Článek
Román vyšel letos v nakladatelství Host a sleduje rod Brétů od 19. století až do nedávné minulosti. Ženy z tohoto rodu v něm většinou nemají ani vlastní jméno. Autorka ale příběh postavila na skutečné události, o které psal už Karel Klostermann a kterou si v okolí Kašperských Hor lidé pamatují dodnes.
Osady pod Huťskou horou
Velký a Malý Kozí Hřbet leží na svazích Huťské hory nedaleko Rejštejna a Kašperských Hor. Místní jim říkali Cimruky a německy mluvící obyvatelé Ziegenruck. V polovině 19. století tu žili hlavně dřevaři a lidé, kteří pracovali v okolních sklárnách nebo hospodařili na malých políčkách.
Na dlouhé a tvrdé zimy byli zvyklí, ta na přelomu let 1852 a 1853 ale byla úplně jiná. Sníh padal celé týdny a vítr ho navál tak vysoko, že domy zmizely pod závějemi a lidé si museli kopat tunely, aby se dostali do sousedních chalup a do stájí.
Sníh pak ztvrdl na led a pod ním zmizely i všechny cesty, které z osad vedly dolů do údolí.
Tři měsíce bez spojení se světem
Z osad se zhruba tři měsíce nikdo nedostal ven a nikdo z okolí se nedostal dovnitř. Lidem brzy došlo žito, takže začali péct chleba z ovsa a potom z obilí, které se jinak dávalo zvířatům. Sami mu prý říkali jedovatý chleba. Některé rodiny míchaly drcený oves s plevelem, aby měly vůbec co jíst.
Hlad a život v zavátých chalupách, kam nešel čerstvý vzduch, vedly k nemoci, kterou prameny popisují jako hladový tyf. Umírali staří lidé i děti, a protože nebylo jak dojít pro lékaře ani pro kněze do Rejštejna, zůstávali mrtví v domech i tři až čtyři týdny.
Ve stájích mezitím hynul hlady dobytek, protože nebyl nikdo, kdo by ho nakrmil.
Pomoc přišla až s táním
Obleva přišla až v březnu a voda z hor se valila dolů k Otavě. S ní se do měst dostaly i první zprávy o hladu, nemoci a šílenství v horských osadách. Z Kašperských Hor vyrazila nahoru zdravotní komise a lékaři našli domy, kde leželi mrtví často v jedné posteli s nemocnými.
Úřady nechaly spálit většinu věcí, hlavně postele a slamníky, a domy vybílit zevnitř i zvenku, aby se nemoc dál nešířila.
V okolí se pořádaly sbírky a do osad začalo jezdit jídlo a léky, přičemž nejštědřejší byla podle pramenů Sušice. Přesný počet obětí se nedochoval, ale v nejhůř postižených osadách zemřela zhruba polovina obyvatel.
Co z toho je pravda a co fikce
Karel Klostermann znal celý příběh od svého otce, který tehdy pracoval jako lékař v Sušici. Napsal o něm povídku Osudné Velikonoce, která vyšla v roce 1890 ve sbírce Črty ze Šumavy (v originále Böhmerwaldskizzen). Píše v ní, že se do zavátých vesnic přes zimu nikdo nedostal a že teprve v dubnu se začaly šířit mlhavé zprávy o hromadném umírání. Epidemie podle něj zasáhla i sousední Svojše, Dobronín, Zhůří a Jelenov.
Petra Klabouchová uvádí, že vycházela právě z Klostermannovy povídky, z kronik, místních pověstí a útržků vyprávění. Zima, hlad, tyf a zhruba polovina mrtvých jsou doložené, kdežto rod Brétů, vlčí synové a ženy bez jména jsou její vlastní příběh, který na skutečnou událost napojila.
V roce 1930 stálo na Kozích Hřbetech 46 domů a žilo tam 320 lidí. Po druhé světové válce osady téměř zanikly a při sčítání v roce 2021 měl Malý Kozí Hřbet jediného obyvatele a Velký Kozí Hřbet nikoho. Dnes tam stojí hlavně rekreační chalupy a dvě malé kaple, z nichž ta v Malém Kozím Hřbetu nese pamětní desku bývalým obyvatelům.

Malý Kozí Hřbet s kaplí
Zdroje:
- Stará Šumava: Sněhu na sáh vysoko, Za krásnější Vimperk, 2016
- Stará Šumava: Sněhové kalamity nebývaly vzácností, Za krásnější Vimperk, 2018
- Nejděsivější událost v historii staré Šumavy se stala na Kozích Hřbetech, Plzeňská Drbna, 2024
- Lidi, nekojte děti spolu s vlky!, Host, 2026
- Recenze: Když Šumavu pohltil krvavý sníh, Seznam Zprávy, 2026
- Rejštejn, Wikipedia





