Článek
Jak je v českém školství bohužel zvykem, jako učitelé se objevují na školách osoby, které jednají nevhodným způsobem. Například Jana Gruzová, v té době třídní učitelka, nyní zástupkyně ředitelky školy, zavírala žáky do místnosti a nutila je podepisovat papíry s popisem údajné šikany učitelů. Anebo učitelka Iveta Kubíčkova, mimochodem dcera paní ředitelky, která povýšeně mávala žákům pod nosem svým titulem (Mgr.!) a vystudovaným Oxfordem. Zasedla si na jednu žákyni, kterou šikanovala: posadila ji do kouta, posmívala se jí v hodinách a vyhrožovala jí testy. Dále svolala její rodiče na výchovnou komisi za údajné špatné chování, jen proto, že studentka v její hodině řekla, že už sebou nenechá zametat a že si půjde stěžovat. Na této komisi tato „učitelka“ lhala o tom, že studentka o své matce v hodinách prý mluví vulgárně. Na konci školního roku Kubíčková řekla, že tuto žákyni nenechá projít do dalšího ročníku. To, že žákyně měla dostávat čas navíc a jiné testy - vzhledem k třetímu stupni dyslexie a dysgrafie - ji nezajímalo. Takové věci klima školy nezlepší, že? Stejně tak jako to, co se stalo na internátu školy. Zde došlo k napadení žákyně školy vychovatelem. Jenomže ředitelka školy Stanislava Kubíčková řekla, že to řešit nebude a nechtěla nijak pomoci.
Pojďme ale k současnosti. Na začátku června přišla učitelka Hana Růžičková do třídy a oznámila žákům, že příští rok už je nebude učit. Sama ale důvod nevěděla. Třídu to naštvalo, protože každý rok na této škole měli jiného učitele na český jazyk. To je u maturitního ročníku smrtící. Třída se rozhodla napsat petici paní ředitelce, aby pochopila, že tato změna třídě uškodí. S peticí žáci obešli celou školu.
První petice
Líný učitel: Tady si vezmu slovo. Když žáci píší petici, je to v každém případě pozitivní věc. Za prvé je vidět, že jim na jejich vzdělání záleží. Za druhé je skvělé, že používají prostředky občanského jednání a učí se tak demokratickým postupům. To, co je zoufalé, trapné a krajně nepedagogické, je to, když škola jako odpověď na tento demokratický prvek začne jedna mocensky, manipulačně a hrozit perzekucí.
A přesně takhle hloupě začala škola jednat. Zástupkyně ředitelky Jana Gruzová vyslýchala organizátorky petice ve svém kabinetě. Jednu z nich pak ještě odvedla ze třídy sólo a pak se snažila, aby žákyně shodila vinu na jinou učitelku, která prý pomáhala psát petici. Žákům nebylo ani povoleno odevzdat petici ředitelce Kubíčkové, která pro ně měla jen vulgární slova. Nechala žáky stát před kabinetem bez snahy si je vyslechnout a prý tuto petici ani do rukou nevezme, nic společného s ní mít nebude, ani se k tomu nebude vyjadřovat. Žáci prý nemají žádné právo petici podávat. V tom období byla škola jako papiňák před výbuchem. Vznikla další online petice žáků z jiných tříd, učitelé také jednu sepsali. Jaká byla odezva vedení školy? Ještě poslední den školního roku přišla ředitelka školy a její zástupkyně do třídy organizátory - čtvrťáky sprdnout a v podstatě jim tak úmyslně zkazily poslední den ve škole, na který měli nachystaný program. Označení čerstvých absolventů lháři jejich poslední školní den je vskutku rozloučení na úrovni vysoké školní toxicity.
Protože se přes prázdniny nic nestalo a nedošlo k žádným pozitivním změnám, výbušná situace ve škole se stupňovala. Dne 12. 12. 2025 na den otevřených dveří došlo ve škole k protestu proti vedení školy. K protestu se přidali skoro všichni, což znamená téměř 100 žáků. Žáci požádali vedení školy o jasné řešení. Komunikovali klidně o problémech (například o snaze vedení získávat od žáků informace o pedagogických zaměstnancích nebo o tom, že zástupkyně označila žáky jako lháře). Pak se rozhovor vyostřil. Žáci se opět setkali s popíráním reality a označením za lháře. Zástupkyně Gruzová zvyšovala na studenty nepřiměřeně hlas, negativní emoce převládaly. Vedení školy na výzvu, aby vysvětlilo, proč nereagovalo na podané petice, veškeré diskuse ukončilo. Prý se žáci „chovají nekorektně“. Následovaly výzvy, ať se vrátí do výuky. Po jejím odchodu žáci začali spontánně skandovat. Převládalo heslo „my chceme změnu“. Dorazila ředitelka školy a trvala na ukončení protestu, přičemž některým žákům vyhrožovala neomluvenými hodinami přesto, že školní řád možnost protestu umožňuje. Vedení školy následně umožnilo jednání pouze zástupcům tříd, kteří byli svoláni do auly. Zde byli vyzváni, aby odevzdali své mobilní telefony kvůli tomu, aby jednání nikdo nenahrával. Když volali do školy rodiče nemocné dívky, proč nemá telefon u sebe, vedení školy lhalo o tom, že prý telefony zabaveny nebyly. Komunikace při jednání se nesla v duchu manipulace a snahy některé problémy zcela zlehčit či zpochybnit. Ředitelka při tom mávala dopisem, který údajně odeslala jako odpověď na petici. Když jeden ze žáků natáhl ruku, že odpověď převezme, začala ředitelka křičet, co prý si to dovoluje?! Směšné, kdyby to nebyla tragédie.
