Dětí ubývá! Proč? A co můžeme udělat, aby se to změnilo?

Česká republika prochází demografickou proměnou, kterou si mnozí ještě před pár lety nedokázali představit. V roce 2021 se narodilo přes 111 tisíc dětí. O dva roky později už jen 91 tisíc a v roce 2024 dokonce jen 84 tisíc. Nejméně od doby, kdy se u nás začaly vést statistiky.

Průměrný věk prvorodiček stoupá k 29 letům a stále více dětí přichází na svět mimo manželství. Podstatnější je však jiná skutečnost: ženy v Česku mají méně dětí, než by samy chtěly. Místo dvou se často zastaví u jednoho.

Za těmito čísly nejsou jen anonymní grafy a tabulky, ale konkrétní příběhy mladých rodin, které nemají prostředky na další dítě. Vícedětné rodiny se dlouhodobě potýkají s napjatým rozpočtem, téměř 70 % uvádí, že s příjmem vycházejí obtížně, a u 15 % je situace velmi náročná. Mezi lety 2020-2022 se ochota plánovat rodičovství prudce snižovala, hlavně kvůli nejistotě, finančním tlakům a nevyhovujícím bytovým podmínkám. Mladým párům nové bydlení často přijde finančně nedostupné, a proto se mnozí z nich rozmyslí mít další dítě.

Důvodů, proč porodnost klesá, je celá řada. Jedním z nich je čistá demografie: do věku, kdy lidé zakládají rodiny, přicházejí generace z devadesátých let, tedy ročníky s historicky nejnižší porodností. To by samo o sobě znamenalo mírný úbytek, ale realita je mnohem dramatičtější.

Mladí lidé dnes mají k rodičovství ambivalentní vztah. Z průzkumů vyplývá, že jen necelá třetina bezdětných je rozhodnuta, že děti určitě chce. Ostatní váhají, odkládají rozhodnutí, nebo děti vůbec neplánují. Na jejich postojích se podepisuje ekonomická nejistota, vysoké nájmy, složité získávání hypoték a rostoucí životní náklady. Připočtěme k tomu inflaci, válku na Ukrajině a pocit, že budoucnost je nejistá. Mnoho párů si řekne: „Počkejme ještě chvíli.“ Jenže ta chvíle se často protáhne na roky, a pak už je pozdě.

Dalším faktorem je obtížné sladění rodiny a práce. Český systém sice nabízí jednu z nejdelších a finančně relativně štědrých rodičovských dovolených v Evropě, ale na druhou stranu prakticky blokuje návrat žen na trh práce. Nedostatek míst v jeslích a částečných úvazků znamená, že matka bývá doma tři a více let. To pro některé představuje jistotu, pro jiné ale riziko ztráty kariéry, což rozhodování o dalším dítěti spíše komplikuje.

Pro samotné maminky je první rok s dítětem směsí radosti a únavy. Český stát jim sice poskytuje štědrou podporu, ale každodenní zkušenost často bývá jiná. Podle průzkumů se téměř polovina žen cítí osaměle a izolovaně. Celé dny tráví jen s miminkem a možnost vyjít si bez dítěte mají mnohdy méně než jednou za měsíc. Nedostatek dospělého kontaktu pak prohlubuje psychickou zátěž, a není divu, že 10 až 20 procent žen trpí poporodní depresí.

Jednou z nich je i Kateřina z Liberecka, jejíž zkušenost přinesla Prima News. Po komplikovaném porodu císařským řezem se potýkala s těžkou poporodní úzkostí. „Měla jsem pocit, že jsem úplně selhala. Pohltily mě výčitky, že jsem neporodila přirozeně a že jsem tím svému miminku určitě ublížila,“ popisuje. V šestinedělí prakticky nepřestala plakat, nedařilo se jí kojit a měla noční můry. Bála se vyjít ven se synem a jen díky podpoře partnera a následné odborné pomoci se postupně dostala z nejhoršího období. Dnes sama pomáhá jako dobrovolnice v organizaci Úsměv mámy dalším ženám, které zažívají podobné stavy.

Pomoc partnera je klíčová, ale delší rodičovskou dovolenou čerpají jen jednotky procent otců. Role pečovatele tak stále zůstává převážně na ženě. Tam, kde se zapojují prarodiče, je situace snazší, ale mnoho rodin žije v jiných městech než jejich rodiče, a na pravidelné hlídání tak nemají nárok.

Pozitivní roli hrají mateřská a rodinná centra, kde si maminky mohou najít nové přátele a sdílet své zkušenosti. Stejně tak internetové komunity přinášejí pocit sounáležitosti. Jenže ani to nemůže nahradit systémové problémy: dlouhé čekání na pediatra kvůli nedostatku lékařů, komplikovaný návrat do práce či nedostatek míst ve školkách pro dvouleté děti.

Pokud chce Česká republika zvrátit trend klesající porodnosti, nestačí jen dlouhá rodičovská dovolená a finanční dávky. Mladé rodiny potřebují především jistotu v základních životních potřebách: dostupné a cenově přijatelné bydlení, možnost plánovat budoucnost bez obav z nedosažitelných hypoték a vysokých nájmů. V mnoha případech je to právě otázka střechy nad hlavou, která rozhodne o tom, zda si pár pořídí další dítě, nebo zůstane u jedináčka.

Další klíčovou oblastí je sladění rodiny a práce. Rodiče potřebují více míst v jeslích a školkách, zejména pro děti do tří let. Zároveň by ocenili možnost částečných úvazků, pružnější pracovní doby a práci z domova. Jen tak se mohou ženy po rodičovské dovolené vracet do zaměstnání bez obav, že jejich kariéra skončila, a muži se mohou více zapojit do péče o děti, aniž by přišli o profesní perspektivu. Aktivnější účast otců, podpořená státem například prostřednictvím delší otcovské či flexibilní rodičovské dovolené, může rozložit zátěž rovnoměrněji a posílit stabilitu rodin.

Třetím pilířem je psychologická a společenská podpora rodičů. Poporodní deprese či úzkosti zažívá až pětina maminek a bez včasné pomoci to může negativně ovlivnit celé rodinné klima. Proto je nutné rozšířit dostupnost odborných služeb, podpořit rodinná centra a komunitní aktivity, které maminkám i tatínkům pomohou překonat izolaci a najít oporu v okolí. Neméně důležité je vrátit rodičovství společenskou prestiž. Mluvit o něm jako o stejně hodnotné životní cestě jako kariéra či cestování. Teprve když rodiny pocítí, že mají ekonomické, institucionální i psychické zázemí, může se ochota mít více dětí začít zvyšovat.