Článek
Juliane vyrůstala v peruánském pralese, kam se s rodiči, německými zoology Hansem Wilhelmem a Marií Koepcke, přestěhovala už jako čtrnáctiletá, aby jim pomáhala budovat výzkumnou stanici Panguana. Kvůli školní docházce se ale musela vrátit do Limy a dokončit tam studium na německém gymnáziu.
Maturitu složila 23. prosince, a hned druhý den, o Štědrém dnu, chtěla se svou matkou odletět zpátky za otcem do pralesa. Všechny výhodnější lety už byly obsazené, a tak jim zbyla jenom letenka u společnosti LANSA, kterou jim otec kvůli jejím opakovaným haváriím důrazně rozmlouval. Navzdory jeho obavám si obě ženy letenky nakonec koupily.
Krátce po startu z Limy narazil stroj do prudké bouřky nad pralesem, blesk zasáhl křídlo a letadlo se ve vzduchu roztrhalo na kusy.
Přibližná trasa letu LANSA 508 z Limy do Pucallpy, na které v roce 1971 došlo k havárii
Pád, který přežila jenom ona
V okamžiku výbuchu byla Juliane připoutaná ve své řadě tří sedadel u okna, a právě tahle řada se od trupu letadla oddělila jako celek. Padala tak z výšky kolem deseti tisíc metrů, dokud ji hustá koruna stromů nezpomalila natolik, že dopad přežila.
Probrala se až následující den, sama uprostřed pralesa, s otřesem mozku, zlomenou klíční kostí, hlubokou ranou na paži a natrženým vazem v koleni. Její matka let nepřežila a zahynula spolu s dalšími devadesáti lidmi na palubě.
Juliane si z dětství v Panguaně pamatovala jedno pravidlo, které jí kdysi vštípil otec, totiž že v pralese je potřeba najít potůček, protože potok vede k řece a řeka časem dovede člověka k lidem.
Jedenáct dní boje s pralesem
Podle tohoto pravidla se Juliane vydala na cestu, přestože měla na nohou jenom jednu sandálu a u sebe pouze sáček bonbonů, který si vzala na palubu jako svačinu. Jedenáct dní se brodila potokem a později i řekou, snášela vedro, hejna hmyzu a bolestivé zanícení rány, do které jí mouchy nakladly larvy.
Devátého dne narazila na malý přístřešek, který si v pralese postavili místní dřevorubci. O pár hodin později se dřevorubci vrátili, ránu jí vydezinfikovali benzinem z kanystru, aby z ní vyhnali larvy, a poté ji na kánoi jedenáct hodin převáželi do nejbližší obydlené oblasti, odkud ji letecky převezli do nemocnice.
Život po pádu
Po zotavení se Juliane vrátila s otcem k místu havárie a pomáhala pátracím týmům najít těla obětí, včetně těla vlastní matky, které se podařilo objevit až v polovině ledna následujícího roku.
Později odjela do rodného Německa svých rodičů, kde vystudovala biologii na univerzitě v Kielu a doktorát z oboru mamalogie získala na mnichovské univerzitě. Zaměřila se na výzkum netopýrů a kvůli němu se vrátila zpátky do Peru. V roce 1989 se provdala za německého entomologa Ericha Dillera a po otcově smrti v roce 2000 převzala vedení stanice Panguana, kterou její rodiče založili v roce 1968.
O svém příběhu napsala v roce 2011 knihu Když jsem spadla z nebe (v originále Als ich vom Himmel fiel), za kterou dostala literární cenu Corine. Německý režisér Werner Herzog s ní o stejném příběhu natočil dokument Křídla naděje (v originále Wings of Hope), protože sám měl původně na osudnou linku LANSA letět a cestu mu na poslední chvíli zrušili.
Je jí dnes 71 let a stanici Panguana pořád vede jako ředitelka. Chrání přes 1600 hektarů amazonského pralesa, který její rodiče před více než půl stoletím zachránili před kácením. Podle nedávných zpráv ale stanice musela svůj provoz kvůli konfliktům s nelegálními těžaři zlata dočasně pozastavit, protože zaměstnancům začali vyhrožovat smrtí.
Juliane Koepcke při přebírání státního vyznamenání od peruánské vlády za vědeckou práci, 2019
