Dvě hodiny denně, radioaktivní ložnice, nebo držení za ruce. Šílené spánkové rituály géniů.

Připravte se na osm historek, které dokazují, že génius se často potkává s šílenstvím právě u polštáře.

Leonardo si údajně myslel, že spánek je ztráta času. Místo klasického osmihodinového odpočinku praktikoval takzvaný polyfázový spánek, každé čtyři hodiny jen dvacet minut spánku. To by dalo dohromady sotva dvě hodiny denně. Díky tomu prý měl mnohem víc času na malování, vynálezy, anatomii a další své posedlosti, které se dnes učí na školách po celém světě.

Historici ale pochybují, jestli by takové tempo dlouhodobě vůbec přežil. Polyfázový spánek v téhle podobě je pro tělo spíš mučení než regenerace. I tak tahle legenda ukazuje, jak lidé Leonarda vnímali. Jako muže, který dokáže obejít i obyčejné lidské potřeby. V očích světa byl superhrdina renesance, který nepotřeboval spát jako smrtelníci.

Tesla byl posedlý svou prací a spal prý maximálně dvě hodiny denně. Zbytek času trávil v laboratoři mezi výboji elektřiny, které pro ostatní působily skoro nadpřirozeně. Tvrdil, že spánek je slabost a zbytečnost, protože každá minuta se dá využít k experimentům a objevům.

Jeho produktivita byla ohromná, ale na zdraví se to podepsalo. Ve stáří byl unavený, podivínský a psychicky na dně. Lidé, kteří ho znali, říkali, že jeho životní styl připomínal více šíleného asketu než světového vynálezce. Dokonalý příklad, že někdy je hranice mezi géniem a sebedestrukcí hodně tenká a že i velcí muži platí za svou posedlost vysokou cenu.

Curie byla tak oddaná vědě, že si prý k posteli dávala nádobku s radiem. Chtěla být experimentům blízko i během spánku. V té době ještě nikdo netušil, jak smrtelně nebezpečná je radioaktivita, takže Curie spala prakticky vedle jedovaté bomby.

Její posedlost výzkumem ji stála zdraví i život. Zemřela na nemoc způsobenou ozářením a stala se tragickým příkladem toho, že vědecká vášeň může mít fatální následky. Její noční rituál tak není jen kuriozitou, ale i mrazivou připomínkou, že i největší géniové někdy hazardují s vlastním životem pro pár minut navíc u pokusů.

Britský premiér měl během války zvyk, který by dnes mnozí označili za lenost. Každé odpoledne si dal whisky s vodou, natáhl se na postel a zalehl na dvě hodiny. Tvrdil, že mu to dává možnost prožít dva pracovní dny v jednom a že bez toho by nikdy neměl dost sil vést Británii.

Churchill tenhle rituál nepřerušil ani během druhé světové války. Byl přesvědčený, že právě díky odpolednímu spánku zvládal pracovat dlouho do noci a přitom si uchovával jasnou mysl. Zajímavé je, že i jeho spolupracovníci se tomu přizpůsobili a prostě věděli, že když se Churchill ukládá k odpočinku, svět si musí dvě hodiny počkat.

Dalí byl král podivností a jeho spánkový rituál je toho důkazem. Sedl si do křesla, v ruce držel klíč nad kovovou miskou a nechal se ukolébat ke spánku. Jakmile usnul, klíč mu vypadl a cinknutím ho probudil. Tím se dostával jen do první fáze spánku, kdy mozek vytváří ty nejdivočejší obrazy a asociace.

Tvrdil, že právě v těchto okamžicích chytá nejlepší nápady. To, co většina lidí prospí, on používal jako tvůrčí nástroj. A když se podíváte na jeho obrazy s roztékajícími se hodinami, mrakodrapy z kostí a zvláštními tvary, začíná to celé dávat smysl. Dalí měl prostě svůj vlastní klíč k podvědomí.

Edison měl podobný trik jako Dalí, jen místo klíče používal kovovou kouli. Seděl s ní v ruce nad plechem, a když usnul, koule spadla a vzbudila ho. Tím se dostal do zvláštního polospánku, v němž mozek funguje na hranici snu a reality. Edison tvrdil, že právě tam se rodí nejlepší vynálezy.

Tvrdil, že když se naučíte využívat tenhle mezistav, otevře se vám nový svět nápadů. A vzhledem k tomu, že Edison přišel s více než tisícem patentů, možná na jeho zvláštní metodě opravdu něco bylo.

Dickens byl pověrčivý a jeho spánek ovlivňovala i geografie. Věřil, že když bude jeho postel směřovat na sever, bude se mu líp spát a psát. Před spaním tedy pečlivě kontroloval, jak je postel otočená, a když nebyla správně, klidně ji v noci přestěhoval.

Trpěl nespavostí a tahle zvláštní rutina mu možná dávala pocit kontroly a klidu. Faktem je, že napsal nesmrtelné příběhy jako Oliver Twist nebo Vánoční koleda, které dodnes čtou miliony lidí. Třeba mu severní energie opravdu pomohla, nebo šlo prostě jen o malý trik, jak usnout v době, kdy ho pronásledovaly vlastní příběhy.

Herečka Tallulah Bankhead byla známá svou výstředností nejen na jevišti, ale i v ložnici. Trpěla nespavostí a bála se ticha, proto si vytvořila zvláštní rituál. Nechávala si k sobě do postele lehat přátele, kteří ji drželi za ruku, dokud neusnula. Tvrdila, že jejich přítomnost jí dodává klid a pomáhá jí překonat strach ze samoty.

Na svou dobu šlo o hodně neobvyklý zvyk, který zároveň ukazoval, jak otevřeně Bankhead mluvila o svých slabostech. Proslula bouřlivým životním stylem, alkoholovými večírky a ostrým jazykem, ale pod touhle maskou byla žena, která potřebovala lidské teplo a pocit bezpečí.