Článek
Ve školce má totiž svůj vlastnický podíl ředitelka Jaroslava Petráchová. Už na jejím předchozím pracovišti ji vyhodili pro šikanu zaměstnanců a týrání dětí. Ale v Českých Budějovicích v tom pokračovala. Zaměstnanci se ve školce střídali po týdnech, byli jich desítky a desítky a od mnohých se podařilo získat svědectví o hrozných poměrech ve školce. Každý hlas představuje jedno svědectví.
Hlas 1: Ke konci mého působení jsem na odpolední směně často bývala sama v dolní třídě s přibližně 30 dětmi ve věku od 1,5 do 4 let. Musela jsem je všechny uložit ke spánku, po asi hodině je probudit, pomoci s převlékáním, dohlížet v umývárně a zároveň uklidit matrace a peřiny do skříní. Když se některé dítě pomočilo nebo nechtělo vstávat, byla situace velmi náročná a fyzicky nezvládnutelná, i když jsem děti budila po menších skupinkách. V letních měsících paní ředitelka trvala na tom, aby děti obědvaly venku. Protože slunečníky nezastínily oba stoly, většina dětí seděla přímo na slunci. Navíc paní ředitelka dětem zakázala mít při jídle pokrývku hlavy. V dolní třídě byl chlapeček M., který měl dle maminky alergii na kravské mléko. Jednou při obědě přišla pomocná síla z kuchyně s informací, že tento chlapec nesmí danou omáčku, protože obsahuje mléko. Paní ředitelka ale rozhodla, že mu jídlo má vydat, že si „rodiče pořád něco vymýšlejí.“ V letních měsících bylo v horní třídě až kolem 50 dětí. I když jsme je rozdělily do menších skupin, péče o tak velký počet byla velmi náročná a pro mě osobně už nezvládnutelná. Jednou při obědě chlapec K., asi tříleté dítě, trochu vyrušoval, paní ředitelka ho velmi ostře napomenula a poté musel stát u učitelského stolu asi 10 minut. Chlapeček se paní ředitelce omlouval, sliboval, že už bude hodný a poplakával. Když paní ředitelka na chvíli odešla, dovolila jsem dítěti, aby si sedlo, ale po jejím návratu jsem byla pokárána za to, že jsem se do situace vměšovala. Navíc vůbec nereagovala na chlapcovu omluvu a řekla mu, že si to měl rozmyslet dřív a nemusel by stát. Během jednoho divadelního představení ve třídě jsem se napila. Paní ředitelka mi na to řekla, že „když bez pití musí vydržet děti, tak vy taky.“ Opakovaně také tvrdila, že se to dnes s pitným režimem zbytečně přehání. Mohu potvrdit, že si paní ředitelka občas vybíjela svoji zlost na dětech, zejména když zlobily nebo ji neposlouchaly. V některých případech je za trest tahala za uši. Ve školce kvůli jejímu chování často panovala stresující a nepříjemná atmosféra. Často křičela – jak na děti, tak na zaměstnance.
Hlas 2: Pamatuji si situaci, kdy paní ředitelka přivedla do třídy nové dítě „na zkoušku“. Dítě velmi plakalo, bylo rozrušené a očividně potřebovalo útěchu. Ředitelka mi nařídila, abych si ho nevšímala. Jakmile odešla, vzala jsem dítě do náruče a zjistila, že potřebuje přebalit. Stačilo tak málo – jen lidskost a porozumění. Bohužel právě tyto základní lidské vlastnosti paní ředitelce chyběly. Děti jsme nesměly utěšovat ani pomazlit. Její chování nebylo nevhodné jen k zaměstnancům, ale i k dětem. Měla svoje oblíbence, ale i děti na které křičela a brala si je stranou. Několik dětí mi říkalo, že je paní ředitelka bouchla. Tento způsob zacházení s dětmi považuji za naprosto nepřijatelný. Problémy byly i se stravováním. Jídlo se vozilo z menzy, často bylo studené a porce se dělily tak, že někdy nebylo dost pro všechny.
Hlas 3: Konkrétně jsem nedokázala pochopit, jak někdo může dítě na celé odpoledne postavit do kouta a říct mu, ať o sobě přemýšlí. Myslím si, že postavování dětí do kouta na hanbu už je snad pravěká metoda, je to ponižující a naprosto nelidské. Hlavně to v žádném z případů chování dětí nebylo nutné. Děti za mnou chodily s tím, že je bolí nožičky, že si potřebují sednout a jistá učitelka, která mě zaučovala, řekla, že neexistuje, že se prostě budou dál stát, dokud si neuvědomí, co provedly. Další zarážející byla učitelkami používaná slova: odchod, zmlkni, nazdar, nezájem, neexistuje… a neustálý křik na děti. Nehledě na to, že děti ještě ve třech letech stály frontu na hračky a jistá učitelka a ředitelka jim přidělovala hračky podle zásluhy a smí hrát si s tím, kdo nezlobil. Když jsem s dětmi a s ředitelkou můj první den přecházela ze školky na zahradu, ředitelka mi říkala, abych si ihned u dětí vytvořila respekt a řekla, že ona to dělá tímto stylem a to přísahám, přesně takto to řekla: PLESK, COS TO ŘÍKAL? PLESK! Další zážitek byl, když jsem byla o prázdninách s dětmi na zahradě s 50 dětmi. A to i s dětmi, které svou věkovou kategorií do školky už dávno nepatřily. Pily vodu ze stejného kelímku, musely si hrát pouze na pískovišti, aby na ně viděla. Pokud tak to dítě neudělalo, nebo jsem dovolila si hrát s jinými hračkami, přišla Petráchová, šmírující z okna, a srovnala mě.
