Článek
Tenhle vzorec se objevuje znovu a znovu, ať se podíváte na Evropu, Afriku nebo Jižní Ameriku. Lidé bývají ve dvaceti letech relativně spokojení, pak jejich pocit štěstí postupně klesá, dosáhne minima někde kolem padesátky a poté se opět zvedá. Ekonom David Blanchflower se tímhle jevem zabývá už řadu let a v jedné z největších studií na toto téma prošel data ze 145 zemí, aby zjistil, jak přesně tahle křivka vypadá a proč se objevuje skoro všude.
Studie ze 145 zemí ukázala téměř stejné dno štěstí
Blanchflower prošel desítky souborů dat od výzkumníků z různých částí světa a porovnal odpovědi lidí ze 145 zemí. Zjistil, že spokojenost se životem dosahuje nejnižšího bodu v průměru kolem 47,2 roku věku ve vyspělých zemích a kolem 48,2 roku v zemích rozvojových. Rozdíl mezi oběma skupinami je tedy jen necelý rok, což je samo o sobě pozoruhodné.
Vzorec zůstal patrný i poté, co výzkumníci zohlednili vzdělání, zaměstnání nebo rodinný stav. Objevoval se dokonce i tehdy, když se žádné takové faktory nebraly v úvahu vůbec. Podle Blanchflowera to naznačuje, že věk sám o sobě má na spokojenost vliv, který nezávisí na tom, jak se člověku zrovna daří v práci nebo v soukromém životě.
Proč právě uprostřed života klesá spokojenost nejvíc
Kolem čtyřicítky lidé obvykle vydělávají víc peněz než ve dvaceti letech, mají za sebou víc zkušeností a nashromáždili víc majetku. Přesto se právě v tomhle období cítí hůř než dřív, a ekonomové to vysvětlují především proměnou očekávání. V mládí si člověk představuje budoucnost jako otevřený prostor plný možností, kariér, cest a verzí sebe sama, kterými by se jednou mohl stát.
S přibývajícím věkem se ale rozdíl mezi vysněnou a skutečnou životní dráhou dá čím dál přesněji spočítat. Některé plány se podařilo naplnit, jiné zjevně naplněné nebudou, a člověk se s tím musí nějak vyrovnat. Ke všemu navíc přibývají povinnosti, děti, hypotéka, péče o stárnoucí rodiče a čím dál míň volného času, se kterým by mohl nakládat podle sebe.
Jak se štěstí vrací zpátky po padesátce
Podle výzkumu se ale ve středním věku něco mění. Lidé se postupně naučí lépe pracovat s vlastními silnými a slabými stránkami a přestávají se trápit cíli, které jsou zjevně nedosažitelné. Srovnávání s ostatními přestává hrát tak velkou roli a priority se posouvají jinam, obvykle směrem k tomu, co člověk skutečně má, místo k tomu, co mu chybí.
Existují i doklady, že se podobným vzorcem, jen zrcadlově obráceným, řídí i míra úzkosti, stresu a zoufalství. Tyhle pocity mají historicky tendenci stoupat směrem ke střednímu věku a pak zase klesat, což jen potvrzuje, že křivka štěstí není náhoda, ale skutečně měřitelný jev.
Křivka, která možná přestává platit
Novější výzkum ale ukazuje, že se tenhle takřka univerzální vzorec začíná měnit, přinejmenším ve Spojených státech a ve Velké Británii. Podle studie z roku 2025, kterou spolu s Blanchflowerem vedli Alex Bryson a Xiaowei Xu, tradiční vrchol nešťastnosti uprostřed života v těchto dvou zemích výrazně zeslábl.
Není to tím, že by lidé ve středním věku byli o moc spokojenější než dřív. Je to tím, že mladí lidé jsou čím dál nešťastnější, a tahle změna posouvá tvar celé křivky. Zda existuje nějaké pevné pravidlo, podle kterého je člověku nejhůř kolem 47 let, zůstává mezi vědci předmětem debaty.
