Článek
Když dnes někdo řekne slovo „girl“, každý si pod ním představí dívku nebo mladou ženu, a nikoho by nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Jenže právě u tohohle úplně obyčejného slova se skrývá jeden z těch tichých příběhů, kdy se význam během staletí posunul tak pomalu, že si toho skoro nikdo nevšiml. Ve středověké Anglii totiž slovo „girl“ neoznačovalo pohlaví, ale věk, a klidně se vztahovalo i na chlapce.
Slovo, které znamenalo prostě dítě
Když se slovo „girl“ poprvé objevuje v anglických textech kolem roku 1300, ještě v podobě „gyrle“, znamená jednoduše dítě nebo mladého člověka, a to bez ohledu na to, jestli šlo o kluka nebo o holku. Teprve koncem čtrnáctého století se jeho význam začal zužovat na „ženské dítě“ a až v patnáctém století se rozšířil na jakoukoli mladou ženu. Původ toho slova je přitom dodnes záhada a jazykovědci si nejsou jistí, odkud přesně se vzalo. Jedna z hypotéz ho spojuje se staroanglickým výrazem pro oděv, protože děti tenkrát nosily zvláštní oblečení, kterým se odlišovaly od nejmenších, ale jistotu v tom nikdo nemá.
Když tehdejší lidé potřebovali rozlišit, jestli mluví o chlapci, nebo o dívce, přidali si k tomu slovu ještě další. Chlapci se dalo říct „knave girl“, děvčeti zase „gay girl“, přičemž „knave“ tenkrát znamenalo chlapce nebo sluhu dávno předtím, než se z něj stala nadávka. Objevovala se i další spojení jako „knave child“ pro chlapce a „maiden child“ pro dívku. Zdroje k tomu ovšem poctivě dodávají, že takové rozlišování nebylo ani rozšířené, ani důsledné, takže si nikdo nemusí představovat, že by to byla pevná pravidla.
Chaucer a doklad přímo z textů
Že to není jen jazykovědná spekulace, ale skutečnost doložená v dobových textech, ukazují dva nejslavnější angličtí autoři té doby. V básni Vidění o Petru Oráčovi, kterou koncem sedmdesátých let čtrnáctého století napsal William Langland, se objevuje zmínka o učebnici latinské gramatiky „pro girles“, čímž autor myslel prostě děti, tedy chlapce i dívky dohromady. Vzhledem k tomu, jak nerovné bylo tehdy vzdělání, by takovou učebnici stejně používali spíš chlapci než dívky v dnešním smyslu toho slova.
Stejně tak Geoffrey Chaucer v Canterburských povídkách, konkrétně ve svém prologu z osmdesátých let čtrnáctého století, mluví o „yonge girles of the diocise“, čímž mínil mladé lidi celého kraje bez ohledu na pohlaví. Máme tedy černé na bílém, že dvě klíčové postavy středověké anglické literatury používaly slovo „girl“ způsobem, který nám dnes připadá skoro nepochopitelný. Dokládá to i dobový slovník středověké angličtiny, který u toho hesla přímo uvádí, že šlo o dítě obojího pohlaví, často dokonce chlapce.
Jak se význam potichu proměnil
Někdy mezi koncem čtrnáctého a koncem patnáctého století se pak stalo něco, co nikdo nenaplánoval. Slovo „girl“ se začalo pojit už jen s ženskými dětmi a chlapci z něj postupně vypadli úplně. Zároveň se prosazovalo slovo „boy“, které původně znamenalo sluhu nebo člověka nízkého původu a teprve časem se z něj stalo označení chlapce. Během patnáctého a šestnáctého století se pak obě slova ustálila do té dvojice, kterou známe dnes.
Zajímavé na tom je, že tuhle změnu nikdo neohlásil a žádný král ani zákon ji nenařídil. Jazyk se prostě posouval generaci za generací tak pomalu, až nakonec skoro každý zapomněl, že to kdy bylo jinak. Přesně takhle jazyk potichu přepisuje minulost, aniž bychom si toho všimli, a slova, o kterých jsme přesvědčení, že vždycky znamenala totéž, měla dřív docela jiný obsah.
