Článek
Na sobotní den jsme měli pozvané hosty, takže mé místo v páteční podvečer bylo jednoznačně v supermarketu. S prázdnou lednicí a vidinou vaření pro přátele jsem se s vervou vrhla do víru uliček supermarketu. Můj nákupní košík se rychle plnil. Zelenina, maso, těstoviny, sýry, jogurty, sladkosti. No zkrátka vše, co dobrá hostitelka potřebuje, aby si netrhla ostudu. Když byl můj košík naplněn a já měla pocit, že mám vše potřebné k tomu, abych nasytila každý hladový krk v naší domácnosti, myslela jsem, že jsem z nejhoršího venku a bezstarostně zamířila k pokladnám. Fronty se zdály celkem únosné, a tak jsem se s klidem zařadila za nějakou paní s poloprázdným košíkem.
Sem ne, běžte támhle
V tu chvíli se na mě pokladní s kamenným výrazem a gestem, které by se spíše hodilo na dirigování dopravy, obrátila a bez jediného slova ukázala směrem k samoobslužným pokladnám.
„Ale já mám úplně plný košík,“ snažila jsem se bránit. Pokladní ale trvala na svém. Bylo mi jasné, že diskuze je zbytečná a zřejmě by znamenala jen časovou ztrátu. S pocitem křivdy a frustrace jsem se vydala do jámy lvové. Nepamatuji, že by to někdy na samoobslužné pokladně šlo bez problémů. Vždycky něco.
Problémy a problémy
Hned na začátku mě čekala první zkouška trpělivosti, skenování zeleniny. Každý kus zeleniny načíst a položit na váhu. Jen zelenina vydala za lehčí trénink ve fitku. Neustále se ozýval ten otravný hlas: „Položte zboží do tašky“, „Neznámý kód, zavolejte obsluhu“, „Odeberte zboží z váhy“. Cítila jsem se jako cvičená opice a s každým pípnutím nekontrolovatelně vzrůstala moje hladina adrenalinu.
Pak přišlo na řadu pečivo. Samozřejmě, že to, co jsem hledala, se schovávalo kdesi ve změti roztodivných kategorií. „Chléb konzumní“, „Chléb vícezrnný“, „Chléb speciální“. Ano, můj rohlík také měl nějaká zrnka, ale jaká sakra? I ta zrnka jsem nakonec kdesi ukrtytá objevila.
Vědět jak se jmenuje každá zelenina, každé ovoce a každý kus pečiva je téměř nemožné. A tak je markování takový zákaznický kvíz
S ovocem to bylo ještě horší. Jablka, hrušky, banány… všechny vypadaly na displeji stejně. Jak mám ale poznat, která jsou ta „bio jablka“ a která jsou „česká jablka“? Nakonec jsem to vzdala a zvolila náhodně, s rizikem, že ošidím sebe nebo supermarket. Ale ve stínu nedávných událostí jsem doufala ve druhou možnost.
Víno jen pro velké holky
A pak přišla ta chvíle, zlatý hřeb zážitku na samoobslužných pokladnách. Láhev vína. Tu když jsem namarkovala, na displeji se objevila hláška, na kterou jsem asi celý nákup čekala. Prý mám počkat na obsluhu. No paráda. Čekala jsem a čekala, ale nikdo se neobjevoval. Zákazníci se u samoobslužných pokladen střídali a já stále čekala. Konečně se po několika minutách objevil mladík, který mě potěšil. Ne svojí vstřícností, nebo dokonce ochotou, ale tím, co řekl. „Občanku, nebo jiný doklad, prosím“. Asi si nebyl jistý, že mi už bylo osmnáct. To přece potěší každou ženskou po třicítce. V tu chvíli, po nekonečném čekání, jsem se na něj podívala a můj pohled zřejmě hovořil za vše. Aniž bych mu občanku stihla podat, prodej vína schválil.
Když jsem konečně zaplatila a s horou tašek opouštěla supermarket, uvědomila jsem si, že jsem u samoobslužné pokladny strávila asi půl hodiny. Fronta, ve které jsem původně stála, určitě nebyla na více jak 10 minut, možná 15 i s namarkováním mého nákupu. Už když jsem tu protivnou ženskou na pokladně poslechla a odcházela k samoobslužným pokladnám, věděla jsem, že dělám chybu. Jenomže jsem nechtěla dělat dusno.
Samoobslužným pokladnám jsem nikdy nepřišla na chuť. Chodím k nim, když mám jednu nebo dvě věci. Ale toto byla tedy pitomost kolosálních rozměrů. Vím, že nikdy nemohu nic najít, vím, že každou chvíli načtu něco špatně a bez obsluhy, která tam zrovna samozřejmě není, se nehnu. Příště už se do jámy lvové vyhnat nenechám!
