Článek
Juliane vyrůstala v peruánském pralese, kam se s rodiči, německými zoology Hansem Wilhelmem a Marií Koepcke, přestěhovala už jako čtrnáctiletá, aby jim pomáhala budovat výzkumnou stanici Panguana. Kvůli školní docházce se ale musela vrátit do Limy a dokončit tam studium na německém gymnáziu.
Maturitu složila 23. prosince, a hned druhý den, o Štědrém dnu, chtěla se svou matkou odletět zpátky za otcem do pralesa. Všechny výhodnější lety už byly obsazené, a tak jim zbyla jenom letenka u společnosti LANSA, kterou jim otec kvůli jejím opakovaným haváriím důrazně rozmlouval. Navzdory jeho obavám si obě ženy letenky nakonec koupily.
Asi po půlhodině letu vletěl stroj do prudké bouřky nad pralesem a posádka i přes nebezpečné počasí pokračovala dál. Zhruba čtvrt hodiny před přistáním v Pucallpě zasáhl křídlo blesk a letadlo se ve vzduchu roztrhalo na kusy.
Přibližná trasa letu LANSA 508 z Limy do Pucallpy, na které v roce 1971 došlo k havárii
Havárie, kterou přežila jenom ona
V okamžiku výbuchu byla Juliane připoutaná ve své řadě tří sedadel u okna, a právě tahle řada se od trupu letadla oddělila jako celek. Padala tak z výšky kolem tří tisíc metrů, dokud ji hustá koruna stromů nezpomalila natolik, že dopad přežila.
Probrala se až následující den, sama uprostřed pralesa, s otřesem mozku, zlomenou klíční kostí, hlubokou ranou na paži a natrženým vazem v koleni. Její matka let nepřežila a zahynula spolu s dalšími devadesáti lidmi na palubě.
Juliane si z dětství v Panguaně pamatovala jednu otcovu větu, kterou jí kdysi vštípil: v pralese je potřeba najít potůček, protože potok vede k řece a řeka časem dovede člověka k lidem.
Jedenáct dní boje s pralesem
Podle této rady se Juliane vydala na cestu, přestože měla na nohou jenom jeden sandál a u sebe pouze sáček bonbonů, který našla mezi troskami. Jedenáct dní se brodila potokem a později i řekou, snášela vedro, hejna hmyzu a bolestivé zanícení rány, do které jí mouchy nakladly larvy.
Devátého dne narazila na malý přístřešek, který si v pralese postavili místní dřevorubci. Krátce nato se dřevorubci vrátili, ránu jí vydezinfikovali benzinem z kanystru, aby z ní vyhnali larvy, a poté ji na kánoi jedenáct hodin převáželi do nejbližší obydlené oblasti, odkud ji letecky převezli do nemocnice.
Život po pádu
Po zotavení se Juliane vrátila s otcem k místu havárie a pomáhala pátracím týmům najít těla obětí, včetně těla vlastní matky, které se podařilo objevit až 12. ledna následujícího roku.
Později odjela do Německa, odkud pocházeli její rodiče, vystudovala biologii na univerzitě v Kielu a doktorát z oboru mamalogie získala na mnichovské univerzitě. Zaměřila se na výzkum netopýrů a kvůli němu se vrátila zpátky do Peru. V roce 1989 se provdala za německého entomologa Ericha Dillera a po otcově smrti v roce 2000 převzala vedení stanice Panguana, kterou její rodiče založili v roce 1968.
O svém příběhu napsala v roce 2011 knihu Když jsem spadla z nebe (v originále Als ich vom Himmel fiel), za kterou dostala literární cenu Corine. Německý režisér Werner Herzog s ní o stejném příběhu natočil v roce 1998 dokument Křídla naděje (v angličtině Wings of Hope), protože sám měl původně na osudnou linku LANSA letět a cestu mu na poslední chvíli zrušili.
Dnes je jí 72 let a stanici Panguana pořád vede jako ředitelka. Chrání přes 1600 hektarů amazonského pralesa, který její rodiče před více než půl stoletím zachránili před kácením. Od prosince 2025 je ale provoz stanice na neurčito pozastavený, protože nelegální těžaři zlata začali zaměstnancům vyhrožovat smrtí a ti museli oblast opustit. Koncem léta 2026 hlásily místní úřady, že se těžká technika do okolí Panguany znovu vrací, a kdy se vědci budou moci do stanice vrátit, zatím nikdo neví.
Juliane Koepcke při přebírání státního vyznamenání od peruánské vlády za vědeckou práci, 2019
