Článek
Znala jsem sympatického muže na invalidním vozíku. Ze své pracovní pozice jsem mu občas musela oznámit něco nepříjemného. Pokaždé zareagoval tak, že posunul moji náladu o stupeň výš. Pak mu jednou jeho holka dala košem. Unáhleně a trochu povrchně mě napadlo, že to bude proto, že se jeho sok zdá kapku hezčí než on. K tomuto názoru se přidala i má laická psychologie, a tak jsem čekala, co asi udělá. Udělá… si něco, nebo jí… něco udělá?
Když jsme se pak poprvé setkali, už z dálky se usmíval. Jakmile se to hodilo, zeptala jsem se ho, jak situaci zvládá. Řekl: „V pohodě, nechal jsem si předepsat prášek!“ V pohodě, bere si prášek! To nevymyslíš, to musíš nacvičit - že, pane Karle?
V té době přišla do kin další Bondovka. Představitelem Agenta 007 byl tentokrát herec Daniel Craig - tak trochu jiný typ všem známého Jamese Bonda. Muž, jehož vizáž nemůžete rozebírat do posledního detailu, protože byste mohli chvilkami ztratit přehled, odkud se jeho šarm a nesporná atraktivita berou!
Druhý den přicházím do práce a z dálky se ke mně blíží invalidní vozík. Řídí ho - kopie Daniela Craiga! Zkrátím to! Jakmile se - tedy, ne hned, naše pohledy jednoho dne setkaly…
Tenkrát jsem se zachovala jako profesionálka - udělala jsem to, co mi pracovní etika velela! Lásku nebo - co to bylo, jsem, snad dost jemně, nechala stranou, a zdálo se, že jak se objevila, tak zase zmizela. Člověk z masa a kostí by ale na mém místě možná připustil i niternější příčiny svého chování než jen ty pracovní.
V duchu jsem opět začala vytvářet plakáty. O prvním ze tří, mimo mé fantazírování neexistujících plakátů, jsme psala v článku Opravdu chcete geniální dcerušku? Nyní v mé hlavě zrály nápady na další dva.
Na prvním se objevila fotografie Daniela Craiga jako reklamní tváře kvalitních a velmi žádaných hodinek nejmenované značky, v padnoucím obleku od slavného návrháře. Na druhém někdo, kdo se mu velice podobá, na svém koly opatřeném oři (na kterém lze i svézt dámu), jakožto reklamní tvář identifikačního náramku zdravotnického zařízení, ve kterém občas pobýval.
Na tom druhém nově vzniklém plakátu bylo něco napsáno. Ten, kdo mě zná, už možná trochu tuší, že to byl kus textu písničky, kterou asi také ještě nikdo neslyšel a neuslyší. Pravda! Už jsou to léta, co mě píseň napadla, ale tuhle její část si pamatuji dobře:
„I když má jen náramek
identifikační,
stejně nám tu nad ostatní
beznadějně ční!“
