Článek
Myslím, že jsem celkem normální ženská. Chodím do práce, starám se o rodinu. Odpolední návštěvu kavárny, nebo večerní posezení s kamarádkami se ale také občas dopřeji. Jednou jsem se takhle domluvila s kamarádkou, že bychom odpoledne po práci zašli na chvíli na kafe a možná na skleničku do jedné kavárny. Proč ne. Obě pracujeme poblíž, a tak jsme se sešly už někdy okolo půl páté odpoledne.
Těšila jsem se na klid
Těšila jsem se, že si popovídáme, postěžujeme a zasmějeme se. V práci ten den byl opravdu frmol a já byla dost unavená, kafe a zákusek byly jasnou volbou. Zpočátku vše bylo přesně tak, jak mělo být. I přesto, že v kavárně bylo docela dost lidí, panoval zde příjemný klid. Panoval až do té doby, než dovnitř vešly tři dámy a celkem pět jejich potomků, odhaduji ve věku 5-10 let. Vůbec jsme tomu s kamarádkou nevěnovaly pozornost, děti mi rozhodně nevadí. Sama dvě děti mám, ale rozhodně se chovám jinak, když je někam vezmu s sebou. Když někam vezmu své děti, počítám s tím, že tam budou a počítám i s tím, že se jim budu věnovat. Alespoň základně věnovat.
V mžiku bylo klidu
Dlouho to nevydrželo
Tato skupinka se usadila naneštěstí hned u vedlejšího stolu. Jinou možnost ani neměli, protože nikde jinde už nebylo volno. Děti samozřejmě u stolu dlouho nevydržely. Začaly se pošťuchovat, pokřikovat a smát se. To by stále ještě bylo úplně v pohodě. Jsou to děti a asi ani ty moje by se nechovaly jinak. Na řetězu bych je také nedržela. Jenomže ty tři dámy vedle si hleděly jen svých skleniček a jakoby úplně zapomněly, že ty řvoucí děti jsou jejich.
Děti byly hlučnější a hlučnější. Postupně se přidávaly další, až po chvilce po kavárně běhalo všech pět potomků dam, sedících u sousedního stolu. Za chvíli se kavárna proměnila v dětské hřiště. Děti lítaly po celé kavárně, řvaly, praly se a netrvalo dlouho a jedno z nich shodilo ze stolu sklenku s vínem, patřící jedné z našich „sousedek“. Alespoň toto dámy na chvíli probralo z konverzace a děti prostě seřvaly. Tím to ale považovaly za vyřízené.
Na chvíli byl klid. Opravdu na chvíli. Netrvalo to ani deset minut, děti opět pochopily, že jsou prakticky bez dozoru a honičky a rvačky začaly nanovo. Jejich maminky stále držely svůj status quo. Takový humbuk jsem dlouho nezažila nikde jinde než na dětském hřišti, nebo budiž, v dětské kavárně. Jenomže tato kavárna se rozhodně jako dětská neprezentovala. Když jeden z probíhajících klučinů uklouznul a jediné čeho se stihnul chytit, byl ubrus na našem stole, už jsem vypěnila.
Arogantní matky
Prostě jsem k vedlejšímu stolu zašla a požádala ty dámy, jestli by nemohly své děti trochu hlídat. Zkusila jsem jim vysvětlit, že kavárna je plná lidí a rozhodně já a moje kamarádka nejsme jediné, komu ten humbuk vadí. Bylo mi řečeno, že děti mají právo na svobodný pohyb. Zalapala jsem po dechu a začala se bránit. Pokoušela jsem se vysvětlovat, že kavárna není dětské hřiště a že pokud si chtějí posedět a mít pokoj od dětí, je třeba je nechat příště doma, nebo vybrat podnik, který je na děti zařízen, a hlavně kde i hosté s rozjívenými dětmi počítají. Všechno marné, dověděla jsem se, že jsem zapšklá a že to nějak přeháním.
Myslím, že dětské hřiště by ocenily jak děti, tak všichni ostatní lidé, kteří to odpoledne v kavárně byli
Dopily jsme a přesunuly se jinam. Tato debata postrádala smysl. Já opravdu nemám proti dětem absolutně nic, jen je jejich rodiče nemohou prostě vypustit do kavárny a nechat být. Také jsem neměla zapotřebí se od těch zmalovaných paniček nechat urážet. Dámy se oháněly svobodou svých dětí. Ano, jistě že děti nelze udržet dvě hodiny sedět na židli. Jenomže tam, kde začíná svoboda jednoho člověka, končí svoboda druhého. Taky jsem se svými dětmi nikdy neseděla jen doma, ale nikdy jsem je nenechala takto obtěžovat všechny lidi okolo. Když si je někam vezmu, tak se o ně taky starám. Opravdu si myslím, že rozhodně zapšklá, jak uvedla ta dáma, nejsem. Ale toto bylo opravdu moc.