Druhá petice
Líný učitel: Z psychologického hlediska tu máme prostředí s vysokou mírou ohrožení, kde je narušena základní potřeba bezpečí – jak u žáků, tak u učitelů. Opakované označování žáků za lháře, zvyšování hlasu, odmítání komunikace a bagatelizace problémů vytváří klasický vzorec institucionálního manipulace: realita žáků je systematicky popírána a nahrazována verzí vedení školy. To vede k frustraci, bezmoci a postupně k radikalizaci reakcí. Eskalace do otevřeného protestu není známkou „nekorektního chování“, ale předvídatelným důsledkem dlouhodobé blokace dialogu. Pokud instituce opakovaně odmítá slyšet slabší stranu, tato strana hledá jiné, hlasitější způsoby, jak být vyslyšena. Skandování, spontánní projevy emocí či odmítnutí návratu do výuky v tomto kontextu nejsou projevem anarchie, ale krizové komunikace v situaci, kdy standardní kanály selhaly. Závažný je rovněž popis práce s mobilními telefony během jednání. Odebrání telefonů, zákaz nahrávání a následné lhaní rodičům nemocné žákyně posiluje atmosféru nedůvěry a potvrzuje obavy žáků, že vedení školy má co skrývat. Psychologicky jde o další krok k upevnění nerovné mocenské pozice, nikoli o snahu o férový dialog. Dokonce jsou tu falešné profily, které žákům vyhrožují žalobou.
Vyjádření v diskuzi a odpověď
Máme tu jasné znaky toxického školního klimatu: rozdělený pedagogický sbor, strach z odvety, loajalita vynucovaná autoritou, stigmatizace „nepohodlných“ učitelů a externalizace viny na žáky. Vedení školy zde nefunguje jako moderátor konfliktu, ale jako jeho hlavní zdroj. Zásadní je, že neexistuje funkční mechanismus nápravy – petice jsou ignorovány, komunikace je ukončována, odpovědnost je odmítána. V takovém systému není možné očekávat zdravé řešení konfliktů, protože chybí základní předpoklad – rovné zacházení a otevřenost ke kritice. Analyticky vzato text nepopisuje studentskou revoltu v pravém slova smyslu, ale institucionální selhání vedení školy, které dlouhodobě ignorovalo signály nespokojenosti, potlačovalo participaci a reagovalo represí místo dialogu. Protest žáků je zde symptomem, nikoli příčinou problému. Kdyby vedení školy od počátku jednalo transparentně, respektovalo práva žáků, chránilo zranitelné a vytvářelo prostor pro bezpečnou komunikaci, popsané události by s vysokou pravděpodobností vůbec nenastaly. Z hlediska pedagogiky i psychologie platí jednoduchý závěr, který v textu zaznívá: konflikty ve škole nejsou nevyhnutelné, ale jejich eskalace ano – pokud jsou dlouhodobě řízeny mocí, strachem a popíráním reality místo odpovědnosti a respektu.
Od té doby se toxicita klimatu ve škole stupňuje. Vedení školy označuje nepohodlné učitele jako ty, kteří se žákům podbízejí a zneužívají je. Pedagogové se bojí o místa a mají strach před mstící se ředitelkou a zástupkyní. Sborovna je rozdělena. A doplácejí na to žáci.
Líný učitel: Z pedagogického hlediska je klíčový moment sepsání petice žáky. To je učebnicový příklad participace, občanského jednání a převzetí odpovědnosti za vlastní vzdělávání. Reakce školy – výslechy, snaha hledat viníka, zpochybňování práva na petici – je přesným opakem toho, co by škola měla učit. Namísto modelu demokratické kultury zde dochází k demonstraci mocenského modelu, který žákům implicitně sděluje, že aktivita a angažovanost jsou nežádoucí a trestané. Vedení školy si nechce uvědomit, že to oni jsou tam pro žáky, ne naopak! Takže já mám na závěr jen jednu otázku: stalo by se tohle, kdyby vedení školy přistupovalo k problémům zodpovědně a chovalo se k nim s respektem? Odpovím si sám: nestalo.
