Článek
Kolyma je pólem chladu a krutosti, napsal Solženicyn
Pracovním táborům na Kolymě se ve svém Souostroví Gulag věnoval i ruský spisovatel Alexandr Solženicyn. O Kolymě napsal, že je „pólem chladu a krutosti“. Region Kolyma, který nese název podle stejnojmenné řeky, byste našli na ruském Dálném východě při hranicích se Severním ledovým oceánem a Východosibiřským mořem na severu a Ochotským mořem na jihu. A právě vězeňské pracovní tábory na Kolymě patřily podle historiků k těm nejhorším v celém sovětském systému Gulag. Nikde jinde totiž nebyla tak vysoká úmrtnost a zoufalství tak hluboké jako na Kolymě. I v tehdejším Sovětském svazu se šeptalo, že „Kolyma znaczit smert“, tedy že „Kolyma znamená smrt“.
V oblasti Kolymy byla ve 20. letech 20. století objevena velká naleziště zlata, a tím to všechno začalo. Těžba zlata zde odstartovala ve velkém ve 30. letech a právě k tomuto účelu sovětský režim začal využívat osoby vězněné v gulazích jako levnou pracovní sílu. Kromě zlata vězni těžili také stříbro, platinu, měď, cín, antimon, uran nebo rtuť.
Region Kolyma na ruském Dálném východě.
Zhruba osmdesátka vězeňských pracovních táborů, kolem každého z nichž byly ploty z ostnatého drátu, strážní věž a barák pro stráže na vyvýšeném pozemku, se nacházela právě na kolymských nalezištích zlata. Oblast pokrytá těmito gulagy měla rozlohu zhruba 2,6 milionu kilometrů čtverečních. Hlavní základnou pro ně bylo město Magadan, které bylo založené v roce 1929 a které se velmi rychle rozvinulo v rušnou trestaneckou kolonii. K Magadanu rovněž patřil přístav Nagajevo.
V letech 1931 až 1957 sídlil v Magadanu zvláštní státní trust Sovětského svazu, důlní společnost Dalstroj, která v regionu organizovala těžbu nerostných surovin (hlavně zlata) a k práci využívala vězně z kolymských gulagů.
„…Odtud, ze zlatého dolu, vyšel průvod lidských fantomů. Tito lidé byli tvrdě hnáni do práce jako zvířata po celou (letní) sezónu. Zvířata by se vzbouřila, nebo zemřela. Muž vydrží víc než oni. Muži vykořisťovaní v průběhu sezóny se změnili v kostlivce. Člověk nemůže pochopit, jak jsou tito lidé stále naživu? Pouze kůže a kosti, bez přehánění. Tito minulí lidé, fyzicky zcela zničení, už nejsou ve zlatém dole potřeba, protože jejich produktivita je nulová; proto jsou polomrtví muži nasměrováni k úkolu udržovat silnice,“ napsal ve své Knížce o Kolymě polský spisovatel Anatol Krakowiecki, který byl v kolymských lágrech vězněn v letech 1940 až 1942.
Vězni při práci ve zlatém dole v jednom z kolymských gulagů, rok 1934.
Extrémní počasí s teplotami až minus 50 stupňů
Region Kolyma spadá pod subarktické klima s velmi chladnými zimami trvajícími až osm měsíců v roce. Část této oblasti leží za polárním kruhem, v okolí se nacházejí tajgy a tundry. Během ledna zde teploty padají k minus 40 až 50 stupňů Celsia, řeky jsou zamrzlé 8 až 10 měsíců v roce a dva měsíce v zimě nevychází slunce. V červenci se v této oblasti teploty pohybují kolem 12 až 16 stupňů Celsia. Průměrná roční teplota je zde minus 3 stupně Celsia.
Věznění lidé byli nuceni pracovat při těžbě nerostných surovin i při minus 50 stupních Celsia. Pracovat mohli přestat až při minus 54 stupních. Jelikož místo válenek mohli používat jenom hadry a místo kožešin měli povolené pouze vycpávky, mráz je zabíjel ve velkém. Ti šťastnější z nich skončili s omrzlinami.
„Jsem jedním z milionů otrockých dělníků, kteří byli součástí tragické minulosti Kolymy a kteří se jako mnozí bezejmenní měli stát historickým prachem a upadnout do zapomnění Velkého sovětského plánu. Jsem jedním z těch, kteří zažili Stalinův krutý teror, prošli bolestivým uvězněním ve zlatém dole Kolyma a těžkým pracovním táborem v Magadanu, v drsném arktickém klimatu na Sibiři. Jako jeden z těch šťastných, kteří přežili tuto šílenou éru stalinismu, komunismu a dehumanizující otrocké práce, cítím povinnost psát o těch, kteří trpěli a zahynuli, a zachovat pravdu o těchto událostech pro budoucí generace,“ napsal ve svých pamětech polský přeživší Stanislaw J. Kowalski.
