Článek
Onoda se narodil v roce 1922 v japonské prefektuře Wakajama a za druhé světové války z něj armáda udělala zpravodajského důstojníka. Na pobočce vojenské školy Nakano ve Futamatě prošel speciálním výcvikem pro partyzánskou válku a v prosinci 1944, kdy mu bylo 22 let, ho poslali na Lubang. Kromě toho, že se nesměl vzdát, mu rozkaz zakazoval i spáchat sebevraždu.
Tehdy ještě nikdo netušil, že se z malého ostrova vrátí až jako 51letý muž.
Letáky o konci války považoval za past
V únoru 1945 Lubang obsadily americké a filipínské jednotky. Onoda se spolu se třemi dalšími vojáky stáhl do hor, odkud chtěli nepříteli škodit tak dlouho, dokud nepřijde pomoc. Ta ale nikdy nepřišla, protože Japonsko v září 1945 kapitulovalo.
Už v říjnu 1945 našli letáky, které oznamovaly, že válka skončila. Onoda a jeho muži je ale považovali za spojeneckou propagandu, která je má jen vylákat z úkrytu. Na konci roku nad ostrovem shazovali další letáky, tentokrát s kapitulačním rozkazem japonského generála Jamašity, a i ty Onoda prohlásil za podvrh, protože v nich podle něj byly chyby.
V roce 1952 jim z letadla shodili dopisy a fotografie od jejich rodin, ale ani to nezabralo, protože Onoda byl přesvědčený, že jde o další trik. Podle agentury AP ignoroval nejméně čtyři pátrací výpravy i výzvy příbuzných, které k němu do džungle zněly z amplionů.
Ze čtyř vojáků nakonec zůstal jen on
Čtyřčlenná skupina se ale v průběhu let postupně rozpadala. Jako první odešel Júiči Akacu, který se od ostatních oddělil v září 1949 a v březnu 1950 se vzdal filipínským vojákům. Desátníka Šóičiho Šimadu v červnu 1953 zranili rybáři, se kterými se skupina střetla, a v květnu 1954 ho zastřelila filipínská armádní hlídka, která po nich pátrala.
Posledním Onodovým společníkem byl Kinšiči Kozuka, se kterým v džungli vydržel ještě dalších 18 let. V říjnu 1972 ho při jednom z nájezdů, během kterého spolu pálili rýži, zastřelila místní policie. Od té chvíle byl Onoda na ostrově úplně sám.
Pro místní žádný hrdina nebyl
Pro obyvatele Lubangu nebyl Onoda romantický voják, který jen nevěděl, že válka skončila. Se svými muži kradl rýži a banány, stříleli dobytek a čas od času se dostali do přestřelky s místními. Podle vyprávění místních lidí a filipínského tisku zabili kolem 30 lidí.
V roce 1996 zveřejnilo město Looc jména sedmi lidí, které měl Onoda zabít, a žádalo pro jejich rodiny odškodnění. Ve své autobiografii se ale o zabíjení vůbec nezmínil.
Pochybnosti panují i o tom, jestli o konci války opravdu nevěděl. Spisovatel Cuda Šin, který mu pomáhal psát paměti, později tvrdil, že Onoda o něm věděl, a historička Beatrice Trefalt z australské Monashovy univerzity upozornila, že měl v džungli k dispozici noviny i tranzistorové rádio.
Mladý cestovatel ho našel za čtyři dny
V únoru 1974 se do džungle na Lubangu vydal mladý japonský cestovatel Norio Suzuki, který se rozhodl Onodu najít, a po čtyřech dnech hledání se mu to 20. února opravdu podařilo. Onoda se ale ani tehdy nevzdal a Suzukimu řekl, že zbraně složí jedině na rozkaz svého nadřízeného.
Japonská vláda proto vyhledala jeho bývalého velitele, majora Jošimiho Taniguči, který se mezitím živil jako knihkupec, a letecky ho dopravila na Lubang. 9. března 1974 se s Onodou setkal v džungli a oficiálně ho zprostil služby. Druhý den se Onoda vzdal na filipínské radarové základně na ostrově.
Meč pro prezidenta Marcose
11. března 1974 předal Onoda v Malacañangském paláci v Manile filipínskému prezidentovi Ferdinandu Marcosovi svůj meč. Odevzdal také pušku, asi 500 nábojů, několik granátů a dýku, kterou kdysi dostal od matky. Marcos mu za všechno, co na ostrově udělal, udělil milost, a Onoda se tak ve svých 51 letech mohl vrátit domů.
V Japonsku vydal paměti, které později vyšly i česky pod názvem Moje třicetiletá válka. Doma ale dlouho nezůstal a v roce 1975 se přestěhoval do Brazílie, kde začal chovat dobytek, a o rok později se tam oženil.
Zemřel 16. ledna 2014 v tokijské nemocnici na srdeční selhání po zápalu plic ve věku 91 let.
