Článek
Muž, který pojem svého času sám popularizoval, se ale později rozhodl svůj názor otevřeně přehodnotit, protože terénní výzkum ukázal něco úplně jiného, totiž že vlčí smečka je ve skutečnosti obyčejná rodina.
Klec, ve které se zrodil mýtus
Základ celé představy položil švýcarský badatel Rudolf Schenkel, který v roce 1947 popsal chování deseti vlků nahnaných dohromady do výběhu curyšské zoo, velkého asi jako menší hřiště. Zvířata spolu nebyla nijak příbuzná a najednou musela sdílet omezený prostor i potravu, a tak se mezi nimi vytvořila tvrdá hierarchie s jasně dominantním párem na vrcholu. Schenkel tomuto páru začal říkat alfa a jeho pozorování se stalo na dlouhá desetiletí základním zdrojem informací o chování vlků vůbec.
Skutečný problém byl v tom, že šlo o zvířata v zajetí, cizí vlky natlačené do jednoho výběhu, ne o smečku, jaká vzniká v přírodě. Americký biolog L. David Mech tuto myšlenku v roce 1970 převzal do své knihy Vlk: ekologie a chování ohroženého druhu, která se stala klasikou oboru a pojem alfa vlka rozšířila mezi širokou veřejnost i mimo vědecké kruhy.
Ve volné přírodě je smečka rodina
David Mech později strávil roky přímo v terénu, mimo jiné na ostrově Ellesmere v severovýchodní Kanadě, kde od konce osmdesátých let sledoval stejnou smečku rok co rok. Výsledky svého mnohaletého pozorování zveřejnil v roce 1999 ve studii, podle níž se všichni členové smečky podřizují rozmnožujícímu se samci a mimo něj i rozmnožující se samici, bez ohledu na vlastní pohlaví nebo věk. Žádné boje o nadvládu mezi nepříbuznými soupeři se přitom v běžné smečce neodehrávaly.
Ukázalo se, že typická smečka o šesti až deseti jedincích je prostě rodina, tedy rodičovský pár a jejich mláďata z posledních dvou nebo tří let, která se teprve chystají osamostatnit a založit vlastní smečku. „Jaký smysl by mělo nazývat lidského otce alfa samcem?“ ptá se dnes Mech, který dodnes pracuje jako výzkumník americké geologické služby. „Je to prostě otec rodiny, a přesně takhle to funguje i u vlků.“ Napětí mezi členy smečky se sice objevuje, třeba když si dospělí hájí kus kořisti před ročky, ale jde jen o drobné potyčky, ne o soustavné soupeření o moc.
Desítky let boje s vlastní knihou
Mech od té doby pojem alfa aktivně opouští a dlouhodobě se snažil přesvědčit i svého nakladatele, aby přestal tisknout jeho knihu z roku 1970, protože podle něj šíří zastaralou a zavádějící představu o vlčí smečce. Trvalo mu to roky, ale v roce 2022 se mu to nakonec podařilo a kniha přestala vycházet. Jako mnohem přesnější náhradu doporučuje publikaci Vlci: chování, ekologie a ochrana z roku 2003, kterou spolu s ním editoval italský zoolog Luigi Boitani.
Většina dnešních biologů se termínu alfa u divokých vlků vyhýbá ze stejného důvodu jako Mech. Popisuje totiž realitu zvířat v kleci, ne to, jak se vlci chovají, když je nikdo nenutí žít vedle cizích jedinců.
Výjimky, které pravidlo potvrzují
Přesto existují situace, kdy se ve smečce najednou objeví víc rozmnožujících se párů a s nimi i skutečná soutěž o postavení. Děje se to hlavně v Yellowstonském národním parku, kde je díky množství losů a jelenů dost potravy pro všechny a mladí vlci se často nevydávají zakládat vlastní smečku, protože cesta ven z domovského území bývá nebezpečná. Tehdy smečky narostou na několik desítek jedinců, jako v případě smečky Druid Peak, která v roce 2001 dosáhla rekordních sedmatřiceti členů.
V takto přerostlých smečkách podle biologa Davida Ausbanda z americké geologické služby a University of Idaho pojem alfa skutečně dává smysl, protože tam existuje dominantní samice, která rozhoduje o tom, kdo další smí mít mláďata, obvykle vlastní dcera. Tahle hierarchie tedy v přírodě skutečně existuje, ale na jejím vrcholu stojí samice, a ne samec, o kterém dnes mluví manosféra. Než se v okolí Yellowstonu povolil lov a odchyt vlků, mělo víc rozmnožujících se párů zhruba desetina až sedmina smeček v celé populaci severních Skalistých hor. Dnes je taková situace mnohem vzácnější.
