Po válce zachraňoval židovské i německé děti. Za ty německé ho část Čechů odsuzovala

Pitter převzal první židovské děti z Terezína 22. května 1945, necelé tři týdny po konci války, a odvezl je na středočeský zámek, kde se měly zotavit. Brzy k nim začal přivážet i německé děti, které skončily v českých internačních táborech, a pomáhal všem bez rozdílu, ať přišly odkudkoli.

Než se k tomu ale dostal, musel sám projít válkou, která z něj udělala úplně jiného člověka.

Pitter se narodil v roce 1895 na pražském Smíchově, vyučil se tiskařem a později převzal otcovu tiskárnu. V roce 1914 narukoval do rakousko-uherské armády a bojoval v Haliči, v Itálii a na Balkáně. Podle jeho životopisců v něm noční útok u Haliče v lednu 1915 probudil hlubokou víru a z vojáka se stal přesvědčený pacifista.

Po válce začal veřejně kázat, založil hnutí Nový Jeruzalém a stal se členem rady mezinárodní organizace odpůrců války. V roce 1931 ho soud potrestal za to, že vystupoval proti branné výchově mládeže. O Vánocích 1933 pak otevřel na pražském Žižkově Milíčův dům, středisko pro děti, ve kterém se o ně staral až do roku 1951.

Od roku 1934 v Milíčově domě našly útočiště i děti německých uprchlíků, kteří utekli před Hitlerem. Už v letech 1938 a 1939 Pitter ve svém časopise Sbratření psal na obranu Židů a za okupace navštěvoval židovské rodiny a posílal balíky lidem, které nacisté deportovali. V roce 1944 se podílel na tajném výboru, který pomáhal židovským dětem.

Když ho někdo udal, že ukrývá a živí židovské děti, předvolalo si ho gestapo. Pitter nic nezapíral a vyšetřovatelům podle ČT24 odpověděl: „Ano, to dělám, ale z lidského hlediska to jistě pochopíte.“ Gestapo ho nakonec propustilo.

Po válce dostal od úřadů povolení zřídit ozdravovny na zámcích Štiřín, Olešovice, Kamenice a Lojovice, přičemž tři z nich předtím patřily rodině Ringhofferů. Od října 1945 k nim přibyl ještě penzion Bellevue v Ládví. Celé akci se začalo říkat akce Zámky a Pitter ji vedl spolu se svou celoživotní spolupracovnicí Olgou Fierz.

Do roku 1947 prošlo zámky 810 dětí a zhruba polovina z nich byla německá. Židovské děti přicházely hlavně z Terezína, německé z českých internačních táborů, a zpočátku je drželi odděleně. Všechny nakonec našly svou rodinu nebo pěstouny.

Pitter navíc pro zemský národní výbor kontroloval internační tábory pro Němce a otevřeně kritizoval násilí, které se v nich odehrávalo. V květnu 1945 napsal, že národ je zotročený touhou po pomstě.

Tím si proti sobě popudil část veřejnosti i úředníky. Ministr Ladislav Kopřiva ho odvolal ze sociální komise zemského národního výboru a domovy pak převzalo ministerstvo práce a sociální péče, které Pittera nechalo jen jako správce. Rudé právo tehdy napsalo: „Je pobuřující, že se válí šedesát Němců v krásné budově, kde by mohly získat ztracené zdraví české děti.“

Okolní vesnice posílaly na Pittera udání a nejméně ve třech případech odmítly pohřbít zemřelé německé dítě na svém hřbitově. Jeden z bývalých chovanců, malíř Jehuda Bacon, později vzpomínal, že sousedé se na péči o německé děti nedívali vlídně.

Po únoru 1948 mu komunisté Milíčův dům vzali a Pittera začala sledovat StB. Olgu Fierz v roce 1950 už nepustili zpátky do země, Pittera vyslýchali a vyhrožovali mu nucenými pracemi v uranových dolech. Dne 26. srpna 1951 proto pod krycím jménem Paul utekl přes Lužické hory do východního Německa a odtud přes Západní Berlín na Západ.

V exilu mluvil do vysílání BBC a Svobodné Evropy. Do roku 1962 se staral o uprchlíky v táboře Valka u Norimberku a potom žil ve švýcarském Affoltern am Albis nedaleko Curychu, kde vydával časopis Hovory s pisateli. Zemřel 15. února 1976 v curyšské nemocnici. Hrob nemá, protože si přál, aby jeho popel rozptýlili bez církevních obřadů.

Izraelský památník Jad Vašem ho zařadil mezi Spravedlivé mezi národy a v Jeruzalémě za něj zasadili strom. Německo mu v roce 1973 udělilo záslužný kříž a curyšská univerzita čestný doktorát. Doma se uznání dočkal až v roce 1991, kdy mu prezident Václav Havel in memoriam udělil Řád T. G. Masaryka.

Dnes po něm v Praze nese jméno ulice a jmenuje se po něm i jedna základní škola. Přesto o něm podle Národního pedagogického muzea, které spravuje jeho archiv, dodnes ví jen málokdo.