Článek
Dostali přezdívku ztracená hokejová reprezentace. Českoslovenští hokejisté se stali mistry světa v letech 1947 a 1949. Roku 1948 získali stříbrnou medaili na Zimních olympijských hrách ve švýcarském Svatém Mořici. Zlatou medaili na mistrovství světa v ledním hokeji roku 1950 v Londýně však už obhájit nemohli. V očích komunistického režimu se z nich totiž stali špioni a vlastizrádci a bylo třeba zakročit.
Po zrušeném odjezdu na mistrovství světa v Londýně byli hokejisté v rámci předem plánované akce pod záminkou, kterou si našla Státní bezpečnost, dne 13. března 1950 zatčeni v pražské hospůdce U Herclíků. Soudní proces s 12 hokejovými reprezentaty posléze trval pouhé dva dny, a to od 6. do 7. října 1950. V politicky vykonstruovaném procesu byli odsouzeni k mnohaletým trestům.
Jedním z nich byl Augustin (Gustav) Bubník, který se zasloužil o stříbrnou olympijskou medaili v roce 1948 ve Svatém Mořici a o zlato na mistrovství v roce 1949. Paradoxně ještě v roce 1950 byl nejlepším střelcem československé ligy.
Stříbrná olympijská medaile, kterou vybojoval československý hokejový tým v roce 1948 ve Svatém Mořici.
Už od dětství ho to táhlo k ledu
Gustav Bubník se narodil 21. listopadu 1928 v Praze. Jak sám s oblibou říkal, k hokeji ho přivedla příroda. „Když jsem se narodil, byla strašná zima. Rodiče mě nesli na křest a báli se, abych venku neumrzl. Od té doby mám k ledu blízko,“ zavzpomínal v rozhovoru pro Lidové noviny.
Jeho hokejová cesta začala na sokolském kluzišti u Libeňského mostu, kam ho vodila matka, která byla velká sokolka. Zanedlouho už bruslil na ostrově Štvanice a učil se hokeji.
Brzy se stal součástí slavného hokejového klubu LTC Praha, kde v 18 letech debutoval v prvoligovém mužstvu. Hrát za tento klub bylo tehdy vstupenkou do reprezentace, a tak byl od roku 1947 pravidelně povoláván do československého národního týmu. Zlaté mistrovství světa v roce 1947 mu sice těsně uniklo, ale o rok později už byl součástí týmu, který na olympijských hrách ve Svatém Mořici vybojoval stříbrnou medaili. Československo tehdy senzačně remizovalo 0:0 s Kanadou, která do Evropy do té doby jezdila pro jednoznačná vítězství. Oba týmy turnajem prošly bez porážky, o zlatu nakonec rozhodlo lepší skóre Kanady.
O rok později, v roce 1949, slavil Gustav Bubník s československou reprezentací ve švédském Stockholmu titul mistrů světa. Byl to historický okamžik. Poprvé se podařilo porazit Kanadu, a to výsledkem 3:2. Příjezd týmu do Prahy provázely nadšené oslavy a oficiální přijetí vládními představiteli.
Dnes by se dožil 90 let mistr světa z roku 1949 a stříbrný olympionik z roku 1948 Augustin Bubník. Kromě fotek z jeho zářivé kariéry bohužel existují i tyto z doby, kdy ho zrůdný komunistický režim pro nic za nic odsoudil ke 14 letům vězení! Bylo mu tehdy 22 let... pic.twitter.com/MV3rrnQ5ux
— Hokejové pikošky (@pikoskyzhokeje) November 21, 2018
Nuceně pracoval v jáchymovských dolech a pak na Bytízu
Na konci roku 1948 odehráli hokejisté z LTC Praha další významný turnaj, a to Spengler Cup ve švýcarském Davosu. Zde jim byla nabídnuta možnost emigrace. Po složitém rozhodování ji většina týmu odmítla a vrátila se do vlasti. „Ti emigranti už na nás v tom Švýcarsku udělali takový atak, aby celé toto mužstvo zůstalo v zahraničí a hrálo pod hlavičkou československé emigrační družstvo nebo exilové mužstvo, a nabízeli nám tam velikánské kontrakty nejenom měsíčního příjmu, ale i přestupové. Takže my jsme věděli, že by to pro nás bylo dobrý, ale přesto jsme přemýšleli, co uděláme, když se nevrátíme, co bude s našima rodinama, s našema rodičema, s manželkama hráčů, který tady měli děti,“ zavzpomínal Gustav Bubník pro Paměť národa.
