Lékař přišel na to, proč umírají rodičky. Kolegové ho odmítli a nakonec skončil v blázinci

Ženy, které ve 40. letech 19. století rodily ve vídeňské Všeobecné nemocnici, prosily, aby je přijali na druhou porodnickou kliniku. První kliniky se bály tak moc, že některé raději porodily přímo na ulici a pak předstíraly, že do nemocnice nestihly včas dojít. Měly k tomu dobrý důvod, protože na první klinice umíralo na horečku omladnic mnohem víc žen než kdekoli jinde.

Příčina přitom byla mnohem obyčejnější, než si tehdy kdokoli z vídeňských lékařů dokázal představit.

Semmelweis se narodil v roce 1818 v Budíně, dnešní Budapešti, a ve Vídni vystudoval medicínu. Od roku 1844 pracoval na porodnickém oddělení Všeobecné nemocnice a v roce 1846, kdy mu bylo 28 let, se stal asistentem na první porodnické klinice profesora Johanna Kleina.

Nemocnice měla dvě porodnické kliniky. Na první rodičkám pomáhali lékaři a studenti medicíny, na druhé porodní báby. V letech 1841 až 1846 zemřelo na první klinice na horečku omladnic 1 989 z 20 042 rodiček, tedy skoro 10 procent, zatímco na druhé zemřelo 691 ze 17 791 žen, což byla necelá 4 procenta. Jen v roce 1846 zemřelo na první klinice 459 matek.

Semmelweisovi nešlo do hlavy, proč je rozdíl tak velký. Zvlášť ho zarazilo, že ženy, které porodily na ulici, horečkou onemocněly jen výjimečně, přestože neměly vůbec žádnou péči.

Odpověď přišla 13. března 1847 a byla to tragédie. Jeho přítel Jakob Kolletschka, profesor soudního lékařství, který podle magazínu Forbes pocházel z východočeské Luže, se při pitvě říznul o skalpel jednoho ze studentů a krátce nato zemřel. Pitva jeho těla ukázala stejné nálezy, jaké lékaři viděli u žen, které umíraly na horečku omladnic.

Semmelweis tehdy pochopil, co se na jeho klinice děje, protože lékaři a studenti chodili často rovnou z pitevny k porodům a na rukou si s sebou nesli něco z mrtvých těl, co pak rodičky nakazilo. Porodní báby na druhé klinice pitvy nedělaly, a proto tam umíralo mnohem méně žen.

Od května 1847 museli všichni na jeho klinice před vyšetřením umývat ruce v roztoku chlorového vápna. Výsledek se dostavil téměř okamžitě, a zatímco v dubnu toho roku zemřelo na první klinice přes 18 procent rodiček, v červnu to byla 2 procenta a v červenci něco přes 1 procento. V roce 1848 zemřelo 45 z 3 556 žen a v některých měsících dokonce nezemřela ani jedna.

Objev v prosinci 1847 zveřejnil ve svém odborném časopise dermatolog Ferdinand von Hebra, který Semmelweise tehdy podporoval. Stejný muž ho ale o 18 let později odvedl do ústavu pro choromyslné.

Většina kolegů jeho objev odmítla. Představa, že by gentleman mohl mít špinavé ruce, jim připadala urážlivá, a navíc by to znamenalo, že smrt tisíců žen mají na svědomí oni sami. Jeden z mála lékařů, kteří Semmelweisovu metodu přijali, Gustav Michaelis, si v roce 1848 vzal život poté, co mu zemřela příbuzná, kterou sám ošetřoval.

Semmelweise sice zastávali někteří uznávaní kolegové, mezi nimi i Josef Škoda z Plzně a Karl Rokitansky, ale jeho nadřízený Johann Klein mu v roce 1849 neprodloužil smlouvu a místo dal Carlu Braunovi. Ten později vyjmenoval 30 možných příčin horečky omladnic a nákaza z mrtvých těl byla jen jednou z nich. Semmelweisovu teorii odmítl i slavný německý lékař Rudolf Virchow.

V říjnu 1850 Semmelweis z Vídně náhle odjel do Pešti. Tam od roku 1851 vedl bez nároku na plat porodnické oddělení nemocnice svatého Rocha a v roce 1855 se stal profesorem. V roce 1861 vydal o horečce omladnic knihu o víc než 550 stranách, a když ji kolegové přešli, začal jim psát otevřené dopisy, ve kterých je místy nazýval nezodpovědnými vrahy.

V té době se ale začalo měnit i jeho chování a zdroje zmiňují deprese, výbuchy vzteku a pití. Čím přesně trpěl, se dodnes neví, a odborníci uvažují o Alzheimerově nemoci, pozdním stadiu syfilidy nebo o vyčerpání z dlouholetého stresu.

Na konci července 1865 ho Ferdinand von Hebra vylákal do vídeňského ústavu pro choromyslné s tím, že mu chce ukázat jeden ze svých nových ústavů. Kolegové ho tam nechali umístit bez řádné diagnózy. Když se Semmelweis pokusil odejít, několik dozorců ho zbilo, navlékli mu svěrací kazajku a zavřeli ho do tmavé cely.

Dne 13. srpna 1865, asi dva týdny po přijetí, Semmelweis zemřel na otravu krve, která vznikla z rány na pravé ruce. Bylo mu 47 let. Jestli ránu utrpěl při bití, nebo ji měl už dřív, se zdroje neshodnou.

Jen o dva roky později začal britský chirurg Joseph Lister na základě objevů Louise Pasteura zavádět v chirurgii dezinfekci, a Semmelweisovo pozorování tak konečně dostalo vědecké vysvětlení. Po něm se dnes jmenuje takzvaný Semmelweisův reflex, tedy sklon automaticky odmítat nové poznatky jen proto, že nezapadají do zaběhnutých představ.