Článek
Sám o tom nikdy nemluvil. Když se ho po válce někdo pokusil vyzpovídat, odmítal, protože podle svých slov jednal podle vlastního svědomí a nechtěl, aby se z toho stal příběh k vyprávění.
Chlapec z toskánské vesnice, který se naučil jezdit z nutnosti
Bartali se narodil v roce 1914 v Ponte a Ema, malé vesnici jižně od Florencie, kam se jeho rodina přestěhovala kvůli práci. Otec byl nádeník a matka si přivydělávala vyšíváním krajek.
Na kolo si Gino musel vydělat sám, aby se vůbec dostal do školy ve městě. Právě na těch kopcovitých silnicích kolem domova si vypěstoval styl jízdy, díky kterému později dokázal zdolávat i ty nejtěžší alpské a pyrenejské stoupání.
V roce 1938 vyhrál Tour de France poprvé. Přestože se od vítězů čekalo, že závod věnují Mussolinimu, on to odmítl udělat, a tenhle postoj mu zůstal i v letech, kdy se to od slavného sportovce vyžadovalo čím dál naléhavěji.
Schůzka s kardinálem, která všechno změnila
Po vypuknutí druhé světové války a německé okupaci severní Itálie se v září 1943 situace pro italské Židy prudce zhoršila. Florentský arcibiskup, kardinál Elia Dalla Costa, tehdy tajně pomáhal tisícům uprchlíků a hledal způsob, jak jim opatřit padělané doklady.
Oslovil Bartaliho a nabídl mu roli, kterou by nikdo nečekal. Díky slávě a díky tomu, že celé Toskánsko znalo jeho dlouhé tréninkové vyjížďky, mohl v dutém rámu a řídítkách kola přenášet padělané legitimace a fotografie mezi Florencií, Luccou, Janovem a Assisi, kde se doklady tiskly v tajné dílně.
Když ho na silnici zastavila policie nebo němečtí vojáci, žádal je, ať se kola nedotýkají, protože prý má přesně seřízené na závodní tempo. Tahle výmluva mu vydržela po celou dobu okupace a nikdo mu ji nikdy nerozporoval.
Riziko, které nesl mlčky
Bartali se nespokojil jen s převážením dokladů. Ve svém sklepě ve Florencii ukrýval rodinu svého židovského přítele Giacoma Goldenberga a podle svědectví pomohl i dalším lidem, kteří potřebovali přečkat noc nebo se dostat přes hranice do švýcarských Alp.
Jednou dokonce s přítelem Armandem Sizzim narychlo schovali skupinu prchajících lidí přímo v obchodě a spustili za nimi kovové rolety, aby je nikdo neviděl. Takové jednání ho stálo obrovské riziko, protože Němci za ukrývání Židů popravovali celé rodiny.
V červenci 1944 ho gestapo skutečně zatklo a vyslýchalo ve florentské vile zvané Dům smutku. Žádné důkazy proti němu se ale nenašly, a tak ho nakonec propustili.
Druhé vítězství a rozhodnutí mlčet
Po válce se Bartali vrátil k závodění a v roce 1948 vyhrál Tour de France podruhé, deset let po prvním triumfu, což se v dějinách závodu do té doby nikomu nepodařilo.
O svém zapojení do odboje ale téměř nemluvil ani po letech. Synovi Andreovi jednou řekl, že chce být zapamatován kvůli svým sportovním úspěchům, ne jako válečný hrdina, protože praví hrdinové jsou podle něj ti, kdo trpěli na těle i na duši, a on sám dělal jenom to, co uměl nejlíp, tedy jezdil na kole.
Dobro se má podle něj konat, ne se o něm mluvit, a tímhle přesvědčením se řídil až do konce života.
Co se ví dnes
Bartaliho role vyšla najevo až po jeho smrti v roce 2000, hlavně díky synovi Andreovi, který začal shromažďovat svědectví lidí, jimž jeho otec kdysi pomohl.
Historikové dnes odhadují, že díky síti kolem kardinála Dalla Costy a rabína Nathana Cassuta přežily stovky lidí, podle některých odhadů až kolem 800. V roce 2013 ocenil Yad Vashem Bartaliho titulem Spravedlivý mezi národy (Righteous Among the Nations), který uděluje nežidovským zachráncům, a o pět let později mu udělil i čestné izraelské občanství in memoriam.
Jeho kolo se seřízeným rámem, které dřív sloužilo jako alibi na horských silnicích, dnes patří mezi symboly lidské odvahy.
Zdroje:
https://www.duvine.com/blog/gino-bartali-hero/
