamenání
Pro posádku obrněného vozu se tedy 3. března 1964 na hraničním přechodu Pomezí nad Ohří stala osudnou zmíněná třetí závora, se kterou nepočítali. Jan Vejvoda, Vratislav Svoboda a Jiří Jirouch byli po neúspěšném útěku postaveni před Vyšší vojenský soud v Příbrami. První z jmenovaných byl odsouzen k devíti letům odnětí svobody, další k osmi a poslední k šesti letům. Příslušníci Pohraniční stráže, kteří tyto uprchlíky zadrželi, byli povýšeni nebo obdrželi vyznamenání za službu vlasti či za statečnost.
Přítel zavražděné Dagmar Tomcové Jan Vejvoda byl umístěn do věznice v Příbrami, odkud se pokusil uprchnout 20. září 1964, tedy 201 dní po neúspěšném překročení hranic u Pomezí nad Ohří. Při tomto druhém pokusu o útěk jej zastřelili strážní. Okolnosti Vejvodovy smrti zůstávají dosud nejasné, protože (jak upozornil historik Ivo Pejčoch) byl jeho vězeňský spis skartován.
Vratislav Svoboda a Jiří Jirouch byli z výkonu trestu předčasně propuštěni roku 1968. Svoboda zemřel již devět let po svém propuštění, a to 22. září 1977 v Lützenu v tehdejší NDR. Jiří Jirouch po propuštění pracoval jako řidič nákladních automobilů a po revoluci provozoval vlastní dopravní firmu. Po roce 1989 opakovaně poskytoval rozhovory o svém neúspěšném útěku.
Jiří Jirouch v rozhovorech také připomínal tragický osud svého otce Jiřího Jiroucha staršího, který pocházel z živnostenské rodiny a který byl roku 1950 odsouzen v zinscenovaném politickém procesu za vlastizradu. Tento muž roku 1951 uprchl s dalšími spoluvězni z trestaneckého pracovního tábora Barbora u stejnojmenného uranového dolu na Jáchymovsku, odkud chtěl přejít na Západ. V lesích za Horskou Kvildou jej však zastřelili pohraničníci. Jiřímu Jirouchovi mladšímu se hrob jeho otce nikdy nepodařilo najít.
Stejně tak se dodnes neví, kde je pohřbena Dagmar Tomcová, zastřelená při útěku roku 1964. Případ její smrti se znovu otevřel po roce 1989, roku 2000 byl odložen. „Případ smrti Dagmar Tomcové vyšetřoval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, který šetřil, zda při jejím usmrcení pohraničník Jiří Travinský neporušil zákon. Případ byl 19. 6. 2000 odložen, protože podle rozhodnutí prokuratury nebyly ze strany zasahujících příslušníků PS porušeny zákonné předpisy,“ dodal historik Ivo Pejčoch.
Zdroj:
https://radiozurnal.rozhlas.cz/cesta-na-zapad-pancerovym-vozem-skoncila-strelbou-6319983
https://www.ustrcr.cz/uvod/dokumentace-usmrcenych-statni-hranice/usmrceni-statni-hranice-portrety/tomcova-dagmar/
Jožka Pejskar: Útěky železnou oponou (Melantrich 1992)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Barbora_%E2%80%93_Vr%C5%A1ek
https://www.ustrcr.cz/uvod/dokumentace-usmrcenych-statni-hranice/usmrceni-statni-hranice-portrety/jiri-jirouch/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hrani%C4%8Dn%C3%AD_p%C5%99echod_Pomez%C3%AD_nad_Oh%C5%99%C3%AD_%E2%80%93_Schirnding