Hlas 4: Podivnou atmosféru strachu jsem v MŠ vnímala od začátku, děti nebyly téměř nikdy na koberci, pořád seděly u stolků bez podnětů, nepříčetně se na ně řvalo, nesmály se, nesměly sedět na sedačce, hrát si s oblíbenou hračkou, nesměly jít spát, když chtěly. Na spaní si směly vzít jen rohožku na spaní a druhou se přikrýt, ačkoli byly ve třídě matrace. Děti si o ně žádaly. Ve školce bylo ve dvou třídách přes 60 dětí, a to i dvouletých, často měla jedna osoba na starost 30 dětí, nesměly se pohladit, obejmout, utěšit, když plakaly. Zavíraly se do umývárny. Děti se nesměly napít, když potřebovaly, vše se dělalo ve spěchu a s řevem, když si někdo nestihnul nalít do kalíšku čaj, měl smůlu, na toalety se nesmělo na stolici, protože by se mohly malé záchody ucpat, děti klečely na hanbě, když kreslily a přetáhly, musely pořád vybarvovat stejný obrázek, ředitelka děti táhla do kanceláře za nohy ruce, vláčela děti za kapucu , mačkala jim paže, tahala je za vlasy, fackovala. Ve školce bylo spoustu dětí bez registrace, bez dokumentů, seznamy dětí se upravovaly podle potřeby. Jeden chlapec byl silou odvlečen k oknu, Petráchová s ním třásla a stlačovala mu horní paže, chlapec se bránil, chtěl se vysmeknout, při čemž na něj nepřiměřeným způsobem křičela: „Co si to dovoluješ? Takhle se chovej doma.“ Běžně křičela na děti ve věku 2 – 4 roky, že je už vážně zmlátí. Děti byly vyděšené a plačtivé. K nepřijatelnému a bezdůvodnému křiku na děti docházelo pravidelně, často několikrát za den. Výbuchy zlosti p. Petráchové směrem k dětem hraničí s nepříčetností. Došlo k zfackování pětiletého chlapce, který pořád dochází do MŠ. Docházelo také k tomu, že děti ve věku 2-4 let byly samy bez dozoru v koupelně, když brečí a ruší ostatní. Děti se dle pokynů Petráchové nesmí konejšit, utěšit, pohladit ani obejmout.
Podobných svědectví existuje mnohem víc a právě to vedlo k trestnímu oznámení. Je viditelné, že ve školce docházelo k fyzickým trestům, křiku, ponižování a zastrašování dětí, nuceného stání v koutě a izolace od kolektivu, odpírání možnosti odejít na toaletu, zákazu pití a nucení do jídla, nepřiměřených trestů a záměrného působení psychické újmy. Kromě toho byly porušovány hygienické a bezpečnostní normy. Podle mého soudu šlo o § 198 TZ – Týrání svěřené osoby (ředitelka MŠ a pedagogický personál, který se činů dopouštěl či je připouštěl), § 367 TZ – Nepřekažení trestného činu (osoby ve vedení (jednatelé a majitelé, které měly reálnou možnost okamžitě zakročit (odvolat odpovědné osoby, přerušit činnost, informovat orgány), ale neučinily tak, § 368 TZ – Neoznámení trestného činu – kdokoli z vedení či personálu věděl o týrání a neoznámil to orgánům činným v trestním řízení, § 201 TZ – Ohrožování výchovy dítěte – s ohledem na možný dlouhodobý negativní dopad na psychický a sociální vývoj dětí, § 146 / § 147 TZ – Ublížení na zdraví (úmyslné / z nedbalosti) – pokud bude zjištěna psychická újma s povahou ublížení na zdraví, Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob – je nutné posoudit odpovědnost právnické osoby (provozovatele MŠ), neboť podezřelé činy se měly dít v rámci její činnosti. Nepochybně byly porušena vyhláška č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání, protože smí být ve třídě mateřské školy nejvýše 24 dětí, z toho nanejvýš dvě mladší tří let. Ale navíc platí, že při zahrnutí dětí mladších 3 let musí být počet nižší, za každé dítě mladší 3 let se počet snižuje o 2 děti. To znamená, že jedna učitelka sama s třiceti dětmi — navíc převážně batolat — představuje hrubé porušení právních norem. Tímto jednáním zároveň dochází k porušení § 29 odst. 1 školského zákona č. 561/2004 Sb., který ukládá škole povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví dětí po celou dobu jejich pobytu ve škole, a také § 7 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, který stanovuje hygienické požadavky na školská zařízení.
Další prameny:
