Článek
Už několik dnů v kuse mě bolela záda. Dělala jsem, co jsem mohla. Odstranila polštáře z postele, po telefonické konzultaci s kamarádkou, která je lékařka, jsem zobala vše, co mi doporučila, a co je dostupné bez receptu. Po několika dnech nekončícího utrpení mi má kamarádka bohužel řekla, že aniž by mě viděla, nemůže mi pomoci. Jenomže ona žije prakticky na druhé straně republiky. V tom samém městě mám ve své občance zapsáno trvalé bydliště i já, jen jsem ještě netušila, že právě toto se stane mojí dnešní noční můrou.
Myslela jsem, že bolestí vyskočím z kůže. Jinak by mě ani nenapadlo jít otravovat do nemocnice
Po dlouhé době u doktora
Nechodím k doktorům příliš často, ale takhle už to dál nešlo. Nebylo na výběr. Moc jsem nevěděla, co a jak a tak jsem vyrazila do velké fakultní nemocnice. Přece je to nemocnice. Normálně tam přijdu, řeknu, co mně je, lékař mě vyšetří, diagnostikuje problém a pomůže mi. Ještě jsem to probrala se svojí kamarádkou, která má vzhledem ke své profesi, o nemocnicích úplně jiné povědomí než já. Ujistila mě, že mohu do nemocnice normálně přijít. Napadlo mě, že mám bydliště, jinde. Kamarádka se ale smála a řekla mi, že to už je dávno fuk. Že dnes už můžu jít do jaké nemocnice chci. To mi dodalo odvahu, s vypětím všech sil jsem se oblékla a vyrazila.
Vy nejste místní!
Na recepci mě ještě poměrně přívětivý starší pán nasměroval do té správné čekárny. Nebylo to naštěstí daleko, protože tou dobou jsem už myslela, že mám záda vejpůl. V čekárně jsem hned zamířila k okénku, kde se registrovali příchozí pacienti. Seděla tam, už o poznání méně vstřícná, dáma. Podala jsem jí tedy všechny doklady, o které si řekla a šla jsem se posadit do čekárny, kde o čekající pacienty nebyla nouze.
Takto jsem tu proseděla asi půl hodiny, když se najednou otevřely dveře vedle toho okénka, kde jsem se byla zaregistrovat, a vyšla z nich právě ta dáma, které jsem doklady podávala. Šla rovnou ke mně. Říkala jsem si, že viděla, že se nemohu hýbat a tak mi moje doklady nese. Doklady mi opravdu nesla, ale nebyl to hlavní důvod, proč se za mnou vydala. Bez čehokoliv povídá: „Vy nejste z Brna, že?“ Její otázka mě překvapila a vyvedla z míry. Řekla jsem jí, že trvalým pobytem ne, ale žiju tady. Vrátila mi doklady a odešla.
Druhá vlna, teď už na mě přišel doktor
Za asi další půlhodinu ke mně přišel pan doktor osobně. Byl to celkem mladý kluk. Mladší než já. Bez varování se do mě pustil. „Podívejte se kolik je tady lidí. Do nemocnice máte chodit v místě vašeho bydliště a ne, kde se Vám zlíbí. Kdyby to tak dělal každý, tak nemocnice praskne ve švech.“ Teď už jsem ale po předchozím náznaku paní z registrací byla připravenější. Už jsem očekávala potíže. „Myslím, že si mohu nemocnici vybrat. Omlouvám se, že Vás obtěžuji, ale přesto, že bydlím daleko, potřebovala bych pomoct.“
Připadala jsem si jako obtížný hmyz. Ale bolest byla dobrým důvodem se nevzdat
Odpor zřejmě ten mladík nečekal. Bylo vidět, že by mě nejraději vyhodil, ale nemohl. Prostě to zkusil. Dosti podrážděně mi tedy vyšetření přislíbil, ale s důrazným varováním, že budu zřejmě dost dlouho čekat. Myslím, že strašení dlouhým čekáním byl poslední pokus, jak se mě zbavit. Jenomže já věděla, že jdu do nemocnice. a počítala i s tím, že tam strávím celý den. Už to ale netrvalo ani hodinu a byla jsem na řadě. Vzhledem k předchozím výstupům jsem sice nějaké obavy a pochybnosti měla, ale spoléhala jsem na profesionalitu toho mladého lékaře.
Lékař dobrý, vyhazovač špatný
Jako lékař se naštěstí ukázal být daleko větším profesionálem, než jako vyjednavač a vyhazovač. Musím říci, že celé vyšetření proběhlo již v pořádku. Lékař se choval, jakoby mě viděl poprvé. Jakoby v čekárně minulou hodinu vůbec nebyl. Na záda mi dal nějaký obstřik a předepsal léky. Tento koktejl naštěstí zabral a zanedlouho jsem byla opět fit.
Co se týká profesionality lékaře, byla jsem naprosto spokojená. Přece právě proto jsem zamířila rovnou do velké nemocnice. Jenom nějak nedokážu pochopit to podle mě naprosto zbytečné ántré. Vždyť přece veškerý nemocniční personál dobře ví, že blábol s trvalým bydlištěm je už jen pomník minulých dob. Asi bych to pochopila, kdybych přišla s prkotinou a čekárna by byla opravdu narvaná. Jenomže, já čekala chvíli a myslela jsem, že bolestí zešílím. Ta proč proboha to divadlo? Bohužel věřím tomu, že spousta lidí by se opravdu sbalila a raději počkala, jestli ta příšerná bolest náhodou nepoleví sama od sebe. Nevím nevím, jestli bych tak nejednala také, kdyby mě má kamarádka neujistila, že v Brně do nemocnice jít mohu.
