Článek
Její otec sjednotil mezopotamská města do prvního impéria, jaké svět poznal, a dceru dosadil do čela nejvýznamnějšího chrámu v jižní části své říše. Enheduanna se tohoto úkolu zhostila tak důkladně, že se z ní stala nejen kněžka, ale i básnířka, jejíž verše přežily svou autorku o stovky let.
Princezna dosazená do chrámu cizího boha
Sargon z Akkadu ovládl na konci třiadvacátého století před naším letopočtem sumerská města na jihu Mezopotámie a spojil je se svou vlastní, semitsky mluvící říší. Aby si nové území udržel, potřeboval víc než vojáky, potřeboval náboženskou autoritu, které by místní obyvatelé věřili.
Proto svou dceru jmenoval nejvyšší kněžkou měsíčního boha Nanny v Ur a zároveň kněžkou boha An v Uruku. Enheduanna tak nebyla jen obřadní postavou, ale skutečnou správkyní chrámového majetku, polí a zásob.
Její úloha spočívala v tom, aby staré sumerské bohy smířila s akkadskými zvyky svého otce. Podařilo se jí to natolik dobře, že ji o mnoho staletí později stále znali jako vzor pro každou další kněžku, která po ní tento úřad zastávala.
Čtyři tisíce let nikdo netušil, kdo tyhle verše napsal
Po staletí opisovali sumerští žáci na hliněné tabulky verše podepsané slovy „já, Enheduanna“, aniž by kdokoli tušil, že za nimi stojí skutečná historická osoba. Její texty totiž přežily jako školní cvičení pro budoucí písaře, ne jako díla připisovaná konkrétní autorce.
Teprve v roce 1927 objevil britský archeolog Leonard Woolley při vykopávkách v Ur rozbitý alabastrový disk. Byl na něm vyrytý Enheduannin titul nejvyšší kněžky i jméno jejího otce Sargona.
Až tento nález spojil starobylé básně s konkrétní ženou. Badatelé ji od té chvíle označují za první jmenovitě známou autorku v dějinách písma, protože žádný muž ani žena se před ní pod svým dílem takto podepsaný nedochoval.
Ne všichni badatelé jsou si jistí, že básně napsala ona sama
Historici se ale neshodnou úplně ve všem. Dochované opisy jejích hymnů totiž pocházejí až o několik staletí později, a část asyriologů proto namítá, že mohly vzniknout rukou některého z jejích písařů, který jejím jménem jen podepsal text pro potřeby chrámové školy.
Většina badatelů se přesto přiklání k tomu, že Enheduanna byla skutečnou autorkou. Poukazují na osobní tón jejích veršů, na to, že se jméno v textu opakuje na několika různých místech, a na fakt, že jí bylo dílo přisuzováno ještě dlouho po její smrti.
Vzbouřenci ji vyhnali z chrámu. Bohyně jí prý vrátila hlas
Enheduannina vláda nad chrámem nebyla klidná. Když se proti akkadské nadvládě vzbouřil místní velitel jménem Lugal-Ane, připravil kněžku o odznaky úřadu a vyhnal ji z Ur do vyhnanství.
Enheduanna svůj pád i touhu po návratu popsala v básni nazvané Vyvýšení bohyně Inanny (sumersky Nin-me-šara). Obrací se v ní přímo na bohyni Inannu s prosbou, aby u nejvyššího boha An přimluvila za její návrat.
Podle textu bohyně prosbu vyslyšela a Enheduanna se do svého úřadu vrátila, aby v něm podle všeho setrvala ještě několik desítek let. Právě v této básni také poprvé v dějinách literatury popsala vlastní tvůrčí proces, když napsala, že svou skladbu doslova porodila.
Odkaz, který přežil pád celé říše
Enheduannino dílo dnes patří k základním textům, které asyriologové studují na univerzitách po celém světě. Newyorská Morganova knihovna jí v letech 2022 a 2023 věnovala celou výstavu nazvanou Ta, která psala.
Mezinárodní astronomická unie navíc jejím jménem pojmenovala jeden z kráterů na planetě Merkur. Dnes tak nese její jméno místo vzdálené stovky milionů kilometrů od chrámu, ve kterém kdysi sloužila.