Modřínový les v Kolymské vrchovině.
Kdo byli vězni v gulazích na Kolymě
V oblasti Kolymy se nacházelo přibližně 80 pracovních táborů. Od roku 1932 byli do těchto gulagů posílání političtí vězni, kulaci (tj. oběti násilné kolektivizace z řad středních a bohatších rolníků a zemědělců) a rovněž kriminálníci. Na Kolymě byli vězněni i sovětští intelektuálové, a to například spisovatel Varlam Šalamov, spisovatelka Jevgenija Ginzburg, nebo matematik Michail Kravčuk.
Od 30. let 20. století byli kromě kulaků, politických vězňů či kriminálníků posílaní ze Sovětského svazu na otrockou práci pro gulag také Poláci z Ukrajiny, Uzbeci, Tataři, etničtí Němci, Gruzínci, Arméni, Turkmeni, Mongolové, Lotyši, Estonci, Litevci, Číňané, Korejci, Afghánci nebo Finové.
Největší nápor kolymské gulagy zažily v roce 1946, tedy bezprostředně po konci druhé světové války. Sovětský režim na Kolymu posílal vojáky Rudé armády, kteří byli za války zajati nacisty. Pokud úspěšně přežili a dočkali se konce války, sovětský režim je za to posléze „odměnil“ tím, že je obvinil ze zrady a ze spolupráce s nepřítelem. Následně byli potrestáni 10 až 25letým pobytem v gulagu.
Během druhé světové války a po ní nastal do kolymského regionu rovněž velký příliv ukrajinských, polských, německých, japonských a korejských zajatců. V letech 1943 až 1953 byl vězněn na Kolymě ukrajinský malíř Nikolaj Getman, který brutální gulagy přežil díky tomu, že skicoval pro propagandistické požadavky úřadů. Po svém propuštění se rozhodl, že podá svědectví o prožitých hrůzách pomocí svých obrazů. „Ujal jsem se úkolu, protože jsem byl přesvědčen, že je mou povinností zanechat po sobě svědectví o osudu milionů vězňů, kteří zemřeli,“ vysvětlil.
Z prostředí Kolymy tak vytvořil celkem 50 obrazů, které jsou veřejnosti přístupné ve washingtonském Muzeu obětí komunismu. „Někteří mohou říkat, že gulag je zapomenutá část historie a že nám to není třeba připomínat. Ale byl jsem svědkem obludných zločinů. Ještě není pozdě o nich mluvit a odhalit je. Je nezbytné to udělat. Někteří vyjádřili strach, když viděli některé z mých obrazů, že bych mohl znovu skončit na Kolymě – tentokrát už navždy. Ale lidem je třeba připomenout… jeden z nejdrsnějších činů politické represe v Sovětském svazu. Moje obrazy k tomu mohou pomoci,“ dodal Nikolaj Getman, který zemřel v roce 2004.
Pozůstatky jednoho z gulagů v kolymském regionu.
Kolymu přežili dva až tři vězni ze sta
Portál Army Web odkazuje na sovětský článek z dob Gorbačovovy éry, který uvádí, že Kolymu přežili pouze dva až tři vězni ze sta. Věznění lidé zde umírali kvůli třeskutým mrazům, vyčerpání z práce, ale i hladu, neboť dostávali minimální příděly jídla, a to s ohledem na svou práci.
Odměny za práci a mizernou existenci byly dány ve formě potravinových přídělů, které se lišily podle produktivity jednotlivého člověka. Zkrátka, kolik normy vězeň při práci za den splnil, tolik jídla dostal. Jedl přitom ráno a večer a energetická hodnota jeho denního jídelníčku se pohybovala kolem 1 700 kalorií. Jestliže vězeň pracoval na 100 procent, obdržel ráno a večer misku řídké polévky zvané balanda a 800 gramů chleba, který mu však musel vydržet celý den.