V roce 1950, kdy měl československý tým obhajovat titul mistrů světa v Londýně, došlo k dramatickým událostem. Britská vláda údajně neudělila víza rozhlasovým reportérům, což se stalo záminkou k tomu, aby bylo československé mužstvo přinuceno k podpisu prohlášení, že se šampionátu dobrovolně neúčastní. Toto prohlášení ale hokejisté nepodepsali, ovšem protesty těchto sportovců byly k ničemu. Jejich vedení rozhodlo, že se do Londýna zkrátka nepojede.
Dne 13. března 1950 se hokejoví reprezentanti setkali v pražské restauraci U Herclíků na oslavě narozenin syna jednoho z nich. V rozjitřené atmosféře padla spousta ostrých slov proti komunistickému režimu, na což čekala Státní bezpečnost, která měla v restauraci spojky. Hospodu obklíčila a všechny přítomné pozatýkala.
Gustav Bubník tehdy jako hokejista sloužil základní vojenskou službu, a tak byl spolu s dalšími „vojáky“ vyšetřován v nechvalně známém „Domečku“ na Hradčanech, kde bylo na denním pořádku psychické a fyzické mučení. „Kapitán Pergl, šéf Domečku, to byla bestie. Mlátil mě pendrekem i důtkami s kuličkami na konci. Dva měsíce, které jsem tam strávil, považuji za nejhorší období svého života. (…) No, za tu dobu jsem tam ztratil třicet kilo. To jsem ani nevěděl, jestli budu žít nebo jak. A ten mě vodil pořád pod pistolí, to udělat krok, tak mě zastřelí. Takovejch lidí sprovodil ze světa přede mnou…“ uvedl bývalý československý hokejový reprezentant.
V říjnu téhož roku byl Augustin Bubník ve vykonstruovaném procesu odsouzen za špionáž, velezradu a rozvracení socialistického zřízení k 14 letům vězení. Po pobytu v Ruzyni a na Borech byl poslán na nucené práce do uranových dolů v Jáchymově a později na Bytíz. „Můj první tábor byl Nikolaj a ten byl teda nejhorší, pak jsem byl na tý Dvanáctce a z tý Dvanáctky jsem pak už byl na Lešnici, pak jsem byl na Svatopluku, to jsem takhle různě na těch táborech…“ řekl o svém „působení“ v jáchymovských uranových lágrech.
V extrémních podmínkách strávil téměř pět let, než byl 23. ledna 1955 propuštěn díky prezidentské milosti Antonína Zápotockého.
Cedule připomínající pracovní lágr Nikolaj je v současné době součástí naučné stezky „Jáchymovské peklo“.
Byl prvním Čechem, který koučoval zahraniční reprezentační A-tým
Po propuštění z komunistického lágru se Gustav Bubník k hokeji vrátil, ovšem režim mu neumožnil hrát na nejvyšší úrovni. Ukázalo se totiž, že přítomnost propuštěných hokejistů vzbuzuje spontánní protikomunistické nálady. Působil v nižších soutěžích, hokejovou kariéru zakončil ve svých 32 letech ve Slovanu Bratislava. Následně se rozhodl pro trenérskou dráhu a vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově. Do reprezentace se už jako hráč nikdy nevrátil, ale ve světě hokeje zanechal nesmazatelnou stopu jako trenér.
