Článek
Jsem máma a mám 2 děti. Jedno chodí do 5. třídy, to druhé už je sedmák. S učením problémy nemají, s kázní také ne, tedy s kázní ve škole. Škola dělá více vrásek mně, než mým dětem. Každé pololetí se totiž pravidelně pořádá společenská akce pro rodiče, které se souhrnně říká třídní schůzky. Na tomto setkání jsem se ještě nikdy v životě asi nedověděla nic, co by nebylo nad slunce jasné. Přesto vždy, když se ve školním informačním systému objeví datum příštích schůzek, poctivě si jej zapíšu do kalendáře. Znovu a znovu. Jsem naprosto nepoučitelná.
Už tam nikdy nepůjdu. Nebo jo?
Vždycky když třídní schůzky končí a já odcházím domů, tak si říkám, že toto bylo naposled. A už tehdy vždycky vím, že lžu sama sobě. Že uplyne pár týdnů, přijde další termín a já zase sáhnu po kalendáři. Zase si řeknu, že je přece blbý se tam ani neukázat. Co si ta učitelka pomyslí? Samozřejmě, že by si nepomyslela vůbec nic, ale přesto si vždycky řeknu, co kdyby. A zase tam jdu. A je to vždycky to samé.
Obvyklý scénář
Na úvod třídní učitelka většinou zopakuje, co už dávno psala do informačního systému. Kdy pojedou děti na školu v přírodě, kdy na hory, kdy je plánovaný výlet. Připomínky typu, abychom dětem nezapomněli nabalit gumáky nebo přibalit všechny léky, které užívají, jsou samozřejmě evergreenem každých schůzek. To opravdu některý ze spolužáků mých dětí má tak natvrdlé rodiče, že by mu na školu v přírodě nedali léky nebo oblečení? Nebo že by alespoň nedohlédli na to, co si dítě s sebou sbalilo?
Je to pokaždé stejné. A po každé včetně mojí účasti
Pak přijde na řadu zhodnocení třídy jako celku. Dozvím se, že kolektiv je dobrý, děti spolu vycházejí, občas se najdou menší problémy, ale vždy vše společně vyřeší. To je sice dobrá zpráva, ale nikoliv nová.
Pokud by něco závažného nastalo, učitelka by to jistě napsala do informačního systému hned a rozhodně by přece nečekala na třídní schůzky. Nežijeme v pravěku. Pokud je co řešit, stačí rodiči napsat a domluvit si schůzku, pokud věc nelze řešit přes zprávu. Přeci nemusím pokaždé poslouchat, že Karel, který za trest už druhý rok sedí v první lavici, je sígr. I to dávno vím, ale můj syn to není.
Závěrem učitelka poděkuje rodičům za hojnou účast, a má za co děkovat, a vždycky požádá některé rodiče, aby se za ní hned po skončení společné části schůzek zastavili na konzultaci. A obvykle se tato jména opakují. Buď jsou to děti, které mají problémy se zvládáním učiva, nebo výjimečně i kázeňské potíže. Ale těch je naštěstí ve třídách, kam moje děti chodí poskromnu. Nicméně mé jméno za tu dobu, co jsem pravidelnou návštěvnicí třídních schůzek, ještě nikdy nepadlo. Jsem samozřejmě ráda, že moje děti nemají ve škole trable, ale nejsem ráda, že jsem zase tady, na třídních schůzkách. Opět. A opět úplně k ničemu, jen abych ukázala, že jsem součástí. Sice zbytečnou součástí, ale součástí.
Na třídní schůzky chodí lidé ze setrvačnosti
Kvůli komu?
A je to tady zase. Zase si říkám, že to bylo naposled a zase vím, že nebylo. K čemu jsou tedy třídní schůzky? Možná jen proto, aby se škola přesvědčila, že někteří rodiče vůbec existují. Elektronická komunikace s učiteli je činnost, kterou praktikuji denně. Ale možná jsou takoví rodiče, kteří učiteli nereagují na nic. Čert ví. Rozhodně nechci kydat špínu na učitele, kteří schůzky vedou. Moje výčitky míří spíše k těm rodičům, kvůli kterým je nutné takové sešlosti pořádat. Bohužel to bývají nejčastěji ti, kteří zde chybí. A my, co jsme tady opět k ničemu, to zase jako husy jen odsedíme a kýváme hlavou, že dítěti opět dáme na výlet gumáky a opět jej vybavíme všemi léky na alergie a další choroby, které je trápí.
Zdroje:
pravidelná účast na třídních schůzkách