„Pokaždé, když přinesli polévku… chtělo se nám všem plakat. Byli jsme připraveni plakat ze strachu, že polévka bude řídká. A když se stal zázrak a polévka byla hustá, nevěřil jsem tomu a snědl to tak pomalu, jak jen to šlo. Ale i přes hustou polévku v teplém žaludku zůstávala bolest při sání, hlad jsme měli příliš dlouho. Všechny lidské emoce – láska, přátelství, závist, starost o vlastní bližní, soucit, touha po slávě, poctivost – zanechaly nám maso, které se rozplynulo z našich těl…“ napsal ve svých Kolymských povídkách ruský spisovatel Varlam Šalamov, který byl jedním z přeživších kolymských lágrů.
Spisovatel Varlam Šalamov byl v kolymských gulazích vězněn za protisovětskou propagandu. Fotka z roku 1937.
Věznění lidé kvůli nedostatku jídla rychle chřadli. Dle odhadů mohli z tohoto přídělu přežít v průměru dva roky, nejdéle pak čtyři až pět let. Kolik lidí v kolymských gulazích zemřelo, není oficiálně známo. Odhady mluví o statisících obětech, některé dokonce až o dvou milionech mrtvých.
„Z vězně musíme vymáčknout veškerou sílu během prvních třech měsíců. Pak ho už nepotřebujeme,“ tak zněla hlavní doktrína organizátora práce v kolymských gulazích Naftalije Aronoviče Frenkela.
Kolymské peklo ukončila smrt Stalina 5. března 1953. V roce 1956 po odhalení Stalinova kultu osobnosti vyhlásil Nikita Chruščov všeobecnou amnestii vězněným, po níž v kolymském regionu začali těžit zlato pouze placení horníci.
Vězni staví most přes řeku Kolymu, tato stavba byla součástí Cesty kostí (30. léta 20. století).
Cesta kostí: 1826 km dlouhé memento 250 tisíc obětí
Na začátku 30. let 20. století se vězni dostávali do kolymských gulagů a nově vznikajícího města Magadan pouze lodí. Nejznámější trasou byla plavba z Vladivostoku do Magadanu trvající dva týdny. Ještě delší pak byla dvouměsíční platba dlouhá šest tisíc kilometrů kolem Severního ledového oceánu do arktického přístavu Ambartčiku v ústí řeky Kolymy. Právě při těchto strastiplných cestách zemřely desetitisíce lidí.
Jedním z megalomanských projektů diktátora Stalina byl rozvoj regionu Kolyma a právě proto museli vězni do nově vzniklého Magadanu od roku 1932 stavět příjezdovou dálnici, která má oficiální název Federální silnice M56 „Kolyma“. Její stavba pokračovala až do roku 1975. Této 1826 kilometrů dlouhé silnici, která vede z Magadanu do Jakutska, se dnes říká Daroga na kostiach neboli Cesta kostí. Při její stavbě zemřelo vyčerpáním, hlady či umrznutím na 250 tisíc lidí. Silnice totiž vede přes horskou pláň, na které v zimě teploty klesají až na minus 70 stupňů Celsia.
A proč název Cesta kostí? Jelikož v zimě klesaly teploty hluboko pod nulu, zmrzlá půda nedovolila přeživším kopat hroby. Mrtví vězni byli proto nejčastěji pohřbívaní pod vznikající vozovku.
Dnešní město Magadan focené z okolních návrší.
Magadan dnes: Nad městem se tyčí Maska smutku
V současné době žije v Magadanu, přístavním městě na ruském Dálném východě, zhruba 93 tisíc obyvatel. Jejich počet postupně klesá. Jde nejčastěji o potomky vězňů, dozorců a administrativních pracovníků kolymských gulagů. V dnešním Magadanu se však o brutální minulosti příliš nemluví.
Památník Maska smutku.
Dne 12. června 1996 byl na kopci nad Magadanem slavnostně odhalen pomník Maska smutku, jehož design navrhl ruský sochař žijící od roku 1976 v americkém exilu, Ernst Něizvěstnyj. Tento pomník, který má podobu velké kamenné tváře, jíž kanou slzy z levého oka v podobě menších masek, je věnován obětem kolymských gulagů a Stalinovy krutovlády. Pod památníkem se nalézají pamětní kameny se jmény kolymských gulagů, jiné kameny zase symbolizují náboženství vězněných lidí. Pro sochaře Ernsta Něizvěstného měl tento projekt velmi osobní charakter, neboť jeho rodiče padli v Sovětském svazu za oběť Velké čistce v 30. letech 20. století.
Pro mnoho Rusů, Ukrajinců, Poláků, Litevců, Estonců či Lotyšů představuje Kolyma synonymum hrůz Osvětimi, Buchenwaldu, Dachau nebo Treblinky. Tato oblast zlata a smrti na ruském Dálném východě přesto zůstává na Západě téměř neznámá.