V letech 1966 až 1969 vedl finskou hokejovou reprezentaci a stal se tak historicky prvním českým trenérem cizího národního týmu. Jako třetí zahraniční kouč ve finské historii výrazně přispěl k rozvoji tamního hokeje a z outsiderů vychoval úspěšný hokejový tým. Jeho největším úspěchem byla senzační výhra Finska nad Československem na mistrovství světa ve Vídni v roce 1967, která však proti jeho osobě a celé jeho rodině způsobila v komunistickém Československu nenávistné reakce.
„Manželce rozbili okna, nemohla chodit nakupovat, auťák rozbitej… Já mám doma kufřík anonymů, dopisů, korespondenčních lístků: ‚Ty zrádče národa! Znova s tebou, málo jsi byl v kriminále…‘ Babičky, kolektivy dělníků a horníků. Já to mám všechno schovaný!“ popsal reakce některých Čechoslováků, kteří jeho angažmá u finského týmu jen ztěží rozdýchávali.
O rok později finské mužstvo porazilo na zimní olympiádě v roce 1968 Kanadu. Po třech letech a 69 zápasech u finského mužstva se Gustav Bubník z rodinných důvodů vrátil do vlasti. Za svůj přínos byl v roce 2003 uveden do finské hokejové Síně slávy a o rok později se stal 146. členem finské elitní skupiny Lvi ledního hokeje.
Gustav Bubník dává coby trenér pokyny finským hokejistům na zimních olympijských hrách v Grenoblu v roce 1968.
Připomínal generaci hokejistů, kterým komunisté „přistřihli křídla“
Po návratu do Československa Gustav Bubník trénoval v Plzni, poté působil v Karviné, Brně a Mladé Boleslavi. V letech 1974–1978 vedl československou juniorskou reprezentaci. Následně se na čas (z nedostatku nabídek) vrátil k práci mimo hokej a v roce 1980 se živil jako řezník. Po půl roce obdržel nabídku na zahraniční angažmá a stal se trenérem juniorského týmu v Nizozemsku.
Soudní rehabilitace se dočkal v roce 1968, ale skutečné společenské satisfakce až po pádu komunistického režimu v roce 1989. Sametovou revoluci prožil ve Finsku, kde znovu přijal trenérské angažmá. V sezóně 1989-1990 konkrétně trénoval klub Kuusamo Pallo-Karhuja v severní části II. divize. „Finové si pro mě znova přijeli a řekli, jestli chci trénovat, to už jsem dostal povolení od hokejového svazu a jel jsem trénovat až skoro na polární kruh do druholigového mužstva, které se jmenovalo Kuusamo,“ vzpomínal později.
Za svůj přínos českému hokeji byl v roce 2008 uveden do Síně slávy. Kromě sportu se angažoval i v politice. V letech 1998–2002 byl poslancem Parlamentu ČR za ODS. Až do konce života se snažil o připomínku generace hokejistů, které komunistický režim nespravedlivě zničil kariéry a „přistřihl jí křídla“. Augustin Bubník zemřel 18. dubna 2017 ve věku 88 let. V jeho odkazu pokračují jeho dcera a dva synové. Jedním z jeho synů je mimo jiné známý herec a dabér Gustav Bubník mladší.
Zdroj:
https://www.pametnaroda.cz/cs/bubnik-augustin-1928
https://www.pametnaroda.cz/cs/bubnik-augustin-20140710-0
https://www.lidovky.cz/sport/tri-paragrafy-za-kazdy-bubnikovi-hrozila-opratka.A131117_215236_ln-sport-hokej_vrb
https://www.lidovky.cz/sport/zemrel-augustin-bubnik-slavny-hokejovy-utocnik-i-politicky-vezen.A170418_143853_ln-sport-hokej_eff
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/210562210800025/
https://fi.wikipedia.org/wiki/Gustav_Bubn%C3%ADk
