Hlavní obsah
Věda a historie

Nancy Wake se nacistům vysmekla z každé pasti. To nejhorší se dozvěděla až po válce

Foto: Australian War Memorial / Wikimedia Commons / Public domain

Nancy Wake na studiovém portrétu z roku 1945

Gestapo na ni vypsalo pět milionů franků a marně ji lovilo po celé okupované Francii. Z Nancy Wake se přitom nejdřív měla stát úplně obyčejná zdravotní sestra a novinářka.

Článek

Když mladá novinářka přijela koncem třicátých let do Vídně, uviděla z okna něco, co jí zůstalo v hlavě po zbytek života. Nacistické bandy bily na ulici židovské muže a ženy a kolemjdoucí se dívali jinam, jako by se nic nedělo. V tu chvíli si sama pro sebe slíbila, že pokud k tomu kdy dostane příležitost, udělá všechno pro to, aby těmhle lidem házela klacky pod nohy. Jmenovala se Nancy Wake a nacisté toho rozhodnutí měli litovat skoro celé následující desetiletí.

Z novinářky se stala spojka odboje

Narodila se v roce 1912 na Novém Zélandu, vyrostla ale v Austrálii a v šestnácti utekla z domova, aby se vyučila zdravotní sestrou. Z malého dědictví po tetě se vypravila do New Yorku a pak do Londýna, kde se sama naučila novinařině. Ve třicátých letech už psala z Evropy pro noviny mediálního magnáta Hearsta a s každým dalším rokem ji víc rozčilovalo to, co se kolem ní na kontinentu šířilo.

V Marseille se zamilovala do bohatého francouzského průmyslníka Henriho Fioccy a koncem roku 1939 si ho vzala. Když pak Německo v roce 1940 vpadlo do Francie, neutekli. Nancy se zapojila do odboje a stala se spojkou, která provázela sestřelené spojenecké letce, židovské uprchlíky a prozrazené členy odboje únikovými cestami směrem ke španělským hranicím. Přes německé kontroly procházela díky šarmu, falešným papírům a pořádné dávce drzosti, koketovala s vojáky, kteří netušili, že právě mávnutím ruky pouštějí dál nejhledanější ženu gestapa.

Bílá myš, kterou nešlo chytit

Právě pro tu schopnost vyklouznout z každé léčky jí gestapo začalo říkat Bílá myš. Vypsali na ni odměnu pět milionů franků, četli její poštu, hlídali dům a stahovali se k ní ze všech stran. A ona jim pokaždé proklouzla mezi prsty.

Když byla síť v roce 1943 prozrazena, musela Nancy utéct. Rozloučila se s Henrim s tím, že bude brzy zpátky, zavřela za sebou dveře bytu a víc už ho nikdy neviděla. Dostat se z Francie ji málem stálo život. Skákala z rozjetého vlaku, zatímco po ní němečtí vojáci stříleli, a několikrát se neúspěšně pokoušela přejít Pyreneje, protože hlídky jako by pokaždé věděly, kudy půjde. Nakonec to zvládla, pěšky přes hory, a do Británie dorazila vyčerpaná a štvaná, ale přesvědčená, že Henri ji bude následovat.

Výsadek do okupované Francie

V Británii ji naverbovala britská tajná služba pro speciální operace. Prošla výcvikem v práci s výbušninami, ve střelbě, v seskocích padákem i v boji zblízka a instruktoři si všímali, že jí jde dobře úplně všechno. Na konci dubna 1944 seskočila v noci padákem zpátky do okupované Francie, do hornaté oblasti Auvergne, kde měla zorganizovat partyzány a připravit je na blížící se spojenecké vylodění.

Koordinovala shozy zbraní, plánovala útoky na německou infrastrukturu a z party nesourodých chlapů s puškami pomalu budovala ukázněnou bojovou jednotku. Když jednou bitva dopadla špatně a přišli o rádiové kódy, vyrazila Nancy na kole a během zhruba tří dnů ujela přes tři sta mil přes území obsazené nepřítelem, jen aby doručila hlášení a dovezla nové kódy. Sama, v nacistickém týlu, na kole, protože to ta situace prostě vyžadovala. Jeden z jejích druhů o ní později řekl, že je to ta nejženštější žena, jakou zná, dokud nezačne boj. Pak prý zvládne práci za pět chlapů.

Cena, kterou zaplatil někdo jiný

Po osvobození Francie se Nancy vydala zpátky do Marseille, zpátky za Henrim. Tam ji ale čekala jiná žena, která jí pověděla, co se mezitím stalo. Němci Henriho zajali a mučili ho, aby z něj dostali, kde se Nancy schovává. On neřekl ani slovo. Popravili ho.

O jeho smrti se Nancy dozvěděla až po válce a tu tíhu, i pocit viny, si nesla po zbytek života. Znovu se už nikdy nevdala. Austrálie, Británie, Francie i Spojené státy ji po válce vyznamenaly svými nejvyššími vojenskými řády. Zkusila politiku, napsala vlastní životopis a natočili o ní i film. Ten ale nesnášela, protože z ní udělal ženu, která smaží snídani a prožívá románek s jedním z odbojářů. Sama k tomu jízlivě poznamenala, že snad ji spojenci neshazovali do Francie padákem proto, aby chlapům smažila vajíčka se slaninou. Vajíčka navíc tehdy nebyla k sehnání a i kdyby byla, proč by je smažila ona, když na to měla chlapy.

Nancy Wake zemřela v Londýně v roce 2011 ve věku osmadevadesáti let. Jak si přála, její popel rozprášili nad kopci Auvergne, nad krajinou, kde bojovala, kde vedla muže do boje a kde projela na kole celou noc, jen aby udržela misi naživu. Gestapo ji lovilo roky a nikdy ji nedostalo. Henri dokázal to, co oni nikdy nesvedli. Chránil ji až do konce, a přitom neřekl jediné slovo.

Zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz